ECLI:CZ:US:2020:4.US.1563.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1563/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Vila Švédská Finance s. r. o., sídlem Švédská 635/8, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Pavlem Halounem, advokátem, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019 č. j. 27 Cdo 4388/2017-220 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2017 č. j. 11 Co 63/2017-203, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace HSBC BANK PLC, sídlem Canada Square 8, E14 5 HQ, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jednající prostřednictvím odštěpného závodu HSBC Bank plc - pobočka Praha, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Florenc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti zástavního práva, které mělo být zřízeno zástavními smlouvami, oběma sjednanými v souvislosti s poskytnutím úvěru vedlejší účastnicí stěžovatelce. Stěžovatelka tvrdila a navrhovala důkazy pro posouzení toho, že obsahem zástavních smluv bylo docíleno zastavení podniku (příp. jeho části) ve prospěch vedlejší účastnice. Docílení účinnosti zastavení podniku, tj. aby zastavení vyvolávalo právní účinky, přitom mělo být podle stěžovatelky v době podpisu zástavních smluv schváleno valnými hromadami. Stěžovatelka pro určení neplatnosti namítala dva samostatné důvody, a to absenci zmocnění osoby podepisující smlouvy, a nedostatek schválení zástavních smluv valnou hromadou dle úpravy v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník").
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 10. 2016 č. j. 15 C 469/2014-169 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení neexistence ve výroku blíže specifikovaných zástavních práv k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky (výrok I) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 5. 2017 č. j. 11 Co 63/2017-203 tak, že potvrdil výše rubrikovaný rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2019 č. j. 27 Cdo 4388/2017-220 tak, že dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud provedl výklad pojmu podnik podle §5 obchodního zákoníku, přičemž v této souvislosti odkázal na mnohá svá rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 29 Odo 891/2005, ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 23 Cdo 37/2010, ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2630/2017, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. 32 Cdo 5095/2015, uveřejněný pod číslem 19/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4665/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018 sp. zn. 32 Cdo 3256/2017). Nejvyšší soud dále shledal, že závěr městského soudu, podle něhož v projednávané věci nedošlo zřízením zástavních práv k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky k zastavení jejího podniku, neboť kromě dotčených nemovitostí nebyly zastaveny žádné jiné složky podnikání stěžovatelky, je s citovanou judikaturou v souladu. Na uvedeném ničeho nemění ani závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných stěžovatelkou (rozsudků ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 23 Cdo 37/2010 a ze dne 25. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1323/2000). Skutečnost, že stěžovatelka nemá zaměstnance, neznamená, že nemá jiné složky podniku (zejména složku nehmotnou, např. pohledávky, obchodní firmu, obchodní tajemství, klientelu). Z rozsudku ze dne 25. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 se sice podává, že není vyloučeno, aby smlouva o prodeji podniku sestávala z několika dílčích smluv tvořících ve svém souhrnu vzájemně provázaný celek; musí však v ní být vymezen podnik (jeho část), který je předmětem smlouvy. Jestliže není předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), uvedené pak platí pro poměry smlouvy o zřízení zástavního práva k podniku přiměřeně.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že postup městského soudu a Nejvyššího soudu, které oba uvedly, že předmětné zástavní smlouvy nejsou provázanými smlouvami, tj. ve svém souhrnu smlouvou o zastavení celého podniku, z toho důvodu, že jimi nebyl zastaven celý podnik stěžovatelky, aniž by přes důkazní návrhy stěžovatelky nijak nezkoumaly obsah podniku stěžovatelky, je naprosto neakceptovatelný a představuje závažnou procesní chybu, v důsledku níž došlo k odnětí spravedlnosti. Soudy v právním státě nesmějí vynášet závěry, aniž by tyto závěry vycházely z provedeného dokazování. Neprovedením důkazů o obsahu podniku soudy nikdy nemohly vynést zamítavá rozhodnutí pomocí argumentace, že smlouvami nebyl zastaven celý podnik stěžovatelky. To navíc v situaci, kdy sama stěžovatelka navrhovala důkazy k prokázání, že nemovité věci a současné a budoucí pohledávky z jejich pronájmu jsou jedinými složkami jejího podniku. Stěžovatelka nikdy neměla žádné zaměstnance, duševní vlastnictví či v jiných případech obvyklé (fakultativní) složky podniku. Zvláště zarážejícím je závěr Nejvyššího soudu, který uvádí, že stěžovatelka může mít vedle nemovitostí a pohledávek i jiné složky podniku, aniž by v předchozích řízeních byla soudům jakákoli další složka podniku stěžovatelky známa. Pokud by soudy chtěly použít tuto argumentaci pro zamítnutí návrhu stěžovatelky, muselo by v předchozích řízeních dojít k soudnímu přezkumu a posouzení obsahu podniku stěžovatelky. V této části tak rozhodnutí trpí závažnou vadou, kdy soudy odůvodňovaly své výroky na základě domnělých skutečností, které nebyly předmětem předchozího dokazování. Přes stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a návrhy na dokazování se soudy v žádném stupni nezaobíraly otázkou, co vše tvořilo podnik stěžovatelky a jaké složky tedy měly chybět (stěžovatelka přitom v této souvislosti tvrdila a navrhovala k dokazování, že neexistuje žádná jiná složka jejího podniku, která by neměla být dle obsahu a vůle smluvních stran postižena zástavním právem vedlejší účastnice, když nevlastnila žádná jiná aktiva než předmětné nemovitosti a současné a budoucí pohledávky z jejich pronájmu, tj. předměty provázaných zástavních smluv, a k provozu tohoto podniku nepoužívala jakýchkoli nehmotných práv, zaměstnanců či jiných možných složek podniku). Neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů přitom bylo, jak je výše uvedeno, stěžejní pro výklad uzavřených zástavních smluv dle judikatury Nejvyššího soudu, a bylo jím porušeno právo být slyšen před soudem a jedna ze součástí práva na spravedlivý proces, tj. povinnost soudu zkoumat materiální pravdu případu na základě důkazů navrhovaných účastníky řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky ústavně konformně, v napadeném usnesení mj. i s odkazem na svou předchozí judikaturu jasně a přezkoumatelně vymezil a posoudil klíčové právní otázky posuzované věci (sub 5), přičemž Ústavní soud na závěrech Nejvyššího soudu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději (k tomu srov. str. 2 a 3 napadeného rozsudku městského soudu). Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu