ECLI:CZ:US:2020:4.US.1478.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1478/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti CIB GROUP, a. s., sídlem Jeruzalémská 1321/2, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Janem Veselým, Ph.D., advokátem, sídlem Loutkářská 2416/2f, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2020 č. j. 4 As 351/2019-44 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. srpna 2019 č. j. 52 A 69/2019-152, a s ní spojeném návrhu na zrušení části §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "přímo", za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Pardubicích, sídlem Čechovo nábřeží 1791, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a spolu s ústavní stížností navrhuje zrušení části §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve slovech "přímo", vyskytujících se třikrát v jeho znění.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a soudního spisu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 52 A 69/2019 se podává, že dne 25. 4. 2013 uzavřela stěžovatelka jako dlužník úvěrovou smlouvu se družstvem WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci (dále jen "družstvo WPB"), a k zajištění pohledávek z ní vzniklých zřídila zástavní právo k nemovitým věcem ve vlastnictví stěžovatelky. Vklad zástavního práva ve prospěch družstva WPB provedl Katastrální úřad pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště Hradec Králové (dále jen "katastrální úřad") na základě svého rozhodnutí ze dne 30. 4. 2013 č. j. V-2541/2013-602 zpětně ke dni uzavření uvedené úvěrové smlouvy.
3. Dne 2. 6. 2014 byl vydán rozhodčí nález, kterým bylo určeno, že v zahraničí usídlená společnost LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD. (dříve LLAINFAIR CARAINION CWNI DALIANNOL LTD.) [dále jen "společnost LLANFAIR"] je vlastnicí uvedené pohledávky vůči stěžovatelce jako postupnice. Dne 27. 8. 2014 podala společnost LLANFAIR ke katastrálnímu úřadu návrh na vklad změny zástavního práva spočívající ve změně zástavního věřitele, z družstva WPB na společnost LLANFAIR. Dne 5. 9. 2014 oznámil právní zástupce společnosti LLANFAIR stěžovatelce, že na společnost LLANFAIR byly postoupeny shora uvedené pohledávky, s odkazem na uvedený rozhodčí nález.
4. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2015 č. j. 20 C 193/2015-217 k návrhu stěžovatelky určil, že mezi ní a družstvem WPB neexistuje uvedené smluvní zástavní právo ke dni uzavření uvedené úvěrové smlouvy a nemovité věci stěžovatelky jím nejsou zatíženy. Obdobně okresní soud rozsudkem ze dne 5. 4. 2018 č. j. 20 C 280/2017-131 rozhodl o smluvním zástavním právu společnosti LLANFAIR. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 16. 1. 2019 č. j. V-9609/2014-602 zastavil řízení o návrhu společnosti LLANFAIR na povolení vkladu změny zástavního práva ze dne 27. 8. 2014, neboť se podle něj po vydání shora uvedených rozsudků okresního soudu žádost společnosti LLANFAIR stala bezpředmětnou. Vedlejší účastník uvedené rozhodnutí k odvolání společnosti LLANFAIR zrušil svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2019 č. j. ZKI PA-O-10/00180/2019/8 a věc mu vrátil k novému projednání, neboť zánik zástavního práva podle něj není důvodem pro zastavení řízení o povolení vkladu jeho změny pro bezpředmětnost; za daných okolností musí katastrální úřad změnu zapsat, nebo žádost zamítnout. Nadto uvedl, že pozdější zánik zástavního práva je bezvýznamný, neboť právní účinky zápisu nastávají k okamžiku, kdy návrh na zápis došel příslušnému správnímu orgánu.
5. Krajský soud dne 8. 7. 2019 obdržel stěžovatelčin žalobní návrh označený jako "žaloba proti nezákonnému zásahu", ve kterém se domáhala určení nezákonnosti blíže určeného postupu vedlejšího účastníka v řízení předcházejícím vydání jejího uvedeného rozhodnutí. Ve svém žalobním návrhu stěžovatelka brojila proti "právním názorům" vedlejšího účastníka, které jej vedly k vydání jeho rozhodnutí, a v jejichž důsledku dochází podle ní k zásahu do jejího veřejného subjektivního práva na správný a úplný zápis údajů o nemovitých věcech v jejím vlastnictví. Krajský soud žalobu odmítl napadeným usnesením podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nepřípustném tvrzení nezákonného zásahu. Podle krajského soudu žaloba stěžovatelky mířila proti odůvodnění uvedeného rozhodnutí vedlejšího účastníka, které je jeho součástí. Tzv. zásahová žaloba podle §82 s. ř. s. však nemůže z povahy věci mířit proti rozhodnutí správního orgánu. Uvedené rozhodnutí nadto nelze úspěšně napadnout ani žalobou podle §65 s. ř. s., neboť jde o rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán (vedlejší účastník) vrací věc správnímu orgánu prvního stupně (katastrálnímu úřadu) k novému projednání. Z obdobného důvodu podle krajského soudu chybí tvrzenému zásahu jedna z jeho nutných podmínek zkrácení na veřejných subjektivních právech. Krajský soud nadto poukázal na tzv. určovací žalobu jako na jiný dostupný prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv.
6. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení krajského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ve které namítala, že ve své žalobě jasně vymezila zásah a odlišila jej od rozhodnutí jako "nezákonné právní úvahy a závěry [vedlejšího účastníka] jím přijaté v průběhu odvolacího řízení a v době před vydáním" rozhodnutí. Krajský soud stěžovatelkou skutkově vymezený zásah svévolně změnil na rozhodnutí. Poukázala na to, že tzv. určovací žaloby k ochraně svých práv již podala, okresní soud o nich rozhodl svými shora uvedenými rozsudky. Ignoruje-li je však vedlejší účastník, nemá jinou možnost, než podat tzv. zásahovou žalobu proti jeho chybným úvahám.
7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem a v jeho odůvodnění uvedl, že je zřejmé, že žalobní a kasační námitky stěžovatelky míří ve skutečnosti proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, krajský soud správně postupoval, odmítl-li žalobu stěžovatelky bez výzvy ke změně žaloby, neboť takový postup nelze považovat za účelný, neboť úprava žaloby by stejně neumožnila její věcné projednání soudem v následném řízení. V posuzovaném případě je totiž zřejmé, že rozhodnutím ze dne 4. 4. 2019 žalovaný vedlejší účastník zrušil rozhodnutí katastrálního úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a k vydání nového rozhodnutí ve věci. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěry krajského soudu a uzavírá, že rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 4. 4. 2019 v posuzovaném případě nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, které lze napadnout žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. Nadto poukázal "příkladem" na další prostředky ochrany stěžovatelčina práva na správný a úplný zápis údajů o jejích nemovitých věcech; poznámku spornosti zápisu podle §24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) [dále jen "katastrální zákon"].
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím své žaloby a domáhá se přezkumu jí tvrzeného nezákonného zásahu vedlejšího účastníka. Namísto toho, aby správní soudy posoudily znaky nezákonného zásahu, odmítly stěžovatelce přístup k soudu přehnaně formalistickým výkladem procesních předpisů. Nemá žádný smysl, aby stěžovatelka vyčkávala na výsledek správního řízení, jehož ani není účastnicí. Měly-li správní soudy za to, že stěžovatelka použila nesprávný žalobní typ, měly ji o tom poučit a vyzvat ji k úpravě jejího žalobního návrhu.
9. Krajský soud si zaprvé svévolně vymezil nezákonný zásah jinak, než jak jej vymezila stěžovatelka ve své žalobě. Nešlo o právní hodnocení, ale o nepřípustné nerespektování skutkového vymezení rozsahu tvrzeného zásahu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její žaloba nemířila proti rozhodnutí, ale proti "zjištěním, právním úvahám a závěrům" vedlejšího účastníka, které přijal v průběhu odvolacího řízení a před vydáním rozhodnutí a následně se do jeho rozhodnutí promítly. Tvrdí, že se krajský soud mýlí, uvádí-li, že námitkami uplatněnými ve stěžovatelčině žalobě se bude zabývat soud v žalobě proti konečnému rozhodnutí, neboť podle §18 odst. 4 a 5 katastrálního zákona je žaloba proti němu vyloučena. Proto podala stěžovatelka tzv. zásahovou žalobu, neboť právní řád nenabízí jiný prostředek, aby za situace, kdy obecné soudy pravomocně rozhodly o neexistenci zástavního práva váznoucích na nemovitých věcech stěžovatelky, došlo k výmazu těchto práv z katastru nemovitostí v souladu se skutečným stavem. Již sama skutečnost setrvalého nesprávného rozporu mezi skutečným a knihovním stavem představuje přímé dotčení práv stěžovatelky ("vlastnických i veřejných subjektivních").
10. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytýká, že o její kasační stížnosti rozhodoval formalisticky a nereagoval na stěžejní stížnostní námitky, přičemž mu také vytýká, že svévolně upravil jí tvrzený zásah.
11. Dospěje-li Ústavní soud k neopodstatněnosti ústavní stížnosti za použití a výkladu dosavadní právní úpravy, navrhuje stěžovatelka zrušení části §82 s. ř. s., resp. vypuštění slov "přímo" vyskytujících se třikrát v daném ustanovení, neboť tato slova představují první podmínku tzv. zásahové žaloby spočívající v přímém zkrácení na právech žalobce. Dospěly-li správní soudy výkladem stávajícího znění §82 s. ř. s. k závěru o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby, upřely stěžovatelce včasnou a účinnou soudní ochranu a ve svém důsledku ponechávají mimo soudní přezkum určitou činnost veřejné správy. Její žaloba proto musí být přípustná, anebo napadená část ustanovení neústavní. Domáhá se přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným.
14. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
15. V nyní posuzované věci jde o to, zda správní soudy odmítnutím stěžovatelčiny žaloby nezasáhly do jejího práva na přístup k soudu a na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy. Ústavní soud považuje za zásadní, že krajský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť krajský soud shledal, že je nepřípustné (viz bod 6 napadeného usnesení krajského soudu). Jak uvádí již krajský soud ve svém napadeném usnesení, uvedený důvod odmítnutí tzv. zásahové žaloby vyplývá z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 As 155/2015-160 [rozsudek byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/18 ze dne 15. 5. 2018 (N 94/89 SbNU 387), avšak důvody jeho zrušení se netýkaly odmítání tzv. zásahové žaloby. Obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3540/19 ze dne 18. 12. 2019, bod 14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podle uvedeného rozhodnutí, je-li "zjevné a nepochybné", že tvrzený zásah není nezákonným zásahem, odmítne soud žalobní návrh podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
16. Je proto nutné posoudit, zda bylo zjevné a nepochybné, že v žalobě stěžovatelky tvrzený zásah vedlejšího účastníka nepředstavuje nezákonný zásah podle §82 s. ř. s. Krajský soud v bodu 5 svého napadeného usnesení uvádí s odkazem na §82 s. ř. s., že nezákonný zásah nemůže být rozhodnutím. Ústavní soud s uvedeným souhlasí. Ustanovení §82 s. ř. s. definuje pojem pod legislativní zkratkou "zásah" jako zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, který není správním rozhodnutím. Již ze samotné definice zásahu vyplývá, že jím nemůže být rozhodnutí. Nelze proto nic vytknout závěru správních soudů, že je "zřejmé a nepochybné", že ve stěžovatelčině žalobě tvrzený zásah není nezákonným zásahem.
17. Za dané situace proto je třeba souhlasit se správními soudy v tom, že je-li proti rozhodnutí vedlejšího účastníka nepřípustná žaloba podle §65 s. ř. s. jako úkonu předběžné povahy podle §70 písm. b) s. ř. s., je namístě odmítnout proti tomuto úkonu (rozhodnutí) tzv. zásahovou žalobu, byť se stěžovatelka snaží vzbudit dojem, že brojí "pouze" proti "úvahám a závěrům" správního orgánu a snaží se je od rozhodnutí odlišit. Soudní výluky stanovené zákonodárcem by postrádaly smysl, bylo-li by přípustné proti rozhodnutím, u kterých je soudní přezkum výslovně zákonem vyloučen, brojit tzv. zásahovou žalobou. Žalobní návrh stěžovatelky nelze posoudit jinak, než jako snahu o "obcházení" institutu soudních výluk.
18. Není pravda, že správní soudy znemožňují stěžovatelce přístup k soudu, neboť, jak již správně uvedly ve svých napadených rozhodnutích, stěžovatelka není připravena o možnost domáhat se jinými právními prostředky ochrany svého práva (správnosti a úplnosti údajů o nemovitých věcech v jejím vlastnictví). Neshledá-li katastrální úřad při novém projednání věci jiné důvody pro zastavení řízení, žádost společnosti LLANFAIR buď zamítne, nebo návrh na vklad povolí. Při zamítnutí uvedené žádosti nastane stav požadovaný stěžovatelkou. A při provedení vkladu stěžovatelce zůstává možnost domáhat se výmazu daných údajů určovací žalobou podle §985 nebo 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, popř. novým vkladem práva, jehož podkladem bude pravomocný rozsudek o určení práva k nemovité věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu dne 14. 4. 2016 č. j. 9 As 242/2015-55, bod 29 a 30). Není proto pravdivé tvrzení stěžovatelky, že již nemá jak se domáhat souladu údajů zaknihovaného stavu se stavem skutečným o nemovitých věcech ve svém vlastnictví. Tyto skutečnosti jsou předmětem nového projednání věci katastrálním úřadem. I po jeho rozhodnutí stěžovatelka má k dispozici prostředky k ochraně svých práv, byť se snaží v ústavní stížnosti vyvolat dojem, že tomu tak není, resp. že již všechny využila.
19. Uvedené procesní prostředky nelze považovat za neúčinné, jak v ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí s tím, že o jejím již podaném návrhu na výmaz zástavního práva nemůže být rozhodnuto, probíhá-li současně řízení, ze kterého vzešlo rozhodnutí vedlejšího účastníka v nyní posuzované věci. Je sice pravdou, že stěžovatelka bude muset vyčkat, než rozhodne katastrální úřad, avšak to nelze bez dalšího považovat za "neúčinnost". Okamžité rozhodnutí podle představ stěžovatelky, jakkoli mohou být opodstatněné, nemůže být na úkor zákonnosti procesního postupu správních orgánů a procesních práv jiných účastníků řízení. Kromě toho stěžovatelka nepředestřela jiný argument, proč považuje jiné procesní prostředky za neúčinné.
20. Lze připustit, že krajský soud neuvedl správně, že se bude moci žalobními tvrzeními stěžovatelky zabývat v soudním řízení proti rozhodnutí v navazujícím řízení, neboť katastrální zákon připouští toliko nové rozhodnutí obecného soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při zamítavém rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. To však nemá vliv na správnost napadených rozhodnutí, neboť z hlediska práva na přístup k soudu a účinné soudní ochrany není významné, který soud bude mít prostor se k námitkám vyjádřit, ale zda se skutečně a účinně stěžovatelce dostane nápravy jejích práv. Pro úspěšné využití uvedených procesních prostředků není ani významné, že stěžovatelka nebyla účastnicí správního řízení o žádosti společnosti LLANFAIR, o kterém bude znovu rozhodovat katastrální úřad. V dané věci je rozhodující, že jiné právní prostředky stěžovatelka k dispozici má a jsou způsobilé změnit stav zapsaných údajů v katastru nemovitostí podle jejích tvrzení.
21. Podstatná je proto úvaha krajského soudu a Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatelka fakticky brojí proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Stěžovatelčina námitka o tom, že soudy uvedené hodnocení provedly svévolně, je neopodstatněná. Stěžovatelka vymezila v závěrečném návrhu své žaloby zásah jako celkem sedm právních úvah a závěrů z rozhodnutí vedlejšího účastníka. Ústavní soud shodně se správními soudy považuje stěžovatelčino vymezení zásahu za účelové. Nemůže mít jiný cíl než se vyhnout soudní výluce, která jinak na rozhodnutí vedlejšího účastníka dopadá. Brojí-li jednotlivec proti rozhodnutí veřejné moci, brojí přirozeně proti úvahám a závěrům tam obsaženým, neboť na nich je založen samotný výrok rozhodnutí. Ani snaha stěžovatelky rozlišit "právní úvahy a závěry" jako časově předcházející samotnému rozhodnutí na uvedeném nic nezmění, neboť byť lze souhlasit se stěžovatelkou, že úvahy a závěry obsažené v rozhodnutí vznikají před vydáním (vznikem) samotného rozhodnutí, do vnějšího světa se promítají až jeho vydáním a vyhlášením, a proto je nelze od samotného rozhodnutí oddělit tak, aby představovaly předmět tzv. zásahové žaloby.
22. Lze v této souvislosti, mutatis mutandis, odkázat na bod 20 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 9 Afs 85/2016-51, podle kterého by extenzivní pojetí pojmu "zásah" mohlo vést k zablokování celého správního řízení, neboť by každou jeho část mohl jednotlivec napadnout nespočtem tzv. zásahových žalob. Dovolává-li se v ústavní stížnosti stěžovatelka svého práva na soudní ochranu, je nutné poznamenat, že "rychlost řízení" představuje z hlediska ústavnosti relevantní hodnotu, byť ji nelze považovat za prioritní, např. vzhledem k právu na přístup k soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 33/15 ze dne 7. 11. 2017 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.), bod 76]. V nyní posuzované věci je podstatné, že stěžovatelka není zbavena možnosti domáhat se ochrany svých práv v řízení o jiném procesním prostředku. Vedl-li výklad a použití procesních předpisů správními soudy k posílení rychlosti (správního) řízení bez nepřiměřeného upozadění zásad jiných, nelze jim důvodně vytýkat přehnaný formalismus.
23. Krajský soud nebyl povinen stěžovatelku poučit o nesprávnosti jí zvoleného žalobního návrhu. Již Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku (viz jeho body 11 a 12) odkázal na ustálenou rozhodovací praxi správních soudů, podle které není nutné poučit žalobce při nesprávném použití žalobního typu a vyzvat jej k úpravě jeho žalobního návrhu, nejsou-li splněny podmínky řízení podle "správného" žalobního typu. Jak bylo uvedeno shora, rozhodnutí, proti kterému fakticky stěžovatelka ve svém žalobním návrhu brojila, je ze soudního přezkumu podle §65 s. ř. s. vyloučeno podle §70 písm. b) s. ř. s., a proto nebyly ani u tohoto žalobního typu splněny podmínky věcného projednání. Krajský soud její žalobu přesto odmítl jako tzv. zásahovou, nepřekvalifikoval ji jako proti rozhodnutí. Uvedená výzva a poučení proto nebyly namístě, neboť ke zvolení nesprávného žalobního typu stěžovatelkou nedošlo, ani neexistovaly pochybnosti o tom, čeho se stěžovatelka domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2005 č. j. 7 Afs 84/2004-84 a contrario). Za dané procesní situace neexistovala v řízení před krajským soudem žádná procesní alternativa, která by vedla k věcnému projednání její žaloby, a proto soudy nebyly povinny poučit ji o nesprávně zvoleném žalobním typu.
24. Ani námitky stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nejsou opodstatněné. Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které právu na soudní ochranu odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla i jejich neústavnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589), bod 20]. To však současně neznamená, že soudy mají povinnost v podrobnostech vypořádat každou námitku účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001 či sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008). Jde-li o nyní posuzovanou věc, z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu srozumitelně a jasně vyplývá, z jakého důvodu považoval postup krajského soudu při odmítnutí stěžovatelčiny žaloby za správný, resp. proč krajský soud stěžovatelce neodepřel přístup k soudu a jaké jiné procesní prostředky k ochraně svého práva má k dispozici.
25. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že může působit jako zavádějící či vnitřně rozporná argumentace správních soudů, že jednak není proti žalobou fakticky napadenému rozhodnutí vedlejšího účastníka přípustná žaloba podle §65 s. ř. s. pro jeho soudní výluku, a jednak bylo namístě odmítnout stěžovatelčinu tzv. zásahovou žalobu. O to víc mohou mást napadená rozhodnutí, uvádí-li v nich správní soudy, byť správně, že tzv. zásahová žaloba je přípustná jen tehdy, nepřichází-li v úvahu podání žaloby proti rozhodnutí (srov. bod 10 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Je však nutné znovu zdůraznit, že krajský soud stěžovatelčinu tzv. zásahovou žalobu odmítl pro nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci připustitelného tvrzení nezákonného zásahu, který nemůže být rozhodnutím per se, a nikoli pro nepřípustnost, tedy z důvodu, že mohl využít žalobu proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s. Argumentaci správních soudů proto nelze považovat za vnitřně rozpornou, ani jejich napadená rozhodnutí z tohoto důvodu za nepřezkoumatelná.
26. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Shodně odmítl i návrh s ní spojený (zrušení části zákona), neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu