ECLI:CZ:US:2020:4.US.1634.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1634/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Janem Kulhánkem, advokátem, sídlem Jungmannova 346, Hořice, proti I. výroku usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2020 č. j. 2 KZV 17/2019-1654, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajské státní zastupitelství") s tvrzením, že bylo porušena jeho základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z usnesení krajského státního zastupitelství, se podává, že usnesením vrchního komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 17. 6. 2019 č. j. KRPL-54256-1331/TČ-2016-180080-VO, bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, jako obviněného (a také obchodní společnosti X), ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Napadeným výrokem usnesení krajského státního zastupitelství byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu následná stěžovatelova stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
3. Stěžovatelova argumentace je založena zejména na tvrzení, že krajské státní zastupitelství se nevypořádalo s jeho stížnostními námitkami; usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele neobsahuje odkaz na žádné konkrétní důkazy ani skutečnosti, které by dle zákona měly odůvodňovat důvodnost zahájení trestního stíhání právě proti němu, je tedy projevem libovůle. Tím, že se krajské státní zastupitelství nevypořádalo s jeho argumentací, porušilo též jeho právo na obhajobu.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl.
7. Ústavní soud nepřehlédl, že odkazovaná rozhodnutí (tedy jak nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, tak usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) zmiňují dohled podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, respektive dozor podle §174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30. odůvodnění) je výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel (srov. k tomu též usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle §141 a násl. trestního řádu. Institut dozoru podle §174 a násl. trestního řádu je koncipován ve srovnání s dohledem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu.
8. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj