ECLI:CZ:US:2020:4.US.1484.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1484/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou, sídlem Legerova 1820/39, Praha 2 - Nové Město, proti I. a II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020 č. j. 39 Co 396/2019-537 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. září 2019 č. j. 19 P 36/2006-500, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a P. D. a nezletilého J. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. a II. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v části stanovující počátek změny vyživovací povinnosti, s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a právo na ochranu soukromého rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovateli jako otci povinnost přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka s účinností od 1. 9. 2016 částku 12 000 Kč tak, že částka 11 000 Kč je splatná k rukám matky a částka 1 000 Kč měsíčně na vkladní knížku vedenou na jméno syna (I. výrok). Výrokem II. rozhodl o zvýšení výživného od 1. 9. 2019 na částku 14 000 Kč měsíčně tak, že částka 11 000 Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka 3 000 Kč měsíčně na vkladní knížku nezletilého. Výrokem III. vyčíslil nedoplatek na zvýšeném výživném. Výrokem IV. zastavil řízení o změně úpravy styku stěžovatele s nezletilým a V. výrokem rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatele městský soud změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že vyživovací povinnost se počínaje dnem 1. 9. 2016 a konče dnem 31. 8. 2017 zvyšuje na částku 13 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2017 se zvyšuje na částku 12 000 měsíčně (I. výrok), ve III. a V. výroku ho zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (II. výrok). Změnu výše vyživovací povinnosti městský soud odůvodnil zjištěnou změnou poměrů a závěrem, že je třeba akcentovat spotřební charakter výživného, protože rodiče nemají finanční prostředky na tvorbu úspor.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že městský soud se nezabýval v úplnosti jeho majetkovými poměry, protože s ním bydlí další nezletilá (dcera jeho manželky), jakož i v tom, že nebylo přihlédnuto k trvající mateřské dovolené jeho manželky a ke vzniku nové vyživovací povinnosti k narozené dceři. Dále poukazuje na to, že nebylo přihlédnuto k názoru opatrovníka, který po celou dobu řízení sdílí jeho názor.
5. Stěžovatel považuje placení dlužného výživného za neodůvodněné a vnímá ho jako nespravedlnost, neboť je přesvědčen, že žádný "dluh" na výživném vzniknout nemohl.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se stanovením výše výživného městským soudem je ztotožněn, za porušení svých práv však považuje stanovení této povinnosti zpětně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v části směřující proti I. výroku rozsudku městského soudu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Napadá-li stěžovatel II. výrok rozsudku městského soudu, je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť jde o výrok, jímž městský soud zrušil dva z výroků rozsudku obvodního soudu, a ústavní stížnost je zásadně přípustná proti konečnému meritornímu rozhodnutí. Z obdobných důvodů je ústavní stížnost nepřípustná i v části brojící proti rozsudku obvodního soudu v partii stanovující počátek změny vyživovací povinnosti, neboť obvodní soud tento počátek stanovil v I. a ve II. výroku, přičemž oba výroky byly rozsudkem městského soudu změněny.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
10. Z rekapitulace napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel na základě předchozích rozhodnutí plnil - zjednodušeně řečeno - výživné na svého nezletilého syna ve výši 10 000 Kč. Podle rozsudku obvodního soudu měl od 1. 9. 2016 platit částku 12 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2019 částku 14 000 Kč měsíčně (od počátku změn byla stanovena i výše nedoplatku na výživném). Městský soud stěžovateli určil výživné jinak (viz výše bod 3.), a to s ohledem na přechodně nepříznivý zdravotní stav jeho manželky, která na přechodnou dobu ztratila zaměstnání, jakož i s ohledem na to, že matka syna stěžovatele, pro něhož bylo výživné stanoveno, opět nastoupila do zaměstnání. Ve skutečnosti tedy městský soud zohlednil všechny podstatné faktory, jež stěžovatel sám v ústavní stížnosti zmiňuje a které na stanovení spravedlivé výše výživného pro stěžovatelova syna měly vliv. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby přehodnocoval konkrétní parametry určení vyživovací povinnosti stanovené stěžovateli, není-li takto stanovená výše vyživovací povinnosti - jako je to právě v tomto případě - zjevně nepřiměřená.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost proti I. výroku rozsudku městského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu