ECLI:CZ:US:2020:4.US.1761.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1761/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Holánkové, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020 č. j. 72 Co 19/2020-182 a I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 13 C 131/2015-167, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a zapůjčeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 13 C 131/2015 se podává, že stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě těžká zranění, přičemž téměř půl roku byla hospitalizována. Vozidlo viníka nehody bylo pojištěno u vedlejší účastnice pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla, a proto u ní uplatnila své nároky z újmy na zdraví. Vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce 370 440 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění a 231 960 Kč jako bolestné. Stěžovatelka dne 8. 4. 2015 požadovala žalobou a jejím doplněním u obvodního soudu po vedlejší účastnici zaplacení 1) 500 000 Kč jako doplatek tzv. bolestného, 2) 3 500 000 Kč jako doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění, 3) 80 000 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku, 4) budoucí peněžité dávky 11 840 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku a 5) 1 000 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. Ve věci samé naposledy rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 25 Cdo 5828/2019-154, přičemž vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce zaplatit 1) celkem 1 476 100 Kč jako mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a 2) 500 000 Kč jako mimořádné zvýšení tzv. bolestného, celkem 1 976 100 Kč. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší soud nadto vrátil věc obvodnímu soudu k rozhodnutí o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
4. Obvodní soud proto o nákladech řízení mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí rozhodl napadeným usnesením tak, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů (výrok I.). Podle obvodního soudu byla v řízení podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), převážně úspěšná vedlejší účastnice. Současně však obvodní soud využil své moderační oprávnění podle §150 o. s. ř. pro stěžovatelčiny zdravotní a majetkové poměry, a žádnému z účastníků soudního řízení náhradu nákladů nepřiznal.
5. Proti napadenému usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že nároky, jichž se domáhala, byly závislé na úvaze soudu, a proto měl obvodní soud namísto §142 odst. 2 o. s. ř. použít §142 odst. 3 o. s. ř., a v důsledku toho jí měl přiznat náhradu nákladů řízení ve výši podle hodnoty celkově přiznané částky. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení obvodního soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici 6 110,50 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud upozornil, že stěžovatelka byla úspěšná jen co do dvou jí uplatněných nároků z celkových pěti, pouze u těchto dvou lze o použití §142 odst. 3 o. s. ř. uvažovat. U zbývajících je nutné použít §142 odst. 2 o. s. ř., a proto rozhodl-li obvodní soud tak, že nikdo nemá nárok na náhradu nákladů řízení, je jeho rozhodnutí je "věcně správné a současně spravedlivé".
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že při určení poměru úspěchu při rozhodování o nákladech řízení předcházejícím napadenému usnesení obvodního soudu měly obecné soudy použít §142 odst. 3 o. s. ř., neboť ve věci rozhodly tzv. volnou úvahou. Není proto pravdou, že vedlejší účastnice byla v řízení převážně úspěšná. Odkazuje proto na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363) a sp. zn. III. ÚS 2365/11 ze dne 12. 9. 2013 (N 162/70 SbNU 511). Soudy proto měly při vyčíslení nákladů řízení vycházet z přiznané částky 1 976 100 Kč jako tarifní hodnoty, přičemž stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1990/2016. Mimoto stěžovatelka městskému soudu vytýká, že nepoužil §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní stížnost míří výhradně proti rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obvodního soudu a městského soudu o tom, že nemá nárok na náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici, neboť oba soudy opomenuly použít §142 odst. 3 o. s. ř. co do nároků na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a tzv. bolestného, u jejichž uplatnění byla úspěšná. Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
10. V obecné rovině je třeba se stěžovatelkou souhlasit v tom, že podle ustálené rozhodovací praxe obecných soudů a Ústavního soudu, rozhoduje-li obecný soud v občanském soudním řízení tzv. volnou úvahou, je povinen při posuzování náhrady nákladů řízení použít §142 odst. 3 o. s. ř., nikoli §142 odst. 2 o. s. ř. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 92/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 36/52 SbNU 367), bod 18 či sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363), bod 23]. Současně platí, že rozhodování o mimořádném zvýšení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění je zpravidla založeno na úvaze soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2365/11 ze dne 12. 9. 2013 (N 162/70 SbNU 511)]. Stejné principy se uplatní i pro mimořádné zvýšení tzv. bolestného či peněžitou náhradu nemateriální újmy. Při částečném neúspěchu je třeba procesně posoudit, jakou část z nároků uplatněných v řízení (jakou část z předmětu řízení) je třeba posuzovat podle §142 odst. 2 o. s. ř. a jakou část je třeba posoudit podle §142 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013).
11. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatnila u obvodního soudu celkem pět nároků, z nichž rozhodnutí o třech (náhrada za ztížení společenského uplatnění, tzv. bolestné a peněžitá náhrada nemajetkové újmy) může být, a zpravidla je, založeno na tzv. volné úvaze soudu. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že soudy o dvou nárocích stěžovatelky, ve kterých byla v řízení úspěšná, rozhodovaly tzv. volnou úvahou. Sám městský soud ve svém napadeném usnesení připustil, že u "úspěšných" nároků stěžovatelky lze uvažovat o použití §143 odst. 3 o. s. ř., avšak nikoli u dalších.
12. Stěžovatelka požaduje náklady řízení určené podle tarifní hodnoty ve výši jí přiznané částky, tj. 1 976 100 Kč. Byla-li však úspěšná jen částečně, je třeba rovněž zohlednit procesní úspěch vedlejší účastnice, resp. "zbytkový" neúspěch stěžovatelky. Ta byla neúspěšná co do požadovaných částek 1 000 000 Kč, 80 000 Kč a budoucího opakujícího se měsíčního plnění 11 840 Kč. Tarifní hodnota pro náhradu nákladů vedlejší účastnice by činila podle §8 odst. 1 a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částku 1 790 400 Kč.
13. Použily-li by soudy u nároků, u nichž to lze, §142 odst. 3 o. s. ř., poměr úspěchu a neúspěchu stěžovatelky a vedlejší účastnice by byl téměř vyrovnaný. Nepřiznal-li obvodní soud ani městský soud nikomu z účastníků náhradu nákladů, lze tento závěr považovat za věcně správný. Obvodnímu soudu lze vytknout, že důsledně nerozlišil, jakou část předmětu řízení lze posoudit podle §142 odst. 2 o. s. ř. a jakou podle §142 odst. 3 o. s. ř., avšak tento věcně nesprávný postup nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení je Ústavní soud oprávněn, jak naznačeno shora, zasahovat jen, představuje-li takové rozhodnutí exces. Rozhodnutí o nákladech řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí obvodního soudu z uvedených důvodů exces nepředstavuje, neboť odpovídá spravedlivému uspořádání práv a povinností tohoto řízení.
14. Nesouhlasí-li stěžovatelka se svou povinností z napadeného usnesení městského soudu nahradit náklady odvolacího řízení vedlejší účastnici, nutno uvést, že v tomto směru nelze městskému soudu nic vytknout. Stěžovatelčino odvolání nebylo úspěšné, a proto byla podle §142 odst. 1 o. s. ř. zavázána k náhradě jeho nákladů, které vedlejší účastnici vznikly. Rozhodnutí je v tomto směru věcně správné, nepředstavuje výkladový exces a je řádně odůvodněné. Domáhá-li se stěžovatelka použití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř., je obecně třeba vyjít ze skutečnosti, že samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníku řízení nezakládá. Pouze výjimečně může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3471/13 ze dne 12. 2. 2014, bod 14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K takové situaci však v posuzované věci nedošlo, ostatně stěžovatelka k nepoužití §150 o. s. ř. žádnou bližší argumentaci nepředkládá. Odvozuje-li porušení svých ústavně zaručených práv pouze ze skutečnosti, že obvodní soud §150 o. s. ř. použil a městský soud za nezměněných okolností nikoli, nelze to samo o sobě považovat za postup nesprávný, nadto neústavní. Ústavní soud bere na vědomí následky těžké dopravní nehody stěžovatelky a její majetkové poměry, avšak ani takovou situací nelze ospravedlnit uplatňování jejích práv bez odpovědnosti za neúspěch v řízení. Je třeba zohlednit rovněž oprávněné zájmy vedlejší účastnice. Zásadní je i výše přiznaných nákladů odvolacího řízení ve výši jednotek tisíců korun.
15. Z těchto důvodů lze uzavřít, že obvodní soud ani městský soud nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu