ECLI:CZ:US:2020:4.US.1413.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1413/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Emilem Doleželem, advokátem, sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 8 Tdo 78/2020-665, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2019 sp. zn. 9 To 88/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. ledna 2019 sp. zn. 6 T 90/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství Praha 4 a Městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 To 90/2018 ze dne 23. 1. 2019 uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §208 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvanácti měsíců. Soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit Úřadu Městské části Praha 4 náhradu škody ve výši 143 785,98 Kč. Předmětného přečinu se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti X, bez právního důvodu užíval blíže specifikovaný nebytový prostor, jehož vlastníkem je Hlavní město Praha a jehož správu vykonává Městská část Praha 4, ačkoli si byl vědom, že na základě pravomocného rozsudku byl povinen tento prostor vyklidit. Obvodní soud tak rozhodl poté, co jeho předchozí, zprošťující rozsudek byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který se neztotožnil s naplněním podmínek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit 143 785,98 Kč Městské části Praha 4. Co do výroku o vině a trestu bylo odvolání zamítnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by nebytový prostor byl užíván, soudy tuto skutečnost pouze presumovaly, ačkoli jde o součást skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel má též za to, že věc měla být řešena v civilním řízení, přičemž úvaha soudů o nemožnosti aplikovat §12 odst. 2 trestního zákoníku je údajně mylná a vychází ze snahy nadržovat poškozené jako veřejnoprávnímu subjektu.
5. Stěžovatel nadto argumentuje, že předmětný přečin vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, který nebyl prokázán. Prokázáno naopak údajně bylo, že stěžovatel žil v přesvědčení, že společnost prostory neužívala, jelikož v nich neměla žádné věci (a takřka žádné ani nevlastnila), navíc počátkem února 2016 stěžovatel vyzval poškozenou, aby si prostory sama převzala, jak bylo sjednáno ve smlouvě.
6. Konečně, stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody. Jak uvádí, škoda v jeho případě může spočívat pouze ve "zmenšení tržní hodnoty pohledávky, kterou má poškozený vůči společnosti X, z titulu ušlého nájemného," nikoli v bezdůvodném obohacení či v samotném ušlém nájemném, neboť hmotněprávně při bezdůvodném obohacení nejde o vztah mezi poškozeným a stěžovatelem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Namítá-li stěžovatel (byť v podobě několika různě zaměřených námitek), že se trestného činu nedopustil, Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy trestních soudů, do jejichž pravomoci výlučně spadá určení viny a vyměření trestu. Ústavní soud není zásadně oprávněn do této jejich činnosti zasahovat, a to ani kdyby se s učiněnými závěry soudů neztotožňoval.
10. K jednotlivým námitkám tak lze jen stručně poznamenat, že dle skutkových závěrů obvodního soudu prostory užívány v předmětném období byly (viz body 7 a 11 odůvodnění napadeného rozsudku), neboť nejenže daná adresa sloužila jako adresa společnosti pro doručování (a pošta byla vybírána), nýbrž se v ní i nacházel nábytek. Není přitom podstatné, zda byly věci umístěné v prostorách formálně majetkem společnosti, či nikoli. K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu (v podobě, minimálně, úmyslu nepřímého) a ke s tím související možnosti poškozené postupovat svépomocí, se dostatečně vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož rozhodnutí (konkrétně na bod 22) postačí jako na přiléhavé a ústavně konformní odkázat.
11. Jde-li o zásadu subsidiarity trestní represe, velmi podrobně se jí zabývaly soudy všech tří stupňů (viz body 17 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, body 19 a násl. odůvodnění rozsudku městského soudu a body 24 a násl. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu); městský soud ostatně původní, zprošťující rozsudek obvodního soudu zrušil právě z důvodu, že se obvodní soud naplněním podmínek pro její uplatnění dostatečně nezabýval. Také dle Ústavního soudu nebyl za situace, kdy stěžovatel užíval nemovitost déle než rok, neplatil nájemné ani související služby (a způsobil tak škodu ve výši cca 160 000 Kč), k užití zásady subsidiarity trestní represe z ústavněprávního hlediska důvod.
12. Nejvyšší soud se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil i k výhradám stěžovatele k adhéznímu výroku, i v tomto směru lze tedy na jeho rozhodnutí (viz body 28-29) stěžovatele odkázat s tím, že tyto stěžovatelovy námitky zcela postrádají ústavní rozměr. Jen pro úplnost možno dodat, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu obviněný, který je statutárním orgánem obchodní společnosti, není z tohoto titulu imunní vůči výrokům o náhradě škody ani tehdy, souvisí-li trestná činnost s obchodní společností, a dokonce ani tehdy, je-li ke stejnému plnění, jaké tato náhrada představuje, daná společnost zavázána rozsudkem vydaným v civilním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2007 ze dne 27. 3. 2008).
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu