ECLI:CZ:US:2020:4.US.1297.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1297/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) nezletilé E. L. Z. a 2) V. Z., obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti jinému zásahu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, spočívajícímu v nezaslání pozvánky k druhému termínu jednotné přijímací zkoušky stěžovatelce 1) a v neuskutečnění jednotné přijímací zkoušky v termínech stanovených sdělením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. září 2019 č. j. MSMT-29437/2019-1, a s ní spojeným návrhem na zrušení zákona č. 135/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro přijímání k některým druhům vzdělávání a k jejich ukončování ve školním roce 2019/2020, a vyhlášky č. 232/2020 Sb., o přijímacím řízení, maturitní zkoušce a závěrečné zkoušce ve školním roce 2019/2020, za účasti 1) Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a 2) Gymnázia Matyáše Lercha, Brno, Žižkova 55, příspěvkové organizace, sídlem Žižkova 980/55, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelky brojí ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nezaslání pozvánky k druhému termínu jednotné přijímací zkoušky stěžovatelce 1) účastníkem řízení 2) a v neuskutečnění jednotné přijímací zkoušky s možností dvou termínů stanovených sdělením Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. 9. 2019 č. j. MSMT-29437/2019-1. Stěžovatelky tvrdí, že účastníci řízení tímto postupem porušují jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a doručených podkladů se podává, že stěžovatelka 1) je dcerou stěžovatelky 2), v době podání ústavní stížností chodí do páté třídy základní školy a připravuje se na přijímací zkoušky na víceleté gymnázium. Dne 30. 9. 2019 zveřejnil účastník řízení 1) v záhlaví uvedené sdělení, kterým podle §60c odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) [dále jen "školský zákon"] stanovil termíny jednotné přijímací zkoušky do prvního ročníku u oborů středního vzdělávání, a to vždy ve dvou řádných termínech, pro stěžovatelku 1) dne 16. 4. 2020 a 17. 4. 2020.
3. Dne 12. 3. 2020 vyhlásila vláda nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaného jako SARS CoV-2). Dne 25. 3. 2020 přijal Parlament zákon č. 135/2020 Sb., o zvláštních pravidlech pro přijímání k některým druhům vzdělávání a k jejich ukončování ve školním roce 2019/2020 (dále jen "zákon č. 135/2020 Sb."), jehož §6 stanoví, že jednotnou přijímací zkoušku uchazeč koná pouze jednou. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 135/2020 Sb. je důvodem pro jeho předložení řešení mimořádné situace v souvislosti s přijímáním krizových opatření, která navázala na vyhlášený nouzový stav. Nová právní úprava je nezbytná, neboť organizace přijímacích a závěrečných zkoušek je časově náročná; původní termíny nebylo možné uskutečnit v důsledku zákazu osobní přítomnosti žáků a studentů při vzdělávání v základních, středních a vyšších odborných školách. Cílem právní úpravy je výjimečně urychlit uvedené procesy. Nouzový stav skončil ke dni 17. 5. 2020, účastníkem řízení 1) stanovené přijímací zkoušky neproběhly.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelka 1) má za to, že neproběhly-li stanovené termíny přijímacích řízení, ani jiné přijímací zkoušky náhradní, bylo zasaženo do jejího práva na vzdělání. Stěžovatelka 2) považuje uvedený postup za zásah do svého práva na respektování svého soukromého a rodinného života. Zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatelky spatřují dále v následném nekonání dvou termínů přijímacích zkoušek v důsledku přijetí zákona č. 135/2020 Sb.
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvádí, že si jsou vědomy, že mohou "teoreticky" podat žalobu proti nezákonnému zásahu ke správnímu soudu, avšak s přihlédnutím k průměrné délce soudního řízení správního jej považují za pomalé, trvalo by "přinejmenším rok." Mají za to, že jejich ústavní stížnost je přípustná podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah svých vlastních zájmů spatřují ve skutečnosti, že zájem o dva pokusy přijímacích řízení má velké množství uchazečů; v roce 2019 se mělo celkově zúčastnit druhého kola přibližně 71 000 dětí, stěžovatelky nadto poukazují na vznik petice na podporu zachování dvou termínů, která má k okamžiku posuzování ústavní stížnosti přes 4 800 podpisů. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjí stěžovatelky od okamžiku, kdy měly proběhnout účastníkem řízení 1) stanovené termíny přijímacích zkoušek.
6. Vznikl-li tvrzený zásah účastníků řízení spočívající ve znemožnění účastnit se druhého termínu přijímacího řízení v důsledku znemožnění zákonem č. 135/2020 Sb., stěžovatelky spojují s ústavní stížnost spojený návrh na jeho zrušení. Namítají, že vyloučení druhého termínu přijímacích zkoušek nesplňuje test rozumnosti. Dotýká se samého jádra práva na přístup ke vzdělání; diskriminuje ty děti, jejichž rodiče nemohly být přes karanténní opatření doma a věnovat se s nimi přípravě, oproti těm, které se jí se svými rodiči věnovat mohly. Omezení druhého pokusu není způsobilé snížit epidemiologické riziko. Argumentuje-li zákonodárce časovou náročností příprav při epidemii a souvisejícími opatřeními, nelze řešení nastalé situace přenášet na děti. Jeden pokus přijímacího řízení není rozumný, neboť podle stěžovatelek významně omezuje vliv náhody (což je nežádoucí), děti budou vystaveny stresu, nadto byly-li dva měsíce kvůli karanténním opatřením doma. Lze shrnout, že dva pokusy jsou spravedlivější. Stěžovatelky dále vytýkají nedostatky legislativnímu procesu. Byl-li zákon č. 135/2020 Sb. přijat ve stavu legislativní nouze, nebyly pro tento stav dány podmínky, neboť projednat zákony ve zkráceném projednání lze pouze při stavu ohrožení státu či válečném stavu; v této souvislosti poukazují na závěry bodů 77 až 89 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/10 ze dne 1. 3. 2011 (N 27/60 SbNU 279; 80/2011 Sb.). Poslanecká sněmovna měla stav legislativní nouze zrušit, nebo rozhodnout, že nebude jednat ve zkráceném řízení. Dále namítají, že Poslanecká sněmovna zasedala toliko v polovičním počtu poslanců, podobně Senát v téměř polovičním počtu senátorů. Zákon nebyl přijat k odvrácení bezprostředních škod či ochraně životů a zdraví, dotýká-li se přijímacích řízení, ke kterým dojde měsíce po přijetí zákona.
7. Stěžovatelky navrhují přednostní projednání své věci; Ústavní soud by měl rozhodnut o jejich stížnosti dříve, než dojde k naplnění §6 zákona č. 135/2020 Sb., a proběhnou přijímací zkoušky ve školním roce 2019/2020.
8. Doplněním ústavní stížnosti doručeným dne 22. 5. 2020 stěžovatelky poukazují na stále platný školský zákon a jeho §60a, podle kterého je možné podat přihlášku na dvě střední školy, a na skutečnost, že tentýž den obdržely pozvánku na toliko jedno přijímací řízení. Poukazují na skutečnost, že přípustná je toliko přímá novela právního předpisu. Svoji ústavní stížnost rozšířily v tom směru, že brojí také proti zásahu spočívajícímu v nezaslání pozvánky k druhému termínu jednotné přijímací zkoušky stěžovatelce 1) a nadto s ústavní stížností spojují návrh na zrušení vyhlášky č. 232/2020 Sb., o přijímacím řízení, maturitní zkoušce a závěrečné zkoušce ve školním roce 2019/2020, která provádí zákon č. 135/2020 Sb.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelky brojí proti jinému zásahu účastníků řízení a spolu s ústavní stížností podávají podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona a jiného právního předpisu. Dříve než Ústavní soud posoudí, zda postup účastníků řízení představuje jiný zásah orgánu veřejné moci porušující ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, musí zhodnotit, zda je ústavní stížnost stěžovatelek přípustná.
10. Z judikatury Ústavní soudu vyplývá, že jiný zásah orgánu veřejné moci lze vymezit jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň neústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným právům (svobodám), jenž představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení [viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Pravomoc Ústavního soudu přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dána jen za podmínky nemožnosti nápravy jiným způsobem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3296/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 238/87 SbNU 853)]. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud nicméně neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele a byla-li podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je jejím předmětem, došlo.
11. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ochrana základních práv jednotlivce provedená Ústavním soudem nastupuje až jako prostředek ultimae rationis, tj. pouze byly-li vyčerpány ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem nebo selhávají-li jako nezpůsobilé či nedostatečné, a nebyla-li základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
12. V nyní posuzované věci je ústavní stížnost stěžovatelek nepřípustná. Stěžovatelky nevyužily jim dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, měly-li, jak samy upozorňují, možnost využít tzv. zásahovou žalobu ve správním soudnictví podle §82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Mají-li stěžovatelky za to, že postup účastníků řízení představuje zásah do jejich práv, měly možnost domáhat se uvedeným žalobním typem ochrany proti němu nebo určení že byl nezákonný. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v takové procesní situaci se Ústavní soud již a priori nemůže zabývat otázkou (viz již usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 19/20), zda postup účastníka řízení 2) mohl představovat nezákonný zásah správního orgánu ve smyslu §82 a násl. soudního řádu správního, a především, zda existuje ústavně zaručené základní právo stěžovatelky 1) na dva pokusy při přijímacím řízení a zda zde účastník řízení 2) vystupuje jako orgán veřejné moci anebo jako nositel základního práva; to je úkolem správních soudů. Zkoumal-li by v nynější fázi řízení Ústavní soud otázku, zda postup účastníka řízení 2) představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" porušující základní právo stěžovatelky 1) ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neoprávněně by zasahoval do pravomoci správních soudů nezávisle posoudit povahu postupu účastníka řízení 2).
13. Vzhledem k tomu, co bylo právě uvedeno, je nadbytečné zabývat se argumentem "podstatného přesahu osobního zájmu" stěžovatelky 1). Stejně tak nic nenasvědčuje tomu, že správní soudy nejsou s to poskytnout stěžovatelkám účinnou ochranu jejich subjektivních práv. Namítají-li stěžovatelky, že průměrná délka řízení před správními soudy se pohybuje okolo jednoho roku, je třeba uvést, že uvedená skutečnost sama o sobě a priori nesvědčí o tom, že v jejich věci správní soudy neposkytnou účinnou ochranu jejich právům. Stěžovatelky nadto mají možnost využít postup podle §38 s. ř. s. a podat správnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelek podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Stejně odmítl i návrh s ní spojený, neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť mu fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu