ECLI:CZ:US:2020:4.US.1253.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1253/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2020 č. j. 28 Cdo 100/2020-808, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2019 č. j. 61 Co 148/2019-712 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. prosince 2018 č. j. 17 C 357/2017-557, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Hlaváče, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (výrok I) nahradil projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejším účastníkem blíže specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou podle §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž vydání brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení vedlejšího účastníka z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku vedlejšího účastníka stěžovatelkou, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok vedlejšího účastníka mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Konstatoval přitom, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná zákonem stanovená překážka. Jde-li o výši restitučního nároku, okresní soud dovodil, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, a dotčený pozemek byl výslovně vyvlastněn pro výstavbu, přičemž nevydané pozemky podle znaleckého posudku svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu vedlejšího účastníkem vybraného náhradního pozemku.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 5 808 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými okresním soudem.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a určil, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci je bezezbytku konformní s judikaturními závěry Nejvyššího soudu. Jeho rozhodovací praxe je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu stěžovatelky může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo možno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující. Stejně tak je již ustálený judikaturní závěr, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup stěžovatelky, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud shledal, že hodnotící závěry krajského soudu o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku vedlejšího účastníka nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Nelze přitakat ani těm námitkám stěžovatelky, že úvahy soudů nižších stupňů o aktivním přístupu vedlejšího účastníka (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem. Rozhodnutí krajského soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. V dovolání přitom nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Proto z hlediska dovolacího přezkumu není rozhodné tvrzení stěžovatelky (poprvé uplatněné až v dovolání) o nicotnosti tzv. severního regulačního plánu [tj. regulačního a zastavovacího plánu pro část území Prahy XI - (Malešice) s přilehlými částmi území Prahy IX - (Hloubětín), Prahy XI (Hrdlořezy) a Prahy XIII - (Strašnice)]. Nadto se sluší dodat, že závěr krajského soudu o stavebním charakteru odňatých pozemků je založen na vícero v řízení zjištěných skutečnostech, nikoli výhradně na existenci uvedeného plánu. K námitce, že vydáním předmětného pozemku bude restituční nárok vedlejšího účastníka přečerpán, Nejvyšší soud uvedl, že ani tato argumentace přípustnost dovolání založit nemůže. Výtka stěžovatelky o přečerpání nároku vedlejšího účastníka měla svůj původ v nesprávně stanovené výši restitučního nároku vedlejšího účastníka stěžovatelkou odvíjející se od jejího mylného stanoviska o charakteru původních pozemků v okamžiku jejich odnětí státem. Ani co do měřítek vhodnosti předmětného pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě se krajský soud nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní - nebýt liknavého postupu stěžovatelky - byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky podle §11a odst. 2 zákona o půdě. Nejvyšší soud uzavřel, že okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti předmětného pozemku a pro které by byl vedlejším účastníkem nárokovaný pozemek k danému účelu nevhodný, v řízení zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Stěžovatelkou zmiňovaná možnost budoucího zahrnutí předmětného pozemku do pozemkových úprav nepředstavuje některou zákonem předpokládanou či judikaturně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Obsáhlou ústavní stížnost stěžovatelky lze shrnout tak, že obecné soudy, aniž by se zabývaly nicotností tzv. severního regulačního plánu (přičemž stěžovatelka zdůrazňuje, že přesto, že námitka nicotnosti, byť výslovně formulovaná až v dovolání, není spjata s uplatněním ani nové skutečnosti ani nového důkazu, proto se jí měl Nejvyšší soud zabývat), ocenily nevydané pozemky pod něj spadající jako stavební, proto restituční nároky vedlejšího účastníka kalkulovaly v takové výši, že na vedlejšího účastníka mohla být převedena vymezená část předmětného pozemku. Nicméně tímto postupem porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu i právo na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka má též za to, že obecné soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k ocenění nevydaných pozemků, a též konstatuje, že za napadenými rozhodnutími obecných soudů lze tušit uplatnění principu in favorem restitutionis, avšak podle ní není možné, aby v izolovaném světle tohoto principu byly oprávněné osobě poskytnuty náhradní pozemky svou cenou neúměrné ceně pozemků nevydaných.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně uvedly, z jakých důvodů nepovažovaly za důvodnou argumentaci stěžovatelky, a proč bylo nutné, aby nahradily projev vůle stěžovatelky uzavřít s vedlejším účastníkem blíže specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu podle zákona o půdě. Jejich postup nelze považovat za odepření soudní ochrany stěžovatelky ani za porušení jejího vlastnického práva a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Naopak, nárok vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce hodnotily v souladu s právní úpravou i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303), ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 (N 174/47 SbNU 323) či ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)], a svá rozhodnutí srozumitelně a podrobně odůvodnily, jak je patrno mj. i z bodů 3 a 4 tohoto usnesení. Zvláště důsledné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu s početnými odkazy na jeho vlastní přiléhavou judikaturu lze označit za vyčerpávající. K námitce stěžovatelky směřující proti údajné nicotnosti tzv. severního regulačního plánu, lze pak konstatovat to, že již Nejvyšší soud přesvědčivě a ústavně konformně zdůvodnil, že v posuzované věci není rozhodnutí obecných soudů založeno toliko na existenci tzv. severního regulačního a zastavovacího plánu, nýbrž i na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní.
10. Nelze též přehlédnout, že stěžovatelka se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů tak, aby to vyhovovalo jejímu právnímu názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což též nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu