ECLI:CZ:US:2020:4.US.1580.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1580/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní společnosti Equine Vet Service, a. s., sídlem Libušská 313/104, Praha 4 - Písnice, zastoupené JUDr. Ĺubomírem Fockem, advokátem, sídlem Náprstkova 276/2, Praha 1 - Staré Město, proti II. výroku rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. dubna 2020 č. j. 7 C 14/2020-37, za účasti Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníka řízení, a Gabriely Knoblochové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného výroku rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud"), tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2020 č. j. 7 C 14/2020-37 přiznal stěžovatelce jí žalovanou částku 5 518 Kč s příslušenstvím za veterinární péči objednanou vedlejší účastnicí (I. výrok). Ústavní stížností napadeným II. výrokem tohoto rozsudku okresní soud jinak úspěšné stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle okresního soudu stěžovatelka ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním návrhu na zahájení řízení nezaslala na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, vedlejší účastnici výzvu k plnění podle §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.); nýbrž ji zaslala na adresu, kde vedlejší účastnice nebydlí ani nikdy nebydlela, jak si okresní soud ověřil dotazem u příslušného obecního úřadu. Naopak vedlejší účastnice se zdržuje a přebírá poštovní zásilky na jiné adrese, kterou stěžovatelka vedla v lékařské dokumentaci.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Ústřední stížnostní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že po ní nelze pro účely předžalobní výzvy spravedlivě požadovat, aby jí zkoušela postupně zaslat na všechny známé adresy [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3228/15 ze dne 21. 4. 2016 (N 75/81 SbNU 299)]. Dále se stěžovatelka pozastavuje nad tím, že v posléze zrušeném platebním rozkazu pro neúspěšné doručení ji okresní soud přiznal alespoň náhradu za jí uhrazený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (v ústavní stížnosti však stěžovatelka současně dodává, že platebním rozkazem soud není vázán).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí výší bagatelní. Tyto částky již s ohledem na svou výši nepředstavují porušení základních práv a svobod. Ústavní soud se tak může soustředit na plnění své funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí porušení základních práv a svobod.
7. Rovněž zákonná úprava v občanském soudním řádu spojuje přípustnost opravných prostředků s určitou minimální výší předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vyloučením možnosti podání opravných prostředků proti soudním rozhodnutím, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících této hranice dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési "náhradní" přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité "pojistky" [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 99)]. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 (dostupné na https://hudoc.echr.coe.int)].
8. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 5 518 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce ani nepřipouští možnost podat odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.
9. Uvedené závěry se uplatní také při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (o které jde v nyní posuzované ústavní stížnosti), přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízením vedoucím k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, když dojde k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však ve stěžovatelčině věci nedošlo.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nijak nedoložila, že by jí vedlejší účastnice při sjednávání objednávky k výkonu veterinární péče uvedla jinou adresu než tu, která byla součástí lékařské dokumentace. Nadto odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3228/15 není přiléhavý, neboť z jeho odůvodnění vyplývá, že tehdejší žalobce v předžalobní výzvě ve skutečnosti využil všechny relevantní adresy, přesto mu městský soud vytknul, že nebyl dostatečně důsledný. O takovou situaci však ve věci stěžovatelky - jak popsáno shora - nešlo.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu