ECLI:CZ:US:2020:4.US.1526.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1526/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Arca Capital Bohemia, a. s., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015, 29 NSČR 132/2018-A-220, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2018 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015, 2 VSPH 1504/2017-A-187, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2017 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015-A-127, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Tomáše Bárty, obchodní společnosti Vexelberg, s. r. o., sídlem Košická 5590/56, Bratislava, Slovenská republika, a Yurika Bulgarova, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 23. 5. 2017 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015-A-127 zamítl insolvenční návrh, jímž se první insolvenční navrhovatelka (stěžovatelka) a druhá insolvenční navrhovatelka (druhá vedlejší účastnice) domáhaly zjištění úpadku prvního vedlejšího účastníka, tj. dlužníka Tomáše Bárty (I. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Zamítnutí návrhu městský soud odůvodnil zjištěním, že nebyly splněny podmínky úpadku dlužníka (mnohost věřitelů) a že došlo ke zneužití insolvenčního návrhu k jiným cílům, než ke kterým slouží insolvenční řízení.
3. K odvolání insolvenčních navrhovatelů (včetně třetího insolvenčního navrhovatele, tj. třetího vedlejšího účastníka, který přistoupil do řízení dne 4. 7. 2017) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 4. 2018 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015, 2 VSPH 1504/2017-A-187 rozhodnutí městského soudu potvrdil (I. výrok), shledav, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).
4. Následné stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. MSPH 79 INS 22188/2015, 29 NSČR 132/2018-A-220 odmítnuto jako bezpředmětné, neboť po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí bylo u insolvenčního soudu zahájeno další insolvenční řízení na majetek dlužníka, v němž již byl jeho úpadek zjištěn a bylo povoleno jeho řešení oddlužením.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle argumentuje, proč se domnívá, že její insolvenční návrh proti prvnímu vedlejšímu účastníkovi neměl být zamítnut. Kromě jiného upozorňuje na délku řízení, v němž uplatnila směnku vystavenou prvním vedlejším účastníkem k zajištění kauzální pohledávky, namítá, že byla nucena zahájit další nalézací řízení o zaplacení části smluvní pokuty a další řízení o zaplacení jistiny. Dále namítá, že postupem Nejvyššího soudu, který "se odmítl meritorně zabývat nezákonností napadených rozhodnutí a který odmítl odklidit nezákonná rozhodnutí", jí znemožnil uplatnit náhradu škody. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná obsah svého dovolání (rekapituluje formulované otázky, jimiž založila přípustnost dovolání, včetně jejich odůvodnění) a polemizuje s jeho odmítnutím Nejvyšším soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Upozorňuje-li stěžovatelka na údajné pochybení obecných soudů, které nepřihlédly k tomu, že již v průběhu insolvenčního řízení uhradila za dlužníka jemu spřízněná společnost část pohledávek jednomu z věřitelů, a proto odpadla mnohost věřitelů podle §3 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona jako jedna z podmínek úpadku, pak tato námitka stěžovatelky nemá relevanci ani v rovině podústavního, natožpak ústavního práva. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení vrchního soudu, soudy měly pochybnost o splnění podmínek dlužníkova úpadku, když velmi detailně popsaly provázanost stěžovatelky s ostatními věřiteli dlužníka a jejich vzájemnou časovou koordinaci vedoucí ke snaze načasovat prohlášení úpadku dlužníka tak, aby se nemohl účastnit pro něj důležitých podnikatelských aktivit. Výslovně přitom vyšly z judikaturních závěrů Ústavního soudu [srov. k tomu například usnesení ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 383/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] kladoucí na ně povinnost vždy hodnotit, zda věřitel - insolvenční navrhovatel - svým návrhem sleduje spravedlivé vyřešení nepříznivých majetkových poměrů dlužníka nebo naopak zneužívá insolvenční řízení k jiným cílům.
9. Pro závěr, že v době podání insolvenčního návrhu stěžovatelky nebyl dlužník v úpadku tak nebylo rozhodné, zda za dlužníka mohl část jeho dluhu uhradit jiný subjekt nebo zda takto uhrazený dluh zanikl celý nebo jen zčásti. I kdyby byla zachována pluralita věřitelů, na povaze jimi uplatněných pohledávek by to nemohlo nic změnit. Městský soud a vrchní soud tuto - z hlediska podmínek existence úpadku - pochybnou povahu stěžovatelkou (a nejen jí) uplatněných pohledávek ve svých rozhodnutích podrobně popsaly, čímž naplnily povinnost svá rozhodnutí náležitě odůvodnit; nečinily tak z důvodu, aby stěžovatelku v očích veřejnosti - mající (teoreticky) možnost nahlížet do insolvenčního rejstříku - poškodily. V této souvislosti se sluší také poznamenat, že i kdyby Nejvyšší soud zrušil stěžovatelčiným dovoláním napadené usnesení vrchního soudu, neučinil by tak proto, aby stěžovatelce vytvořil odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Úkolem soudů je primárně poskytování ochrany právům v soudním řízení, nikoliv vytváření podmínek pro (sekundární) odpovědnostní vztahy, a to ani vůči státu. Bylo ostatně jen na zvážení stěžovatelky, zda insolvenční návrh soudu podá, a nebude-li s ním úspěšná, ponese vůči tvrzenému úpadci následky, například v podobě povinnosti hradit náklady řízení, nahradit eventuálně vzniklou škodu atp.
10. Z rekapitulace obsahu rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že v době podání stěžovatelčina insolvenčního návrhu na majetek prvního vedlejšího účastníka nebyly u něj podmínky úpadku naplněny. Na tomto zjištění nic nemění skutečnost, že k tomu později došlo. Rozhodl-li v mezidobí Nejvyšší soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou o dovolání stěžovatelky, že je bezpředmětné, Ústavní soud tento závěr z ústavněprávního hlediska akceptuje. K tomu lze dodat, že z veřejně přístupných zdrojů Ústavní soud zjistil, že obdobně rozhodl Nejvyšší soud ve věci insolvenčního návrhu jiné věřitelky vůči stejnému dlužníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. MSPH 79 INS 12307/2018, 29 NSČR 20/2019-A-42, napadeném ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 1527/20).
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu