ECLI:CZ:US:2020:4.US.1715.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1715/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Davida Libeše, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2020 č. j. 14 Co 51/2020-134 a proti II. výroku usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. ledna 2020 č. j. 11 C 468/2008-99, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a statutárního města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení v rozsahu napadených výroků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou dne 10. 12. 2008 u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi a dalšímu žalovanému domáhal zřízení věcného břemene práva cesty. Podáním ze dne 3. 3. 2017 vzal tuto žalobu vůči vedlejšímu účastníkovi zpět. Vedlejší účastník s tím vyslovil souhlas a současně navrhl, aby byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 11 979 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 3. 1. 2020 č. j. 11 C 468/2008-99 řízení o žalobě stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi zastavil (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 10 164 Kč (II. výrok). V odůvodnění okresní soud konstatoval, že stěžovatel zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení, a je proto podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), povinen k náhradě nákladů řízení.
3. Stěžovatel podal proti II. výroku usnesení okresního soudu odvolání. V něm uvedl, že okresní soud v rozporu s ustálenou judikaturou přiznal vedlejšímu účastníkovi, jako statutárnímu městu, náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, přičemž nebyla ani tvrzena, ani dokázána účelnost jejich vynaložení. S ohledem na průběh řízení, kdy o zastavení bylo rozhodnuto až tři roky po zpětvzetí žaloby, a to až v návaznosti na rozhodnutí v jiné právní věci, bylo podle stěžovatele namístě použít moderační nákladové právo soudu podle §150 o. s. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. tak, že náklady řízení činí 9 196 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že zavinění zastavení řízení se posuzuje výlučně z procesního hlediska, a uzavřel, že stěžovatel vzal žalobu zpět bez uvedení důvodu, přičemž však tímto důvodem nemohla být skutečnost, že by vedlejší účastník vyhověl žalobě a že by v jeho prospěch zřídil služebnost. Jiné probíhající soudní řízení vůči druhému žalovanému podle krajského soudu nemělo žádný vliv na poměr stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi, který byl po celou dobu soudního řízení vlastníkem dotčeného pozemku, a toto vlastnické právo nebylo nikdy zpochybněno. Jde-li o užití moderačního nákladového práva, krajský soud shledal, že pro něj, s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, nebyl důvod. Při rozhodování o účelnosti nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka jako statutárního města vyšel krajský soud z rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem, přičemž v nyní posuzované věci přihlédl ke skutečnosti, že spor o zřízení věcného břemene není právně jednoduchý a není součástí běžné agendy právníků coby zaměstnanců obcí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a popisu skutkového stavu uvádí, že žalobu, byť z "legitimační opatrnosti", podal důvodně, neboť i vedlejší účastník při nakládání se svými pozemky nebral v úvahu nutnost zachovat přístup do jeho stavby. Až s ohledem na průběh následně vedeného soudního řízení neměl důvod pokračovat ve sporu s vedlejším účastníkem, a proto vůči němu vzal žalobu zpět. Okresnímu soudu v souvislosti se zastavením řízení a přiznáním nákladů vytýká, že vycházel pouze z procesního zavinění, aniž by se zabýval jejich samotnou účelností. Toto pochybení napadl již v odvolání, v němž rovněž rozvedl možnost užití moderačního práva soudu. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi jako statutárnímu městu bylo pro něj překvapivé, neboť judikatura, citovaná krajským soudem, měnící přístup k přiznávání nákladů v obdobných věcech, byla vydána a zveřejněna až po zahájení řízení. Vedlejší účastník podle stěžovatele rovněž netvrdil potřebnost svého právního zastoupení a okresní soud se účelností nákladů nezabýval. Krajský soud poté jeho závěry pouze potvrdil, a to bez jednání a bez komunikace s účastníky. Stěžovatel dále upozorňuje, že žalobu nevzal zpět bez uvedení důvodu, naopak poukazoval na souvislosti s řízením vedeným v jiné věci. Stejně tak nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by se nepokoušel situaci s vedlejším účastníkem řešit mimosoudně. Krajskému soudu dále vytýká, že nyní posuzovanou věc považoval za právně složitou. Stěžovatel v závěru uvádí, že jde-li o případné užití moderačního nákladového práva, nemusejí se jeho důvody opírat pouze o jeho majetkové poměry. Zohledněn podle něj měl být zejména protiprávní postup vedlejšího účastníka při jeho dřívějším nakládání s nemovitým majetkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že mu byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení poté, co vzal svou žalobu zpět. Podle §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení procesního zavinění zastavení řízení i následný výpočet výše přiznaných nákladů jsou upraveny podústavním právem, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o přiznání nákladů řízení ve výši 9 196 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoha dalších; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
9. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích v bagatelních sporech zdůrazňuje, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky často již jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených věcí do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelnosti je reflexí významu, který takovým věcem v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce (např. v §202 odst. 2 o. s. ř.).
10. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89, usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 a další]. To však Ústavní soud, i s ohledem na toliko akcesorickou povahu nákladového výroku a samotnou výši přiznaných nákladů, v nyní posuzované věci neshledal.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu