ECLI:CZ:US:2020:4.US.1457.20.2
sp. zn. IV. ÚS 1457/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, sídlem Riegrova 395/15, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 12. února 2020 sp. zn. 8 Tdo 22/2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. července 2019 sp. zn. 4 Tmo 8/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 25. dubna 2019 sp. zn. 81 Tm 1/2019, za účasti Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, soudu pro mládež, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "krajský soud") stěžovatele a spoluobviněné Pavla P. a mladistvého Jiřího B. (jedná se o pseudonymy) shora uvedeným rozsudkem uznal vinnými ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Krajský soud odsoudil stěžovatele podle §140 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, spoluobviněného Pavla P. podle §140 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, oba pro výkon těchto trestů odnětí svobody zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a rozhodl též o vině a trestním opatření mladistvého Jiřího B.
3. K odvolání stěžovatele a spoluobviněného Pavla P. proti rozsudku krajského soudu rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "vrchní soud") nadepsaným usnesením, jímž je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodná zamítl. Mladistvý Jiří B. odvolání nepodal.
4. Nejvyšší soud, soud pro mládež, ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobviněného Pavla P. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy vadně posoudily zavinění, neboť ze žádného provedeného důkazu nelze dovodit jeho úmysl připravit poškozeného o život, a to dokonce ani v rovině srozumění s takovým následkem, přičemž nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že měl v úmyslu poškozeného pouze zbít. Proti poškozenému zaútočil jako první, a tedy nemohl vědět, ani předpokládat, že kombinací jeho a následného jednání spoluobviněných může nastat smrtelný následek, což vylučuje, aby byl odpovědný za zločin vraždy. Při příchodu na místo nevěděl, že se potká s poškozeným, s nímž se kamarádil a neměl s ním před konfliktem žádné rozepře. Konflikt nastal vlivem značné opilosti všech zúčastněných, která vyústila přes slovní napadání až ve fyzickou potyčku, kdy strhl poškozeného na zem, na záda, sedl si na něj a v pozici "tváří v tvář" jej několikrát udeřil do obličeje. Jiného jednání se vůči poškozenému nedopustil. Z uvedených důvodů stěžovatel odmítá závěry obecných soudů, že jednal za podmínek stanovených v §15 trestního zákoníku, a to ani se zřetelem na zásady spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Závěry soudů považuje za nesprávné zejména proto, že útočil pouze opakovanými údery pěstí, které poškozenému smrt nepřivodily. Navodil-li svým útokem agresivitu a hostilní jednání obou spoluobviněných, nelze usuzovat ani na jeho srozumění s následkem smrti poškozeného, protože nemůže být dovozováno, že jako účastník prvního spontánního konfliktu s poškozeným si byl vědom možnosti, že při zapojení dalších osob způsobí poškozenému smrt a že takový následek bude jejich společným cílem.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že mladistvý Jiří B. využil jeho konfliktu s poškozeným k vlastnímu násilnému jednání, což soudy nebraly dostatečně do úvahy a nesprávně dovodily, že dalšímu napadání poškozeného ostatními spoluobviněnými přihlížel, aniž by tomuto násilí zabránil, a rovněž pominuly jeho výraznou opilost, pro niž nebyl schopen účinně zakročit, a v jejímž důsledku usnul. Pro spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku vedle subjektivní stránky v podobě úmyslu usmrtit poškozeného u stěžovatele chybí též společná dohoda a společný úmysl všech spoluobviněných směřující k dosažení společného cíle. Význam podle stěžovatele má i excesivní jednání mladistvého Jiřího B., který v závěru zcela spontánně brutálně poškozeného kopal do břicha a hlavy, dupal mu po zádech a krku, což soudy i přes trasologické stopy na zádech poškozeného pominuly a ve prospěch stěžovatele tuto okolnost nehodnotily. Otisky podrážek mladistvého na zádech poškozeného vyvracejí závěr soudu o společném útoku všech obviněných, a to alespoň po určitý časový úsek, neboť je zcela vyloučeno, aby mladistvý dupal po zádech poškozenému ve chvíli, kdy ležel na zádech a stěžovatel na něm obkročmo seděl. Při správném vyhodnocení provedených důkazů by soudy musely dospět k závěru o rozdílném okamžiku útoku. V mezidobí mezi oběma popsanými útoky totiž muselo dojít ke změně polohy těla poškozeného, čímž je založen jiný průběh skutkového děje než ten, který popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině svého rozsudku krajský soud.
7. Výhrady stěžovatel formuluje i proti okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku spočívající ve zvlášť surovém způsobu provedení činu, u které soudy musí vyhodnotit odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1969 sp. zn. 5 Tz 90/69, uveřejněný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. 8 Tdo 462/2014). Takto však soudy nepostupovaly a jeho zavinění ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku neposuzovaly. Nevzaly v potaz možnost překročení mezí společného jednání některým ze spolupachatelů, a takové excesivní jednání, za něž ostatní spolupachatelé nenesou odpovědnost, nezvažovaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 7 Tdo 16/2011).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. V jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující závěry.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. kupř. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
17. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. K posledně uvedeným dvěma kategoriím vad důkazního řízení směřují stěžovatelovy námitky, že soudy své závěry učinily bez adekvátních důkazů o naplnění objektivní stránky trestného činu, jakož i jeho úmyslném zavinění.
19. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
20. Ústavní soud neshledává ústavněprávně relevantní pochybení v závěru soudů (srov. body 37. až 55. odůvodnění rozsudku krajského soudu a str. 5 až 12 usnesení vrchního soudu), že stěžovatel a spoluobvinění plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jenž byl společným činem všech sledován, postupovali tedy jednotně a koordinovaně (útok stěžovatele opakovanými údery pěstmi se prolínal s útokem spoluobviněného Jiřího B., který poškozeného opakovaně kopal do hlavy a trupu), nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali.
21. Za věcně neudržitelné nelze považovat zjištění soudů, že stěžovatel s atakováním poškozeného započal jeho povalením na zem a jeho zasednutím, přičemž pokračoval údery pěstí do hlavy a obličeje, a obviněný Pavel P. (spolu s mladistvým Jiřím B.) se k němu přidal, a všichni společně poškozeného pěstmi bili a kopali do hlavy a trupu, čímž zásadně přispěli k jeho průběhu i vzniklému následku v podobě smrti poškozeného.
22. Soudy se zabývaly rovněž zaviněním stěžovatele a dospěly k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku, neboť stěžovatel a spoluobvinění si vzhledem k intenzitě útoku, četnosti a charakteru násilí vedeného zejména proti hlavě a hrudníku poškozeného - navíc v početní přesile - museli být vědomi toho, že takovým jednáním mu mohou přivodit smrtelná zranění, když opakované razantní údery pěstí, kopání a dupání do hlavy a trupu ležícího člověka je i z pohledu laika jednáním, které bezprostředně ohrožuje život napadené osoby. Protože stěžovatel a spoluobvinění poté, co poškozeného takto brutálně zbili, jej odvlekli na odlehlé místo k řece, kde jej zanechali a o jeho osud se již dále nezajímali, je tím spíše zřejmé jejich srozumění se vznikem případného smrtelného následku. Všichni spoluobvinění proto s takovým následkem museli být přinejmenším srozuměni (srov. §15 odst. 2 trestního zákoníku). Srozuměním podle tohoto ustanovení se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
23. Soudům lze přisvědčit také v závěru, že stěžovatel naplnil znak zvlášť surového spáchání činu ve smyslu §140 odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Jde-li o zavinění k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí nedbalost (§16 trestního zákoníku), neboť není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak zvlášť surového způsobu spáchání vraždy, ale stačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, což rovněž svědčí o nepřímém úmyslu, jak plyne z okolností, které byly prokázány. Soudy konstatovaly, že stěžovatel věděl o výše popsaném brutálním způsobu útoku, tedy byl s touto zvlášť přitěžující okolností srozuměn. Tvrzení stěžovatele, že ještě v průběhu útoku usnul a v napadání poškozeného pokračovali jen spoluobvinění, neodpovídá dalším skutkovým zjištěním soudů.
24. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo.
25. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, coby zjevně neopodstatněného, z ústavněprávních hledisek obstojí.
26. Na základě výše konstatovaného a jeho shrnutím Ústavní soud uzavírá, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu