ECLI:CZ:US:2020:4.US.1700.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1700/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2020 sp. zn. 7 Tdo 187/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2019 sp. zn. 67 To 385/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. července 2019 sp. zn. 3 T 30/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej podle §146 odst. 1, §67 odst. 3, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku současně stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o nároku na náhradu škody.
3. Uvedeného přečinu se stěžovatel podle zjištění obvodního soudu dopustil tím, že dne 15. 1. 2019 v době mezi 22:50 hod. a 23:10 hod. v Praze 1, v označeném klubu, jako člen ostrahy při vyvádění poškozeného R. B. (dále jen "poškozený") kvůli jeho nevhodnému chování z klubu ven chytil poškozeného jednou rukou za jeho levou paži v oblasti zápěstí a druhou rukou v oblasti tricepsu, poté mu levou paži zkroutil do tzv. páky, zatímco za pravou paži držel poškozeného jiný člen ostrahy klubu, přičemž kroutivým pohybem v oblasti palcové hrany levého zápěstí způsobil poškozenému nekomplikovanou zlomeninu dolního konce levé kosti vřetenní, provázenou bolestivostí a poruchou funkce levé horní končetiny s omezením obvyklého způsobu života nejméně po dobu sádrové fixace paže, tj. do 13. 2. 2018 (pozn. Ústavního soudu: má být do 13. 2. 2019"), kdy byla sádrová fixace poškozenému z jeho paže sejmuta a následovala rehabilitace.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nadepsaným rozsudkem částečně zrušil rozsudek obvodního soudu, a to ve výroku o trestu, přičemž nově stěžovatele odsoudil podle §146 odst. 1, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3, §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 15 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku mu současně stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho vina "nebyla prokázána nade vší pochybnost", a trvá na tom, že nebylo dostatečně zjištěno, zda se dopustil skutku, jak je popsán ve výroku o vině, resp. zda je toto jednání trestným činem, a proto měl být obžaloby zproštěn. Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, má soud volit variantu pro obviněného příznivější. Soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces a zásadu nulla poena sine lege.
7. Podle stěžovatele soudy nedbaly zásady subsidiarity trestní represe a nevzaly v potaz, že v jeho jednání absentovala subjektivní stránka, a to úmysl přímý i nepřímý, neboť poškozený se v době incidentu choval naprosto nevhodným způsobem a odmítal opustit prostor, v němž se nacházet neměl. Stěžovatel byl následně se svědkem M. L. požádán, aby poškozeného z klubu vyvedli, neboť ten jej opakovaně odmítal opustit, k čemuž musel stěžovatel vyvinout určitou sílu. Jednání stěžovatele mohlo v jistém směru postrádat legálnosti, nicméně bylo legitimní. Zranění poškozeného pak vzniklo nešťastnou náhodou, možná i v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, který však v dané situaci s ohledem na chování poškozeného nemohl nic jiného učinit.
8. Jde-li o pojem ublížení na zdraví, stěžovatel dovozuje, že nikoliv každou poruchu zdraví je možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví, není tak rozhodná pro posouzení charakteru úrazu. Nelze se tedy mechanicky omezit na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy na zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a individuální. Pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu nestačí subjektivní pocit poškozeného, ale změny na zdraví musí být objektivizovány. Podle stěžovatele není možné při právním posuzování jednání pachatele vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže).
14. Stěžovatel v části své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
15. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto vymezené námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
17. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
18. Poslední dvě uvedené kategorie vad důkazního řízení byly podle stěžovatele naplněny tím, že soudy nezjistily dostatečně, zda se dopustil skutku, jak je popsán ve výroku o vině.
19. Ústavní soud připomíná, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně je vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
20. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které vycházely především z výpovědí poškozeného, kamerových záznamů a rovněž lékařských zpráv, resp. výpovědí MUDr. Ivana Procházky, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž ani stěžovatel a M. L. ve svých výpovědích kontakt s poškozeným a jeho vyvedení z prostor klubu násilím nezpochybnili.
21. Stěžovatel se vymezuje proti závěrům obecných soudů, podle kterých naplnil subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví, nicméně tuto svoji argumentaci odvíjí z vlastní interpretace provedených důkazů. Jak konstatovaly obecné soudy, ani z výpovědi stěžovatele či svědka M. L. nijak neplyne, že by se poškozený, který se ve verbální rovině choval v prostorách klubu nevhodně, vyvádění z provozovny jakkoli fyzicky bránil či na stěžovatele nebo svědka útočil. Soudy ústavně konformním způsobem dovodily, že stěžovatel mohl poškozeného vyvést, avšak nikoli za použití takové síly, která by byla způsobilá zapříčinit frakturu kosti a způsobit mu tak ublížení na zdraví. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává ani institutu nutné obrany podle §29 trestního zákoníku a ani případné existence předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného ve smyslu §146a trestního zákoníku, odůvodňujícího méně přísný (privilegovaný) postih.
22. Stěžovatel uplatňuje výhrady též vůči závěrům soudů o následku jeho jednání. Podle znaleckého posudku byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu minimálně 4 týdnů, kdy měl zlomené zápěstí zafixované v sádře, přičemž následovala krátkodobá rehabilitace v délce 1 týdne, která již vážné omezení v obvyklém způsobu života nepředstavovala. Doba 4 týdnů navíc značně překročila výše uvedenou dobu 1 týdne, která je zpravidla pro znesnadnění obvyklého života po nikoliv jen krátkou dobu vyžadována. Posouzení ublížení na zdraví soudy neomezily pouze na odkaz na délku pracovní neschopnosti, když významně vycházely i ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Procházky, který se vyjadřoval k celkovému omezení života poškozeného.
23. Stěžovatel předestírá polemiku s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí obvodní soud i městský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.
24. Jde-li o stěžovatelem uplatněnou námitku, že soudy měly v jeho prospěch aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel standardně naplnil všechny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a tento trestný čin odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), tudíž reakce v podobě trestního odsouzení byla adekvátní.
25. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
26. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za stěžovatelovy námitky podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitku, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví, námitku týkající se posouzení následku, tedy ublížení na zdraví, a námitku nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe. K nim Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitky zjevně neopodstatněné, přičemž konkrétní důvody jsou vymezené výše. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
27. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu