ECLI:CZ:US:2020:4.US.1626.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1626/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Valuše, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem, sídlem Vančurova 1548, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2020 č. j. 23 Cdo 86/2020-402, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2019 č. j. 12 Cmo 52/2019-372 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 49 Cm 160/2016-288, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Zdeňka Kučery a 2) obchodní společnosti FINCOM TRADE Ltd., sídlem Akara Bld. 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako rozhodce vydal dne 24. 6. 2008 rozhodčí nález, jímž uložil stěžovateli zaplatit částku 155 219 Kč s příslušenstvím ze směnečného závazku mezi ním a vedlejší účastnicí (jejím právním předchůdcem). Dne 23. 9. 2008 byl vydán exekuční příkaz k výkonu uvedeného rozhodčího nálezu prodejem rodinného domu ve společném jmění manželů - stěžovatele a jeho manželky. Stěžovatel dne 19. 8. 2009 složil u pokladny pověřeného exekutora částku 281 885 Kč. Část byla vyplacena vedlejší účastnici, část byla vrácena stěžovateli. Uvedený rozhodčí nález byl dne 28. 2. 2011 zrušen soudem pro nesjednanou rozhodčí doložku.
3. Stěžovatel se dne 7. 6. 2012 domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 po vedlejších účastnicích zaplacení částky 242 642 Kč jako bezdůvodného obohacení po zrušení uvedeného rozhodčího nálezu a náhrady škody, která mu měla vzniknout jeho nezákonným vydáním. V průběhu soudního řízení byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") jako soudu příslušnému k projednání věci v prvním stupni jako směnečný spor. Městský soud napadeným rozsudkem vedlejšímu účastníkovi uložil zaplatit stěžovateli částku 43 078 Kč s příslušenstvím a vedlejším účastníkům zaplatit společně a nerozdílně stěžovateli částku 20 838,18 Kč. Co do částky 178 725,82 Kč městský soud žalobu zamítl, neboť podle něj uhrazením částky u exekutora splnil svůj směnečný závazek vůči vedlejší účastnici, nezávislý na existenci shora uvedeného rozhodčího nálezu.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil uvedený rozsudek městského soudu. Dovolání proti němu Nejvyšší soud odmítl pro vady napadeným usnesením.
5. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a že ani vytýkané procesní vady nemohou založit jeho přípustnost bez dalšího.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že při hodnocení jeho dovolání postupoval přehnaně formalisticky a je přesvědčen, že v něm dostatečně formuloval předpoklady jeho přípustnosti. Tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho dovolacími námitkami o nedostatečném dokazování, o nesprávném právním závěru soudů o rozsahu vzniklé škody a o uvedení stěžovatele v omyl vedlejším účastníkem o promlčení jeho nároku. Uvádí, že soudy nesprávně posoudily povahu řízení jako směnečný spor a upřely mu oprávnění uplatnit kauzální směnečné námitky. Jejich závěr o tom, že plnění poskytnuté v exekučním řízení je splněním jeho směnečného závazku, je nesprávný, neboť záměrem stěžovatele bylo vyhnout se hrozící ztrátě bydlení prodejem jeho bytu provedením exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Uvedený závěr o přípustnosti však neplatí pro část ústavní stížnosti stěžovatele, která míří proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce, který lze uplatnit jen, neexistují-li v právním řádu jiné prostředky ochrany práva nebo kdy tvrzený zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv jiným zákonným způsobem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03 ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 3304/10 ze dne 13. 7. 2011, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci podal stěžovatel proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
9. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) vyplývá, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel uvedený procesní prostředek v části směřující proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu neuplatnil řádně, čímž způsobil, že jeho dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost je proto v uvedené části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Brojí-li stěžovatel také proti usnesení Nejvyššího soudu, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat, zda Nejvyšší soud odmítnutím dovolání pro vady neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti ve zbývající části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Nezbytnými náležitostmi dovolání je mj. uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Zaprvé je tedy dovolatel povinen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zadruhé, co do vymezení předpokladů přípustnosti, jde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř. V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou z těchto situací jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem.
14. Ústavní soud si ze spisu městského soudu vyžádal dovolání stěžovatele a shledal, že náležitosti řádně podaného dovolání nesplňuje. Samotná argumentace stěžovatelova dovolání se v úvodu omezuje na obecnou námitku, že obecné soudy "řešily nesprávně celou řadu právních otázek." Dále uvádí, že "nebyl správný názor, že spor účastníků má povahu sporu směnečného," tvrdí, že soudy zhoršily jeho postavení oproti "běžnému" směnečnému řízení, dále že si je vědom, že nesprávnost hodnocení důkazů není sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem, avšak v jeho věci hodnocení důkazů transformovalo do hodnocení právního. Upozorňuje rovněž na nedostatečné dokazování, tvrdí, že závěry vrchního soudu odporují obsahu spisu i pravidlům formální logiky a poukazuje na další "nesprávné" závěry. Závěrem své argumentace stěžovatel upozorňuje na nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu.
15. Ačkoli stěžovatel ve svém dovolání obecně uvádí, že všechny právní otázky "označuje za takové, jež nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny", neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, kterou má Nejvyšší soud vyřešit, stěžovatel pouze polemizuje s právním posouzením věci vrchním soudem. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Nesplňovalo-li stěžovatelovo dovolání uvedené náležitosti a Nejvyšší soud je odmítl po vady, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu