ECLI:CZ:US:2020:4.US.1352.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1352/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Plačkové, zastoupené Mgr. Petrem Čechurou, advokátem, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti části I. výroku a proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. února 2020 č. j. 61 Co 350/2019-242, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Jindřišky Medulové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení části I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterou byl změněn III. výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 6. 2019 č. j. 205 C 9/2016-211 (dále jen "okresní soud") a vedlejší účastnici (jako žalobkyně) byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce (jako žalované) na náhradě nákladů řízení před okresním soudem částku 45 903 Kč k rukám jejího zástupce v pariční lhůtě, a zrušení II. výroku rozsudku krajského soudu, jímž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 066,40 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že postupem krajského soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když zdůrazňuje zejména porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále se stěžovatelka domnívá, že rozsudkem krajského soudu bylo rovněž porušeno její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelce přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 74 197 Kč, neboť její neúspěch byl toliko nepatrný. Krajský soud se ale neztotožnil se závěry okresního soudu; podle krajského soudu při porovnání úspěchu a neúspěchu obou účastnic, tedy za situace, kdy neúspěch stěžovatelky jako žalované představuje 9,4 %, jej nelze již označit za neúspěch v nepatrné části (ve skutečnosti totiž jde o snížení nákladů stěžovatelky téměř o jednu pětinu). Při zohlednění tohoto neúspěchu tedy podle krajského soudu stěžovatelce přísluší náhrada nákladů řízení pouze ve výši 81,2 % fakticky vynaložených nákladů. Krajský soud dále nepovažoval za účelně vynaložené náklady řízení za celkem šest porad stěžovatelky s jejím právním zástupcem. Podle krajského soudu byly účelně vynaloženými jen náklady na poradu po vyhotovení znaleckých posudků, kdy bylo nutno na tyto znalecké posudky reagovat a zvážit další procesní postup v řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - byť petit v jejím závěru směřuje proti celému rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu - výslovně uvádí, že napadá jen ty výroky (resp. jejich jednotlivé části) rozsudku krajského soudu, jež se týkají náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. K tomu ovšem stěžovatelka ve velmi kusé ústavní stížnosti - bez jakékoliv hlubší ústavněprávní argumentace - uvádí, že vlastně brojí jen proti tomu, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - posoudil jako účelně vynaložené jen náklady na poradu advokáta s klientem za trvání řízení před okresním soudem uskutečněné dne 7. 6. 2018 (srov. k tomu shora). Stěžovatelka to ale považuje za libovůli soudu, který nezohlednil délku řízení a počet jednání před okresním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji výší bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Rovněž zákonná úprava v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Právě uvedené platí také pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií ústavně právních kautel řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Také tyto závěry se uplatní ve stěžovatelčině věci.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost je - jak již zmíněno shora - velmi kusá. Stěžovatelka v ní nevysvětluje - ač to lze důvodně očekávat vzhledem k povaze její námitky - čeho se například jednotlivé porady týkaly, proč nebylo možno je nahradit elektronickou komunikací atp. Ústavnímu soudu sice nepřísluší, aby stěžovatelce a jejímu advokátovi určoval, jakým způsobem, o čem a jak často mají spolu komunikovat, žádá-li stěžovatelka po soudu, aby jí poradu s advokátem uznal jako účelně vynaložený náklad, musí to soudu - Ústavní soud z toho nevyjímaje - vzhledem k meritu sporu vysvětlit.
10. Samotná skutečnost, že řízení trvalo tři a půl roku, ještě neznamená, že bylo složité. Ani k této otázce se stěžovatelka v ústavní stížnosti nevyjadřuje. Naopak krajský soud vysvětlil, že porada, jíž uznal jako účelnou, je doložena ve spise zápisem. K dalším pěti poradám krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nic neuvádí, avšak stěžovatelka je v ústavní stížnosti též ponechává stranou pozornosti.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu