ECLI:CZ:US:2020:4.US.1277.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1277/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace C - LABA, s. r. o., v likvidaci, sídlem Štěpánská 1742/27, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 33 Cdo 3168/2019-653 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1edna 2019 č. j. 58 Co 372/2018-606, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a školské právnické osoby Katolická základní škola v Uherském Brodě, sídlem Jirchářská 823, Uherský Brod, a evidované právnické osoby Arcibiskupství Olomoucké, sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 327 C 64/2013 stěžovatelka podala proti specifikovanému rozsudku tohoto soudu odvolání a okresní soud ji vyzval k zaplacení soudního poplatku. Protože stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila, okresní soud usnesením ze dne 27. 2. 2018 č. j. 327 C 64/2013-558 odvolací řízení zastavil, následující den po doručení tohoto usnesení stěžovatelka soudní poplatek zaplatila. Z tohoto důvodu okresní soud usnesením ze dne 21. 6. 2018 č. j. 327 C 64/2013-582, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2018 č. j. 327 C 64/2013-599, usnesení o zastavení řízení zrušil.
3. Poté Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 58 Co 372/2018-606 změnil usnesení okresního soudu tak, že usnesení o zastavení řízení se neruší, což odůvodnil závěrem, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se řídí zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. V odůvodnění připomenul, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací jsou řízení se samostatnou poplatkovou povinností. S odkazy na svoji judikaturu (na prvním místě usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2827/2018) uzavřel, že poplatková povinnost založená odvoláním [§4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době účinnosti zákona o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017. Protože ve stěžovatelčině věci bylo odvolací řízení zahájeno 20. 11. 2017, řídí se její poplatková povinnost zákonem ve znění účinném od 30. 9. 2017. Z toho plyne, že nezaplatil-li poplatník soudní poplatek z odvolání v soudem určené lhůtě, soud po jejím marném uplynutí řízení zastaví, aniž by přihlédl k zaplacení poplatku po uplynutí lhůty (§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě věcnou argumentací nerozporuje výklad novely zákona o soudních poplatcích provedený Nejvyšším soudem, nicméně upozorňuje, že soudní poplatek za odvolání uhradila ještě před vydáním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, a proto její úhrada měla být považována za včasnou, neboť řízení před okresním soudem ve věci samé bylo zahájeno ještě před účinností citované novely. Dále se stěžovatelka domnívá, že odkazované usnesení Nejvyššího soudu nemůže mít sjednocující účinky na judikaturu obecných soudů, neboť Nejvyšší soud smí judikaturu sjednocovat jen formou stanoviska kolegia nebo pléna Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 téhož zákona a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Stěžovatelčina východiska a její právní závěry uvedené v ústavní stížnosti jsou nesprávná. Judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, nemá význam jen pro věc, o níž tyto soudy svými rozhodnutími rozhodují, ale má dopad také precedenční, to znamená na všechna pozdější rozhodnutí soudů v obdobných případech. Tato precedenční závaznost se vztahuje na dosud neskončená řízení, týkají-li se právě obdobných věcí, o nichž vyšší soudní instance již rozhodovaly [srov. k tomu také přiměřeně například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. Pl. ÚS st. 20/05 (ST 20/39 SbNU 487)]. Pro úplnost budiž ještě dodáno, že výklad přijatý v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2827/2018 o účincích pozdní úhrady soudního poplatku za odvolání byl zcela akceptován judikaturou Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 3492/19 ze dne 22. 11. 2019 a další (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Správná není ani úvaha stěžovatelky, že sjednocující charakter mohou mít jen rozhodnutí Nejvyššího soudu ve formě stanovisek. Nejvyšší soud sjednocující funkci vykonává jak vlastní rozhodovací činností v řízeních o mimořádných opravných prostředcích, tak také právě vydáváním stanovisek svého pléna nebo kolegia.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu