ECLI:CZ:US:2020:4.US.1673.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1673/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 sp. zn. 3 Tdo 26/2020, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. srpna 2019 sp. zn. 13 To 232/2019 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. května 2019 sp. zn. 2 T 108/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pod bodem I. přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a pod bodem II. přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil jako řidič nákladní jízdní soupravy zaviněním dopravní nehody, při níž chodec utrpěl smrtelná poranění, jimž na místě nehody podlehl, a stěžovatel poté pokračoval v jízdě, aniž by se jakýmkoli způsobem zajímal o zdravotní stav chodce a případně mu poskytl či přivolal potřebnou pomoc. Okresní soud stěžovatele za tyto trestné činy odsoudil podle §143 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. Podle stěžovatele důkazy netvoří ucelený řetězec opodstatňující závěr, že zavinil dopravní nehodu, při níž došlo k usmrcení poškozeného. Soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch a odmítly provést rekonstrukci v nočních hodinách, aby byla vyjasněna stěžejní otázka, zda mohl poškozeného oděného v černém oblečení bez reflexních prvků na vozovce vidět, resp. na jakou vzdálenost. Stěžovatel zpochybňuje závěry znaleckého posudku a z nich učiněná skutková zjištění, podle kterých musel chodce vidět na vzdálenost 50 metrů. Ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, specializace posuzování příčin dopravních nehod, vyplývá, že mohl střetu s chodcem zabránit pouze v případě, že by zahájil úhybný manévr ve vzdálenosti cca 45 metrů od osoby chodce. Jízdní dráhy nákladních vozidel a pohybová dráha chodce se protínaly a právě úhybný manévr zahájený více než 45 metrů před chodcem by zabránil střetu. Znalec nepočítal s možností, že dráha jízdy s dráhou pohybu chodce se neprolínaly, a proto byl úhybný manévr zbytečný. Ze svědeckých výpovědí řidičů míjejících poškozeného před stěžovatelem - svědků R. B., P. Š. a B. K. - shodně vyplynulo, že neosvětleného chodce viděli na vzdálenost 5 - 10 metrů. Obhajoba předložila důkaz, že neosvětlený chodec není vidět ani na vzdálenost 15 metrů, siluetu lze spatřit až na vzdálenost 5 metrů od vozidla. Stěžovatel se vymezuje i proti skutkovým zjištěním o mechanismu zasažení poškozeného. Nesouhlasí se závěry soudů, že poškozený šel ve směru jízdy vozidla směrem na Chrudim, přičemž zdůrazňuje, že z kamerového záznamu a z výpovědi svědků B., K. a Š. se shodně podává, že chodec šel směrem na Pardubice, tedy čelem k projíždějícím vozidlům. Za takového stavu, tvrdí stěžovatel, nemohl při čelním střetu zasáhnout poškozeného pravou stranou kabiny vozidla do levé zadní části těla. Došlo-li by k přímému střetu, byl by poškozený jdoucí směrem na Pardubice zasažen jeho vozem do pravé přední části těla. Soudy tuto skutečnost přehlédly a námitky obhajoby označily za nedůvodné, nereálné až fantaskní. Podle stěžovatele však s ohledem na závěry znalce Stanislava Bartoně nevylučující kontakt chodce se zadní částí návěsu mohlo dojít ke střetu chodce se zadní částí vozidla, kterého si řidič nepovšiml.
6. Srazil-li poškozeného zadní částí vozidla, nemusel o střetu vědět a za tohoto stavu se nedopustil přečinu neposkytnutí pomoci. Za situace, kdy z kabiny chodce ani na vzdálenost 5 - 10 metrů nemusel vidět, se nedopustil ani přečinu usmrcení z nedbalosti. Soudy se však se znalcem nastolenou eventualitou střetu chodce se zadní částí vozidla nevypořádaly, čímž došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Soudy rovněž odmítly úvahu stěžovatele, že poškozený byl zraněn tečně a odhozen následně pod zadní část vozidla, neboť podle skutkových zjištění učiněných v trestním řízení tečnému střetu zranění neodpovídají. S odkazem na znalecké posudky MUDr. Petra Baláže a MUDr. Radovana Havla shledává takový závěr soudu za rozporný s provedenými důkazy. Ke zraněním na pravé straně těla poškozeného ve výšce cca 90 cm (při předpokladu, že pravá dolní končetina poškozeného byla podél těla) mohlo dojít při tečném střetu s krytkou vozu IVECO o velikosti cca 5 cm, nicméně z kamerových záznamů se podává, že od 4:00 hodin do 5:55 hodin projely daným úsekem desítky nákladních automobilů, z nichž cca 30 % - 33 % byly vozy IVECO. Byl-li téměř každý třetí nákladní automobil projíždějící v kritickou dobu daný úsek značky IVECO, není nález krytu blikače od vozu IVECO Stralis důkazem usvědčujícím stěžovatele.
7. Stěžovatel posléze uvádí námitky vůči zjištění krajského soudu, že jeho vozidlo nese známky střetu s chodcem, což prokazuje i provedený vyšetřovací pokus. Podle soudů stěžovatele usvědčuje i to, že několik kilometrů za místem střetu zastavil na cca jednu minutu své nákladní vozidlo. V uvedených závěrech shledává stěžovatel extrémní vybočení z mezí hodnocení provedeného důkazu. Při vyšetřovacím pokusu bylo vozidlo značně devastováno, což je v rozporu s místem nehody, kde se nacházela pouze odlomená krytka pravého předního blikače a karoserie vozu byla pouze nepatrně poškozena. K poškození podle stěžovatele došlo v důsledku užívání vozu v řepné kampani, kdy vozidlo zapadlo a po neúspěšné snaze o vyproštění muselo být vytaženo traktorem. Zastavení vozidla dne 15. 1. 2018 vysvětluje tak, že ráno směřoval při řepné kampani na nakládku řepy a po sjezdu z obchvatu Chrudimi zastavil, aby v mapě překontroloval místo nakládky. Stěžovatel rovněž předkládá úvahu, že není vyloučeno, že poškozeného chodce srazil ten z řidičů nákladního vozu, který jel před ním, tedy, že mohla nastat situace, kdy svědek K. nebo Š. se při úhybném manévru vyhnuli střetu poškozeného s kabinou vozidla, vlivem podtlaku vytvořeného rychle jedoucí soupravou však mohl být poškozený vtažen pod zadní část vozidla, přičemž tuto srážku řidič z kabiny nemohl slyšet a z místa střetu odjel v domnění, že se chodci manévrem úspěšně vyhnul. Policejní orgány přitom zkoumaly pouze kabiny vozidel. Podle stěžovatele rovněž není vyloučeno, že poškozený byl sražen až delší dobu po průjezdu stěžovatele místem nehody. Poškozený byl osobou bez domova, byl pod vlivem kannabiotik, v daném úseku se pohyboval již krátce po půlnoci, a není tedy vyloučeno, že mohl během noci usnout, a to i přímo poblíž silnice, na níž se několik hodin pohyboval. Podle svědka R., který nalezl tělo až v 6:00 hodin, bylo tělo poškozeného ještě teplé a nebylo ztuhlé. Došlo-li by k usmrcení poškozeného ve 4:00 hodin, lze předpokládat, že po dvou hodinách lednové noci by již tělo poškozeného nebylo ve stavu popsaném svědkem R.
8. Podle stěžovatele obecné soudy při zjišťování a hodnocení skutkového stavu nerespektovaly nosné důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293) a ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se zjišťuje poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
14. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
17. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Poslední dvě uvedené kategorie vad důkazního řízení byly podle stěžovatele naplněny tím, že soudy neprovedly navrhované důkazy (vyšetřovacím pokusem na místě činu v nočních hodinách a podklady obhajoby, podle kterých neosvětlený chodec za daných podmínek není vidět ani na 15 metrů) a provedené důkazy nesprávně hodnotily (zejména svědecké výpovědi řidičů R. B., P. Š. a B. K. a svědka M. R., záznam kamerového systému o průjezdech vozidel místem nehody, znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, se specializací na posuzování příčin dopravních nehod, Bc. Daniela Pýchy a Stanislava Bartoně, vyšetřovací pokus a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Petra Baláže a MUDr. Radovana Havla), přičemž následně dospěly k vadným skutkovým zjištěním.
19. Jde-li o výtku týkající se neprovedení dokazování na místě činu v nočních hodinách a tvrzení obhajoby, podle kterých neosvětlený chodec není za odpovídajících podmínek vidět ani na 15 metrů, okresní soud na str. 13 svého rozsudku předmětné důkazní návrhy zamítl s odůvodněním, že jsou nadbytečné, neboť důkazy provedené v hlavním líčení (výslech obou znalců z oboru dopravy, kteří se podrobně vyjádřili k otázce viditelnosti chodce, a to i v kontextu se vzdáleností uváděnou ostatními řidiči, přičemž stěžovatel i jeho obhájce byli těmto výslechům znalců přítomni a měli možnost jim klást doplňující otázky) jsou dostačujícími pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a jeho následné právní posouzení. V těchto konstatováních okresního soudu Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení.
20. Okresní soud na str. 6 až 11 rozsudku podrobně rozebral jednotlivé důkazy i z nich vyplývající skutková zjištění.
21. Soudy se zabývaly poškozeními stěžovatelova vozidla IVECO Stralis, jmenovitě směrového světla na konci pravé obliny krytu předního nárazníku a pravého předního reflektoru ve výšce cca 1,5 metru nad vozovkou. Soudy dospěly k závěru, že "fragment směrového světla - nosná část byla z vozidla vědomě mechanicky demontována a uvolněný spoj byl nahrazen neoriginálním spojem - vrutem, přičemž vodič a spojovací patice byla volně vložena do vnitřního prostoru krytu nárazníku". Na místě nehody byl nalezený kryt blikače vozidla Iveco, používaný u modelů Stralis a Trakker. Obhajoba stěžovatele, že vozidlo při řepné kampani zapadlo do bláta a muselo být vytaženo traktorem, případně, že došlo ke střetu s bránou s kari sítí (čímž došlo k výše uvedeným poškozením), byla v provedeném dokazování vyvrácena (srov. znalecké posudky, výslech znalce, ohledání vozidla, fotodokumentace). Při vyšetřovacím pokusu podle obecných soudů vznikla poškození srovnatelná s těmi, která se vyskytovala na vozidlu stěžovatele, a znalec povahu těchto poškození a případné odchylky podrobně a logicky zdůvodnil u hlavního líčení.
22. Soudy ústavněprávně udržitelným způsobem objasnily též okolnosti, za kterých došlo k usmrcení poškozeného. Řidiči jeli úsekem silnice, kde došlo k dopravní nehodě, na potkávací světla, použití dálkových světel neumožňoval provoz v protější straně silnice. Znalec z oboru silniční dopravy uvedl, že ostatní řidiči byli schopni rozpoznat chodce a učinit vyhnutí, lze tedy přijmout závěr, že podélná vzdálenost 40,7 až 57,5 m byla vzdáleností dohledu. Zatímco svědek R. B. dal znamení o změně směru jízdy, aby upozornil řidiče nákladního vozidla na výskyt chodce na silnici, tedy na překážku na silnici. Rychlostí, jakou stěžovatel jel (77,0 až 90,0 km/h, tedy vyšší než ostatní řidiči), by nestačil před překážkou zabrzdit, jediným možným řešením byl úhybný manévr vlevo, který však stěžovatel neprovedl.
23. Obecné soudy neopomenuly ani to, zda byl řidič schopen si povšimnout v kabině střetu vozidla s chodcem. Z vyšetřovacího pokusu se podávalo, že všechna čidla umístěná jak na nápravě, tak na podlaze kabiny a sedadla řidiče vykázala v okamžiku nárazu výraznou odezvu, tedy náraz byl tzv. cítit a současně slyšet, zvukový vjem v kabině byl výrazný.
24. Soudy věnovaly pozornost i stěžovatelově obhajobě, podle které poškozený mohl být sražen i jinou částí vozidla, zejména zadní částí návěsu. S poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, konstatovaly, že utrpěná zranění poškozeného neodpovídají tomu, že by byl sražen tečně a odhozen nebo že by byl vtažen pod zadní nápravy návěsu. I při vyšetřovacím pokusu byly fragmenty figuríny nalezeny přibližně v poloze, kde se po srážce nacházelo tělo poškozeného, což opětovně svědčí skutkovému závěru, že poškozený byl sražen částečně zezadu a částečně z boku, nikoliv jen z boku, tedy že překrytí těla a kabiny tahače bylo výraznější, v řádu více centimetrů.
25. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se jednání popsaného pod bodem I. výroku rozsudku okresního soudu dopustil z nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Okresní soud konstatoval, že výskyt neosvětleného chodce v daném úseku pozemní komunikace první třídy bylo možné jen obtížně předvídat, v posuzovaném případě však mohl a měl stěžovatel vědět o pohybu poškozeného při pravém okraji vozovky, neboť pohyb poškozeného (výskyt nějaké překážky) byl rozpoznatelný z jednání dalších řidičů (osobních i nákladních vozů), kteří se poškozenému vyhýbali. Poškozený se pohyboval na nesprávné části pozemní komunikace, taktéž nebyl řádně označen reflexními prvky, navíc měl v těle marihuanu (s odeznívajícími účinky), podle okresního soudu však uvedené neznamená, že by snad obžalovaný svým jednáním neporušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona podle §143 odst. 2 trestního zákoníku. Obecné soudy vyhodnotily situaci tak, že míru spoluzavinění poškozeného lze ohodnotit maximálně 20 %.
26. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, polemika však nedosahuje ústavněprávního významu. Svá rozhodnutí okresní soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
27. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Obecné soudy nepostupovaly ani v rozporu s nosnými důvody judikátů Ústavního soudu, na které odkazuje stěžovatel.
28. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, až na výše vypořádané výjimky neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
29. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu