ECLI:CZ:US:2020:4.US.142.20.1
sp. zn. IV. ÚS 142/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Fleischmanové, zastoupené JUDr. Karlem Bockem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 20 Cdo 2525/2019-623, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2019 č. j. 91 Co 89/2019-530 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. června 2019 č. j. 38 EXE 407/2018-609, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a RNDr. Bohumíra Lojkáska, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 1. 2. 2019 č. j. 38 EXE 407/2018-245 zamítl stěžovatelčin návrh jako povinné na zastavení exekuce, jež je vedena k vymožení její povinnosti zdržet se jednání bránících oprávněnému - v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi - v přístupu k jeho pozemkům. Obvodní soud uvedl, že námitky vznesené stěžovatelkou týkající existence práva služebnosti oprávněného k pozemku v jejím vlastnictví jsou námitkami směřujícími do nalézacího řízení, které již nemohou mít na probíhající exekuční řízení žádný vliv.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu zrušil a řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 20. 8. 2018 na zastavení exekuce zastavil. Uvedl, že stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z téhož důvodu opakovaně. První návrh učinila podáním ze dne 26. 4. 2018, ve znění doplnění ze dne 19. 7. 2018, který následně obvodní soud pravomocně zamítl usnesením ze dne 20. 8. 2018 č. j. 38 EXE 407/2018-142, s tím, že námitky stěžovatelky směřují do nalézacího řízení. Návrhem ze dne 20. 8. 2018 se stěžovatelka opětovně domáhala zastavení exekuce, avšak netvrdí v něm žádné nové skutečnosti, s nimiž by se obvodní soud nevypořádal již v předchozím rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Usnesení obvodního soudu ze dne 20. 8. 2018 tak založilo pro nové rozhodnutí o shodném návrhu stěžovatelky překážku věci pravomocně rozhodnuté, a tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť i podle Nejvyššího soudu byl další návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v tomtéž řízení, mezi týmiž účastníky a pro tutéž pohledávku svou podstatou totožný s dřívějším návrhem na zastavení exekuce (vychází ze stejných skutkových tvrzení), přičemž o něm již bylo pravomocně rozhodnuto, a proto nelze o aktuálním návrhu na zastavení exekuce rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě bez jakékoliv argumentace uvádí, že se soudy mohly a měly jejími námitkami, byť podanými laickým způsobem, znovu zabývat. Stěžovatelka považuje za rozhodující skutečnost, že oprávněný má i bez pozemku stěžovatelky volný přístup ke svým nemovitým věcem. Výkon exekučního titulu je proto podle stěžovatelky svévolným a prakticky neodůvodněným výkonem práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
10. Jak totiž vidno i z rekapitulace provedené výše, stěžovatelka sice vyjadřuje přesvědčení, že její návrh na zastavení exekuce ze dne 20. 8. 2018 není totožný s jejím návrhem ze dne 26. 4. 2018, avšak žádné argumenty k tomu neuvádí. Netvrdí ani, že by závěr obecných soudů o překážce věci pravomocně rozhodnuté byl nesprávný. Za takové situace nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytýkat.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu