ECLI:CZ:US:2020:4.US.1256.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1256/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatelky BIOMAC s.r.o., sídlem Brníčko 1009, Uničov, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem, sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2020 č. j. KSPL 66 INS 25309/2019-P-23-6, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2020, podanou včas [§72 odst. 2 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení. Citovaným rozhodnutím shora uvedeného soudu došlo podle názoru stěžovatelky k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky tak, jak má na mysli čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny zakazující libovůli v rozhodování. Stěžovatelka poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť usnesení neobsahuje žádné odůvodnění a nevypořádalo se s jejími námitkami a rovněž spatřuje v postupu krajského soudu svévoli v rozhodování, které je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 403/03; I. ÚS 3161/13 ze dne 2. 12. 2013) a Evropského soudu pro lidská práva (věc. Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970 č. st. 2689/65). Postupem krajského soudu byla stěžovatelce v dané věci upřena ochrana jejích ústavních práv, a to formou extrémního vykročení z pravidel upravujících soudní řízení, a to zejména požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a vypořádání se zásadními námitkami účastníka řízení, proto stěžovatelka navrhla, aby nálezem bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností zrušeno.
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
4. Dle §35 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
5. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka v insolvenčním řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. KSPL 66 INS 25309/2019 na majetek dlužníka Antonína Matouška uplatnila přihláškou P-23 pohledávku (jako věřitelka) v celkové výši 769 805,28 Kč, kterou insolvenční správkyně dlužníka Mgr. Radka Šimková popřela (neprokázala, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku).
6. Krajský soud dne 13. 2. 2020 usnesením č. j. KLSPL 66 INS 25309/2019-P-23-3, rozhodl, že pohledávka stěžovatelky uplatněná přihláškou P-23 se považuje pro účely přezkumného jednání za nevykonatelnou. Proti tomu podala stěžovatelka námitky, o nichž rozhodl krajský soud napadeným usnesením tak, že částečně stěžovatelce vyhověl, neboť výroková část usnesení neodpovídala zcela dikci ustanovení §191 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a ve zbytku posoudil námitky jako neopodstatněné bez dalšího odůvodnění.
7. V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Stěžovatelka proti usnesení, které je předmětem ústavní stížnosti dne 17. 4. 2020 podala žalobu proti insolvenční správkyni dlužníka Mgr. Radce Šimkové u krajského soudu a domáhá se určení popřených nevykonatelných pohledávek (č. j. 66 ICM 1477/2020). O žalobě dosud nebylo rozhodnuto. Je nesporné, že v řízení před krajským soudem je stěžovatelka jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
8. Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2953/07; dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva nebyla shledána přiléhavou, neboť na věc stěžovatelky nedopadá.
9. Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj