ECLI:CZ:US:2020:4.US.1553.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1553/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MOAB, s. r. o., sídlem Belgická 115/40, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou, sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 2020 č. j. 14 Cmo 113/2020-60 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2020 č. j. 74 Cm 54/2020-47, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jana Vrby a obchodní společnosti BLUE BOX, s. r. o., sídlem Rytířská 534/13, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 38 odst. 2 Listiny a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky, jímž se domáhala, aby bylo vedlejšímu účastníkovi zakázáno až do právní moci konečného rozhodnutí o zrušení druhé vedlejší účastnice jejím jménem či v jejím zastoupení vykonávat funkci jednatele, s výjimkou případů, kdy dá stěžovatelka ke konkrétním krokům vedlejšího účastníka písemný souhlas.
3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") neshledal důvodným, a proto napadené usnesení potvrdil. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uzavřely - zjednodušeně řečeno - že stěžovatelčin požadavek, aby se vedlejší účastník až do právní moci meritorních rozhodnutí zdržel uzavírání právních jednání a plnění závazků vedlejší účastnice bez písemného souhlasu stěžovatelky (coby její padesátiprocentní společnice), nejen přesahuje rámec řízení o zrušení společnosti s likvidací, ale je navíc v rozporu s §195 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích (dále jen "zákon o obchodních korporacích"). Stěžovatelka totiž navrhuje, aby se ona sama jako jeden ze dvou společníků jí požadovaným způsobem podílela na obchodním vedení společnosti s tím, že jednatel bude omezen při obchodním vedení jejím písemným souhlasem. To však odkazovaný §195 zákona o obchodních korporacích neumožňuje. V posuzovaném případě navíc stěžovatelka podle vrchního soudu nikterak nedoložila a neprokázala nezbytnost zatímní úpravy poměrů mezi účastníky. V důsledku případně nařízeného předběžného opatření by se naopak podle vrchního soudu vedlejší účastnice ocitla v takové situaci, že by bez písemného souhlasu jednoho ze dvou společníků (zde tedy stěžovatelky) nemohl jednatel realizovat obchodní vedení společnosti, čímž by de facto - s ohledem na zřejmé neshody mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem - došlo k paralyzování její činnosti a vedlejší účastnice by bez souhlasu stěžovatelky nemohla plnit své závazky a další zákonné a smluvní povinnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vychází mimo jiné z toho, že obecné soudy příliš dbaly na neomezitelnost jednatelských oprávnění vedlejšího účastníka, aniž by poskytly jakoukoliv ochranu stěžovatelce a jejím zájmům. Stěžovatelka nemá ambici poškodit vedlejší účastnici, a když by jí přece jenom nějakou škodu způsobila, šla by tato k její tíží jako navrhovatele předběžného opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Předmětem jeho přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
8. Ústavněprávní přezkum se proto zaměřuje jen na případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Pochybení takového charakteru však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí.
9. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti snáší řadu argumentů, proč podle jejího mínění vedlejší účastník škodí vedlejší účastnici, nicméně k povaze jeho jednatelského oprávnění, které chce stěžovatelka podmiňovat svým souhlasem, a tak jej vlastně zcela eliminovat, uvádí ve skutečnosti právě jen to, že nemá důvod vedlejší účastnici škodit. Takováto argumentace však ani podle Ústavního soudu jako konkurence k závěrům obecných soudů obstát nemůže (a to ani, kdyby byla pravdivá všechna pochybení tvrzená stěžovatelkou, kterých se měl vedlejší účastník, a předtím jeho otec, při vedení obchodní společnosti dopustit).
10. Ve svém důsledku jde totiž o obchodní vedení společnosti, jehož zaměření je v rukou jednatele, byť na osud společnosti může mít stěžovatelka celkem legitimně jiný názor. Na druhou stranu je ovšem jednatel za obchodní vedení společnosti odpovědný a odpovídá i za škodu takto eventuálně vzniklou, a to jak v rovině občanskoprávní, tak i v rovině trestněprávní. Tím jsou alespoň sekundárně chráněny i zájmy stěžovatelky. I pro tento jediný důvod (jenž ve svých rozhodnutích zmínily oba soudy, a proto není správný argument stěžovatelky, že rozhodnutí vrchního soudu je pro stěžovatelku překvapivé), lze mít ústavní stížností napadená rozhodnutí za akceptovatelná.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu