ECLI:CZ:US:2020:4.US.1342.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1342/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FEBE CRAFT s. r. o., sídlem Na Úrovni 722/6, Ostrava, zastoupené Mgr. Janem Pflegrem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020 č. j. 29 NSČR 57/2018-P5-16, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Antonína Dršťáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k zásahu do jejího základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 2. 8. 2017 č. j. KSOS 36 INS 30588/2015-P5-2 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v insolvenční věci vedlejšího účastníka (dále jen "dlužník") odmítl jako opožděnou přihlášku pohledávky stěžovatelky (jako věřitelky č. 5) a určil, že právní mocí rozhodnutí končí její účast v insolvenčním řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 3 VSOL 964/2017-P5-9 usnesení krajského soudu potvrdil. Rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 21. 1. 2016, posledním dnem lhůty k podání přihlášky bylo pondělí 22. 2. 2016 a stěžovatelka podala přihlášku pohledávky dne 8. 6. 2017, tj. opožděně [§136 odst. 2 písm. d), odst. 3, §173 odst. 1 a §185 insolvenčního zákona]. Odmítl stěžovatelčinu námitku, že jí nezačala běžet lhůta k přihlašování pohledávek, protože v insolvenčním rejstříku nebylo uvedeno identifikační číslo (dále jen "IČO") dlužníka, přidělené mu jako fyzické osobě provozující živnost do roku 2010, což znemožnilo jeho vyhledávání.
4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Svůj postup odůvodnil tím, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí vrchního soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá důvod se odchylovat. S poukazem na (mimo jiné) usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 NSCR 104/2013 (č. 93/2016 Sb. rozh. tr.) konstatoval, že §420 insolvenčního zákona neukládá insolvenčnímu soudu povinnost zveřejnit v insolvenčním rejstříku (v seznamu dlužníků) IČO osoby, jde-li o dlužníka - fyzickou osobu, který ke dni zahájení insolvenčního řízení již není podnikatelem, přičemž skutečnost, že insolvenční soud toto IČO zveřejnil v insolvenčním rejstříku po uplynutí propadné přihlašovací lhůty, žádný vliv na její běh nemá.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání vymezila tak, že právní otázka, zda je insolvenční soud povinen v insolvenčním rejstříku zveřejnit IČO dlužníka, který již ke dni zahájení insolvenčního řízení nepodnikal, vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že dlužník má závazky (dluhy) vzešlé z podnikání, je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 29 NSČR 11/2012 a výše zmíněné usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 29 NSČR 104/2013. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal rozdílnost v posuzování dané otázky, navrhla, aby ji posoudil jinak než v posledně uvedeném usnesení, a předložila konkrétní věcnou argumentaci pro změnu právního názoru. Nejvyšší soud se s ní však nevypořádal.
6. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje, že rozhodovací praxe má zásadní dopad do majetkové sféry věřitelů, kteří se bez jakéhokoliv legitimního důvodu nedozvědí o běhu insolvenčního řízení jejich dlužníka a o lhůtě, v níž mohou přihlásit své pohledávky. Poukazuje přitom na účel insolvenčního rejstříku, jímž je zajistit maximální míru publicity o insolvenčních řízeních, a na to, že zvláště na věřitele - podnikatele jsou kladeny vysoké požadavky a že česká právní úprava patří v tomto ohledu k nejpřísnějším. Nesou-li tito věřitelé odpovědnost za přihlášení svých pohledávek, a jsou-li proto povinni zajistit neustálé sledování insolvenčního rejstříku, měly by k tomu mít zajištěny rozumné podmínky, tj. možnost lustrace podle IČO, které představuje neměnný, věřitelům dostupný identifikátor dlužníků - podnikatelů, názvy či jména podléhají změnám a v takovém případě jako identifikátor při lustraci neplní svůj účel.
7. Problémy nastávají v těch případech, kdy dlužník - fyzická osoba podnikající před zahájením řízení zruší své podnikatelské oprávnění, či o ně přijde. V takovém případě insolvenční soudy IČO bývalých podnikatelů nezveřejňují, i když jde o dluhy z podnikání, ač tak dříve (před výkladovým obratem) pravidelně činily. Tím je omezena možnost věřitelů včas své pohledávky za dlužníkem přihlásit. Tyto následky nastaly i v posuzované věci, kdy v prvním insolvenčním řízení (vedeném pod sp. zn. KSOS 36 INS 2500/2010), kde IČO dlužníka uvedeno bylo, přihlásilo své pohledávky 21 věřitelů, do druhého insolvenčního řízení, kde se tak nestalo, se přihlásili pouze 4 věřitelé. Vzhledem k tomu, že zbylých 17 věřitelů mělo již jednou zjištěné neuspokojené pohledávky a již dříve projevilo schopnost a vůli je přihlásit, je zjevné, že důvodem nepřihlášení byla skutečnost, že se o novém řízení nedozvěděli včas. Dle stěžovatelky jde přitom o banální záležitost zkontrolovat, zda v minulosti neměl dlužník přiděleno IČO a v kladném případě je zveřejnit. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že svůj právní názor dostatečně neodůvodnil, a vyjadřuje názor, že ústavní stížnost přesahuje její zájmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek ve vztahu k napadenému usnesení již k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že jí podané dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak plyne z §239 o. s. ř., přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ten pak v případě, že dovolání odmítne, pouze stručně uvede, proč považuje dovolání za nepřípustné (§243f odst. 3 věta první o. s. ř.). Ústavní soud není sám oprávněn posuzovat, zda dovolání je přípustné či nikoliv, jeho úlohou je přezkoumat, zda dovolací soud dostál svým (základním) procesním povinnostem (korespondujícím s právem stěžovatelky na řádně vedený proces), tedy zda se otázkou přípustnosti zabýval a zda v odůvodnění napadeného usnesení ve stručnosti uvedl, proč dospěl právě k výše zmíněnému závěru. V tomto ohledu žádné pochybení shledáno nebylo, neboť z napadeného usnesení plyne, proč Nejvyšší soud stěžovatelčino tvrzení o rozdílném rozhodování nesdílí. Stejně tak je zřejmé, proč odmítl jiné posouzení již vyřešené právní otázky; odkázal totiž na své usnesení sp. zn. 29 NS ČR 104/2013, které již podrobnou, a ve vztahu k stěžovatelčiným námitkám dostačující argumentaci obsahuje.
12. Možno dodat, že stěžovatelka se svou ústavní stížností v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud z hlediska věcné správnosti přezkoumal názor obecných soudů na řešení otázky, zda je insolvenční soud povinen zveřejnit v insolvenčním rejstříku u dlužníka, který ke dni zahájení insolvenčního řízení již nepodniká, ale má dluhy z podnikání, jeho IČO, resp. zda v takovém případě lhůta k podání přihlášky pohledávky stanovená rozhodnutím o úpadku začne běžet nikoliv zveřejněním rozhodnutí o úpadku dlužníka, ale až (dodatečným) zveřejněním tohoto IČO v insolvenčním rejstříku.
13. Jde zjevně o otázku interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy, přičemž Ústavní soud by mohl o svém zásahu do této činnosti uvažovat, kladl-li by insolvenční zákon (ve výkladu zastávaném obecnými soudy) kladl na stěžovatelku natolik nepřiměřené požadavky, že by se to dotýkalo samotné podstaty jejího základního ústavně zaručeného práva na přístup k (insolvenčnímu) soudu v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Tomu tak v posuzované věci není, neboť nenastala situace, kdy by nebylo možné identifikovat dlužníka jinak než na základě IČO, jak stěžovatelka (v hypotetické rovině) argumentuje, k čemuž možno dodat, že v případě, kdy jde o dlužníky, kteří nikdy nepodnikali, věřitelům rovněž nezbývá, než je identifikovat jiným způsobem. Samotná skutečnost, že vedle výkladu provedeného obecnými soudy by (snad) mohla existovat výkladová varianta, která by pro věřitele byla "uživatelsky přívětivější", tedy která by na ně kladla menší nároky, z hlediska ústavnosti rozhodná není.
14. Neuplatnila-li stěžovatelka u insolvenčního soudu svou pohledávku včas, resp. "stanoveným postupem", jak to předvídá čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, nemohlo dojít k porušení jejího právo na soudní ochranu, jde-li o její pohledávku za dlužníkem, a potažmo ani k porušení jejích vlastnických práv, jde-li o majetek představující tuto pohledávku, i kdyby jí skutečně náležel. V této souvislosti Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle které čl. 11 odst. 1 Listiny chrání vlastnické právo již existující, konstituované, nikoliv tvrzený nárok na ně [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. II. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); srov. i nález ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.)].
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu