ECLI:CZ:US:2020:4.US.1518.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1518/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) D. Ch., b) J. G., c) M. T. a d) J. T., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 25 Cdo 2986/2019-521 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2019 č. j. 29 Co 422/2018-492, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10 - Vinohrady, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného policejního spisu vedeného Policií České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, druhého oddělení odboru obecné kriminality, Praha 4, pod sp. zn. ORIV-27483-79/TČ-2008 a soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 17 C 181/2011, se podává, že stěžovatelé se jako pozůstalí domáhali odškodnění podle §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen ,,občanský zákoník"), za úmrtí nezletilé dcery stěžovatelky a), sestry stěžovatele b) a vnučky stěžovatelů c) a d) (dále jen "nezletilé" nebo "zemřelé nezletilé"), která zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci na pracovišti první vedlejší účastnice jako první žalované.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2018 č. j. 17 C 181/2011-453 [v pořadí třetím, neboť jeho předchozí rozsudky ze dne 11. 11. 2013 č. j. 17 C 181/2011-106 a ze dne 8. 4. 2016 č. j. 17 C 181/2011-254 zrušil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud")] uložil první vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce a) 240 000 Kč, stěžovateli b) 175 000 Kč, stěžovatelce c) 240 000 Kč a stěžovateli d) 240 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že nezletilá zemřela dne 24. 12. 2008 po operaci slepého střeva, kterou podstoupila u první vedlejší účastnice. Při operaci došlo k poklesu tlaku a zástavě srdce, proběhla resuscitace, avšak následně na jednotce intenzivní péče došlo opět k zástavě srdce, přičemž resuscitace se již nezdařila. Příčinou smrti byla maligní hypertermie. Na základě obsáhlého znaleckého dokazování soud uzavřel, že postup anesteziologa při operaci i léčebný postup na jednotce intenzivní péče byl non lege artis a byl příčinou úmrtí nezletilé; při správném postupu zdravotnického zařízení by bylo možné jejímu úmrtí zabránit. Dovodil proto, že první vedlejší účastnice odpovídá za škodu podle §420 občanského zákoníku a přiznal stěžovatelům odškodnění podle §444 odst. 3 občanského zákoníku. Námitku promlčení neshledal důvodnou.
4. K odvolání první vedlejší účastnice městský soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2019 č. j. 29 Co 422/2018-492 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl, žádnému z účastníků řízení ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení a změnil jej ve výroku o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit soudní poplatek. Vyšel ze skutkových závěrů obvodního soudu, které doplnil, a uzavřel, že stěžovatelé uplatnili své nároky až poté, kdy marně uplynula dvouletá tzv. subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se stěžovatelé dozvěděli o úmrtí nezletilé, tedy dne 24. 12. 2008. Jelikož podání trestního oznámení stěžovatelkou a) dne 26. 12. 2008 nelze považovat za řádně uplatněný nárok poškozených na náhradu škody, neboť neobsahovalo žádný požadavek na odškodnění, byla žaloba, podaná dne 22. 8. 2011, uplatněna opožděně. Městský soud rovněž dovodil, že námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť i přes bolestivou ztrátu, stěžovatelům v podání žaloby nebránila žádná objektivní překážka.
5. K počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby městský soud uvedl, že o újmě [tj. v daném případě o úmrtí nezletilé] se stěžovatelé dozvěděli prakticky bezprostředně poté, co tato tragická událost nastala. V zásadě ve stejnou dobu se pak stěžovatelé dozvěděli i o tom, kdo za škodu odpovídá, když k úmrtí nezletilé došlo v zařízení první vedlejší účastnice v souvislosti s lékařským zákrokem provedeným jejími lékaři tj. jejími zaměstnanci. Tato skutečnost je ostatně zřejmá již z trestního oznámení učiněného dne 26. 12. 2008 stěžovatelkou a), jež sice směřovalo proti neznámému pachateli, avšak oznamovatelka v něm sama uvedla, že tento pachatel měl porušit důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání při léčbě a následné operaci nezletilé, která po operaci ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice dne 24. 12. 2008 zemřela. Žádný jiný viník nebyl v průběhu následného policejního vyšetřování označen a stěžovatelé první vedlejší účastnici, kterou z porušení právní povinnosti podezírali již v trestním oznámení, označili jako odpovědný subjekt i v projednávané žalobě. Městský soud poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 5. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3584/2015) dovozující, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvěděli (např. na základě znaleckého posudku) o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzného, jelikož postačí odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče. Je tedy zřejmé, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody v daném případě víceméně splývá s okamžikem, kdy se stěžovatelé o úmrtí nezletilé dozvěděli.
6. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, v němž poukazovali na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť městský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozpornosti uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Odkázali na judikaturu týkající se namítaných sporných otázek.
7. Stěžovatelé v dovolání namítali, že až do seznámení se se závěry znaleckého posudku MUDr. Zimana, CSc., neměli k dispozici žádný odborný důkaz prokazující zavinění první vedlejší účastnice, nevěděli tedy, kdo za škodu odpovídá, a proto subjektivní promlčecí doba začala běžet až poté.
8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2020 č. j. 25 Cdo 2986/2019-521 dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není ani důvodu, aby rozhodné právní otázky byly za daných skutkových okolností posouzeny jinak. Přitom poukázal na to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro běh subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku rozhodující taková vědomost o skutkových okolnostech, na jejímž základě si lze učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Nemusí jít přitom o zjištění (nezpochybnitelnou jistotu), postačuje, aby skutkové okolnosti, které poškozený zná, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit. Podle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že stěžovatelé si závěr o tom, kdo za škodu odpovídá, mohli učinit až na základě znaleckého posudku, protože není rozhodující, kdy se dozvěděli, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzné, tedy kdy bylo po odborné stránce objasněno, jaké konkrétní pochybení způsobilo škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Stačila odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelé nezletilé spočívá u poskytovatele zdravotní péče. Skutečnost, že právě takovou vědomost stěžovatelé měli, se podává nejen ze skutkového stavu, neboť nezletilá zemřela ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice krátce po operaci, kterou tam podstoupila, a nelze se proto domnívat, že by se případného protiprávního jednání dopustil jiný subjekt, ale i z toho, že již 26. 12. 2008 podala stěžovatelka a) trestní oznámení na neznámého pachatele, ve kterém podrobně popsala právě průběh hospitalizace své dcery. Také z něj se podává, že za skutkově rozhodný pokládá průběh léčení u první vedlejší účastnice. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pro uplatnění požadovaného nároku tedy začala stěžovatelům plynout od informace o úmrtí nezletilé a do podání žaloby (22. 8. 2011) marně uplynula.
9. Namítají-li stěžovatelé, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, tedy vzhledem k tomu, že první vedlejší účastnice námitku promlčení vznesla až po více jak šesti letech sporu a že marné uplynutí subjektivní promlčecí doby sami nezavinili, byla námitka promlčení vznesena první vedlejší účastnicí v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud připomněl, že takový závěr je možno učinit jen v těch výjimečných případech, kdy uplatnění námitky promlčení by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření důsledků uplatněné námitky promlčení. V posuzované věci však k takovému závěru dospět nelze. Ze zjištění soudů nelze dovodit, že by motivem uplatnění námitky promlčení bylo toliko poškodit stěžovatele. Samotnou skutečnost, že první vedlejší účastnice námitku promlčení uplatnila až po šesti letech sporu, nelze podle Nejvyššího soudu považovat za zneužití tohoto práva na úkor stěžovatelů, byť se mohla negativně projevit v délce řízení. Samotné uplatnění námitky promlčení v souladu s procesními předpisy tak nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Jiné důvody rozpornosti s dobrými mravy nebyly ve vztahu k uplatněné námitce promlčení vedlejší účastnicí tvrzeny a tím méně prokázány. Současně Nejvyšší soud připomněl, že stěžovatelům žádná objektivní ani subjektivní překážka nebránila nárok u soudu uplatnit včas. Nejde proto o výjimečný případ, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo možno považovat za zneužití tohoto práva na úkor stěžovatelů. Byť byli stěžovatelé tragickou událostí citelně zasaženi, lze uzavřít, že stěžovatelé nárok neuplatnili včas a první vedlejší účastnice na tom nenesla žádnou vinu.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jejich dovolání, šlo-li o určení, kdy nastal počátek běhu dvouleté promlčecí doby. Stěžovatelé poukazují na to, že škodlivý následek se může projevit i s určitým časovým odstupem. Zákonné slovní spojení "vědomost o vzniklé škodě" nepokrývá pouze informace o konečném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady pro možnost uplatnění práva před civilním soudem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 834/15 (N 54/80 SbNU 653)].
11. Stěžovatelé se dověděli o úmrtí nezletilé v den její smrti, tj. 24. 12. 2008, ale nedověděli se o osobě odpovědné, tj. vedlejší účastnici, jež odpovídá za činnost svých zaměstnanců - lékařů, kteří zemřelou nezletilou operovali. V tento okamžik měli stěžovatelé pouze pochybnosti o postupu lékařů. Ze závěrů zpracovaných znaleckých posudků nevyplývala odpovědnost vedlejší účastnice za úmrtí nezletilé. Stěžovatelé poukazují na to, že o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech rozhodných pro vymezení odpovědného subjektu, tuto vědomost neměli ani v době podání žaloby, kdy již neměli žádné jiné právní prostředky k ochraně svých práv. Proto podle stěžovatelů jejich nárok promlčen není, jelikož v době podání žaloby neuplynula subjektivní promlčecí lhůta.
12. Podle stěžovatelů jejich nárok promlčen není, a bylo-li by tomu tak, namítají, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, s ohledem na dobu jejího uplatnění, charakter sporu, chování stěžovatelů a důvod pro opožděné podání žaloby. Městský soud i Nejvyšší soud se s otázkou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy dostatečně nevypořádaly. Nejvyšší soud měl při výkladu přípustnosti a důvodů dovolání reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy přihlížet k vadám, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší soud se z formalistických důvodů nezabýval obsahem podaného dovolání, odmítl je a v právní moci tak zůstal rozsudek, který trpí procesními vadami a v důsledku toho nesprávným právním rozhodnutím o zamítnutí žaloby. Stěžovatelé dovozují, že městský soud a Nejvyšší soud jim neposkytly soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
17. Ústavní stížnost je založena na polemice s důvody, o které obecné soudy opřely svůj závěr, že stěžovateli uplatněný nárok je promlčen a že promlčení tohoto nároku není v rozporu s dobrými mravy.
18. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovateli v tom, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejich tvrzením o počátku běhu promlčecí doby a s důvody, na jejichž základě shledaly odůvodněnou vědomost stěžovatelů o odpovědnosti první vedlejší účastnice za usmrcení nezletilé.
19. Ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku vázalo počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí doby na okamžik vědomosti poškozeného o vzniklé škodě a o osobě, která za ni odpovídá, přičemž je třeba vycházet z jeho prokázané vědomosti.
20. Z hlediska §106 odst. 1 občanského zákoníku není rozhodující, kdy se poškozený dozví o tom, jaká konkrétní chyba lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody; stačí vědomost poškozeného, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2891/2007). Nejvyšší soud následně v rozsudku ze dne 24. 9 2015 sp. zn. 25 Cdo 3384/2015 uvedl, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby (podle §106 odst. 1 občanského zákoníku) není rozhodující, kdy se pozůstalí dozvědí o tom, jakým konkrétním úkonem či opomenutím došlo k poškození zdraví vedoucímu následně k úmrtí jejich příbuzného (např. na základě znaleckého posudku), jelikož postačí odůvodněná vědomost, že příčina poškození zdraví zemřelého spočívá na straně poskytovatele zdravotní péče.
21. Ze spisového materiálu obvodního soudu se podává, že stěžovatelka a) podala dne 26. 12. 2008 trestní oznámení na neznámého pachatele pro okolnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin z nedbalosti podle §224 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém podrobně popsala průběh hospitalizace své dcery od jejího příchodu do zdravotnického zařízení první vedlejší účastnice dne 23. 12. 2008 až do jejího úmrtí téhož dne (č. 1. 44 až 45 spisu).
22. Potřebnou vědomost tedy měli stěžovatelé i podle názoru Ústavního soudu již v okamžiku podání trestního oznámení na neznámého pachatele [ve kterém stěžovatelka a) podrobně popsala průběh hospitalizace své dcery v zařízení první vedlejší účastnice]. Z jeho obsahu, se podává, že již v té době znala skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu.
23. Ve věci jednajícím soudům tedy nelze důvodně vytýkat, že porušily právo na soudní ochranu stěžovatelů tím, že přihlédly k vznesené námitce promlčení a stěžovatelům žalobou uplatněný nárok nepřiznaly. Závěr soudů, že stěžovatelé disponovali potřebnou vědomostí o škůdci již v době podání trestního oznámení je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť má oporu ve skutkových zjištěních, a není ani v rozporu se soudní judikaturou.
24. Učinili-li si stěžovatelé o rozhodných otázkách dostatečný úsudek již při podání trestního oznámení, pak není možný jiný závěr, než k jakému dospěly soudy v posuzované věci, tedy že žaloba, v níž uplatnili nárok na jednorázové odškodnění za škodu způsobenou usmrcením, byla podána po lhůtě stanovené v §106 odst. 1 občanského zákoníku. Nelze proto považovat za důvodný argument stěžovatelů, že neměli dostatečnou vědomost o odpovědnosti vedlejší účastnice.
25. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
26. K tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud připomíná, že posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je soukromým právem soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, nevyloučené právem ústavním, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole).
27. Ústavní soud v minulosti posuzoval dobré mravy ve spojení s uplatněnou námitkou promlčení, přičemž dovodil, že §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení [srov. např. nález ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45)]. V nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) konstatoval, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Přesto, že úmrtí nezletilé je pro stěžovatele nepochybně ztrátou mimořádného významu a že lze přisvědčit i jejich tvrzení, že šlo o rozhodování obecných soudů ve vážné věci poškození zdraví a následného jejího úmrtí, nelze při hodnocení námitky promlčení odhlédnout od skutečnosti, že důvod, proč nelze aplikovat §3 odst. 1 občanského zákoníku, spočívá na straně stěžovatelů, kteří si marné uplynutí promlčecí doby sami zavinili. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelé, byť byli tragickou událostí citelně zasaženi, nárok neuplatnili včas a první vedlejší účastnice na tom nenesla žádnou vinu.
28. V posuzované věci městský soud a následně i Nejvyšší soud dovodily, že nárok stěžovatelů je promlčen za podmínek §106 občanského zákoníku a že vznesení námitky promlčení první vedlejší účastnicí není v rozporu s dobrými mravy. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
29. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, v nichž obecné soudy dovodily promlčení jejich nároku na náhradu škody. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry těchto soudů. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
30. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15 neshledal Ústavní soud případným, neboť tento byl vydán za jiných skutkových okolností, kdy v dané věci se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi náhrady škody způsobené na zdraví, o jejímž rozsahu se její opatrovník dověděl až poté, co se seznámil se zdravotnickou dokumentací stěžovatelky vedenou vedlejším účastníkem, zatímco v nyní posuzované věci se stěžovatelé domáhají odškodnění za úmrtí nezletilé, která zemřela ve zdravotnickém zařízení první vedlejší účastnice, přičemž o rozhodných otázkách si stěžovatelé dostatečný úsudek učinili již při podání trestního oznámení.
31. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, když se vypořádal se vznesenými dovolacími námitkami, a proto je možno na odvodnění napadeného usnesení odkázat (viz body 8. a 9. shora).
32. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
33. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu