ECLI:CZ:US:2014:4.US.3471.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3471/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Málka, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 č. j. 21 Cdo 2041/2012-387 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012 č. j. 28 Co 91/2012-330, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami domáhal, aby bylo určeno, že Ing. Karel Kloud nemá zástavní právo k nemovitostem - domu č. p. X v S., k. ú. Drážkov, postaveném na st. parc. č. X1 a k pozemkům st. parc. č. X1 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. X2 zahrada a parc. č. X3 - zahrada, podle dvou zástavních smluv ze dne 15. 3. 2006, vložených do katastru nemovitostí rozhodnutími Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram č. j. V1567/2006 s právními účinky vkladu ke dni 16. 3. 2006 a č. j. V1858/2006 s právními účinky vkladu ke dni 29. 3. 2006, event. že toto zástavní právo není vůči stěžovateli právně účinné. Okresní soud v Příbrami v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 12 C 115/2007-274 žalobě vyhověl a určil, že zástavní právo ke shora uvedeným nemovitostem není vůči stěžovateli právně účinné. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2012 č. j. 28 Co 91/2012-330 změnil rozsudek soud prvního stupně a žalobu stěžovatele zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2013 č. j. 21Cdo 2041/2012-387 dovolání stěžovatele ve výrocích o náhradě nákladů řízení odmítl a v dalším rozhodl, že se dovolání zamítá.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje skutkový stav dané věci, který byl podle jeho názoru obecnými soudy zjištěn dostačujícím způsobem. Stěžovatel byl původně podílovým spoluvlastníkem mimo jiné nedělené poloviny nemovitostí výše specifikovaným v souvislosti s petitem stěžovatelovy žaloby. Podílovou spoluvlastnicí druhé poloviny uvedených nemovitostí byla Anna Málková, nevlastní matka stěžovatele. Ke stěžovatelově návrhu na zrušení a vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví bylo řízení ukončeno soudním smírem schváleným usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 1. 2006 sp. zn. 12 C 175/2004, podle něhož bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno, veškeré nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví Anny Málkové a ta byla zavázána zaplatit stěžovateli částku 600.000,- Kč do 3 měsíců po právní moci rozhodnutí. K závazku Anny Málkové přistoupil ještě před schválením smíru její vnuk J. N. a dne 20. 6. 2006 svůj dluh vůči stěžovateli uznal co do důvodu i výše. Usnesení okresního soudu nabylo právní moci dnem 7. 2. 2006 a lhůta k plnění uplynula dnem 7. 5. 2006. K zaplacení vypořádací částky na základě usnesení o schválení smíru však nedošlo. Vlastnické právo Anny Málkové dle citovaného smíru bylo zapsáno v katastru nemovitostí záznamem dne 4. 4. 2006. Dne 7. 3. 2006 zmocnila Anna Málková J. N. k zastupování při jednání, uzavírání a podpisu kupních smluv, podávání daňových přiznání a řízení u katastrálního úřadu a dále ve všech úkonech týkajících se převodu a správy předmětných nemovitostí. Na základě tohoto zmocnění uzavřel J. N. dne 15. 3. 2006 zástavní smlouvu k předmětným nemovitostem ve prospěch vedlejšího účastníka s tím, že J. N. vyplývá z kupní smlouvy závazek doplatit vedlejšímu účastníku kupní cenu 300.000,- Kč na terénní osobní automobil. Zástavní smlouva byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 29. 3. 2006 pod č. j. V1858/2006. Dne 15. 3. 2006 byla notářkou JUDr. Marií Roubíkovou sepsána zástavní smlouva ke smlouvě o půjčce 350.000,- Kč vedlejším účastníkem jako věřitelem a Annou Málkovou, zastoupenou J. N. na základě plné moci ze dne 15. 3. 2006, jako dlužníkem. Notářka se zástavní smlouvou, včetně plné moci od Anny Málkové pro J. N., jela za Annou Málkovou do nemocnice. Touto zástavní smlouvou byly zastaveny předmětné nemovitosti. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 21. 11. 2007 č. j. 2 T 128/2007-306 byl J. N. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že na základě zmocnění Anny Málkové uzavřel s žalovaným kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, přičemž nemělo dojít k uhrazení kupní ceny v penězích, ale započtením existujících pohledávek vedlejšího účastníka vůči J. N. V případě realizace kupní smlouvy by byl odstraněn jediný majetek Anny Málkové jako dlužníka a znemožněno uspokojení pohledávky stěžovatele.
4. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že se s některými námitkami Nejvyšší soud nevypořádal vůbec nebo jen velmi povrchně. Za paradoxní považuje závěr odvolacího soudu, že až v případě, pokud by došlo po vkladu zástavních práv i ke vkladu vlastnického práva pro vedlejšího účastníka, šlo by o úkon odporovatelný a žalobce by se na základě odpůrčí žaloby mohl z tohoto majetku uspokojit. Takový výklad institutu odporovatelnosti v souvislosti se zástavním právem považuje stěžovatel za nepřijatelný a ústavně nekonformní, přičemž dovolací soud se touto jeho námitkou nezabýval. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. N. nebyl dlužníkem stěžovatele, a že jeho úkony proto nemohou mít význam z hlediska odporovatelnosti, neboť v době, kdy J. N. k závazku Anny Málkové přistupoval, tato žádný závazek neměla. Pokud právní úkony vedlejšího účastníka a J. N. nebyly shledány absolutně neplatnými, pak není možno upřít stěžovateli právní ochranu proto, že zmocněnec překročil meze svého oprávnění a zmocnitelka mu neoznámila včas svůj nesouhlas. Dovolací soud se ani s touto námitkou nevypořádal.
5. Stěžovatel dále považuje za nepřijatelné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výrok II. a III.), kdy formalisticky přiznal vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši téměř 100.000,- Kč. Stěžovatel je osobou znevýhodněnou a v důsledku psychické poruchy byla omezena jeho způsobilosti k právním úkonům. Jako invalidní důchodce nemá prostředky dostačující k zaplacení této náhrady a v důsledku proběhlého exekučního řízení jsou mu prováděny srážky z jeho důchodu. Stěžovatel akceptuje, že se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporném řízení vychází přednostně z úspěchu ve věci, odvolací soud se však vůbec nezabýval možností uplatnit ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy existencí důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak bylo zasaženo i do stěžovatelova práva vlastnit majetek. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6. Současně s ústavní stížností žádá stěžovatel o odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012 č. j. 28 Co 91/2012 - 330 ve výroku II. a III. dle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť exekuční vymáhání náhrady nákladů řízení znamená pro stěžovatele vzhledem k jeho osobní a majetkové situaci nepoměrně větší újmu oproti vedlejšímu účastníku, který je finančně a majetkově dobře zabezpečen.
II.
7. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 12 C 115/2007.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu a po vzetí v úvahu všech stěžovatelem předložených tvrzení Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že došlo ke tvrzenému porušení jeho základních práv.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy, je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů. Podle čl. 83 Ústavy je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, opatření nebo jinému zásahu obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem obecného soudu došlo k porušení základních práv a svobod.
10. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v zásadě opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v průběhu celého soudního řízení a v podaných opravných prostředcích, přičemž obecné soudy se těmito jeho námitkami v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že až v případě, pokud by došlo po vkladu zástavních práv i ke vkladu vlastnického práva pro vedlejšího účastníka, šlo by o úkon odporovatelný. K této stěžovatelově námitce se obsáhle vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání na č. l. 390-393, kdy po podrobném výkladu předmětné problematiky k závěrům učiněným odvolacím soudem vyložil, že smlouvy o zřízení zástavního práva samy o sobě nevedly a nemohly vést ke zmenšení majetku dlužnice a nemohly tedy mít za následek zkrácení uspokojení pohledávky stěžovatele vůči dlužnici a žaloba na určení právní neúčinnosti zástavních smluv vůči stěžovateli tedy nemůže být důvodná. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné obsáhlý výklad Nejvyššího soudu podrobně opakovat, a proto na něho pouze odkazuje.
12. Stěžovatel dále namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu, že J. N. nebyl dlužníkem stěžovatele, neboť přistoupil k závazku Anny Málkové v době, kdy tato žádný závazek neměla. Jak se podává z napadeného rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud se předmětnou otázkou platnosti přistoupení J. N. k závazku Anny Málkové nezabýval, neboť pro posouzení žalobního návrhu, týkajícího se určení právní účinnosti zástavních smluv, neshledal tuto otázku za relevantní pro samotné rozhodnutí v dané věci.
13. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde toliko o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. K tomu Ústavní soud připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, přísluší zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodování soudů.
14. K námitce stěžovatele stran rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení Ústavní soud konstatuje, že otázka nákladů řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a k přezkumu je Ústavní soud oprávněn pouze u takových rozhodnutí, která by dosahovala extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud připomíná svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., ve které se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. Ústavní soud zde vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz ), neboť úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. V situaci, kdy se účastník řízení domáhá aplikace uvedeného moderačního práva, je obecně třeba vyjít ze skutečnosti, že procesní oprávnění ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. samo o sobě žádný nárok v ústavněprávní rovině účastníku řízení nezakládá. Pouze ve zcela výjimečných případech může dojít k tomu, že upuštění od jeho aplikace vede k zásadnímu popření spravedlnosti. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo a Ústavní soud v odůvodnění stanovení náhrady nákladů řízení odvolacím soudem žádné protiústavní prvky neshledává.
15. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, neznamená sama o sobě upření jeho práva na soudní ochranu či práva na spravedlivý proces. Pokud stěžovatel namítá porušení jeho práva vlastnit majetek, pak Ústavní soud konstatuje, že za daného skutkového stavu k zásahu do stěžovatelova vlastnického práva nedošlo.
16. Pokud jde o návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti, nerozhodoval Ústavní soud o tomto návrhu samostatným rozhodnutím, neboť o vlastním návrhu rozhodoval neodkladně.
17. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu