ECLI:CZ:US:2011:2.US.1324.11.1
sp. zn. II. ÚS 1324/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, IČ: 28067592, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 2104 EC 2191/2009-52 ze dne 17. 6. 2010 v jeho výroku II. a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 238/2010-61 ze dne 31. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka z pozice žalobkyně domáhala na žalované M. S. zaplacení částky 1.015,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení jízdného a přirážky k jízdnému za jízdu bez platného dokladu. V průběhu řízení vzala stěžovatelka svoji žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že došlo k uhrazení vymáhané pohledávky stranou žalovanou. Městský soud v Brně proto usnesením č. j. 2104 EC 2191/2009-52 ze dne 17. 6. 2010 řízení zastavil (výrok I.) a v napadeném výroku II. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4.140,- Kč v měsíčních splátkách po 500,- Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci usnesení, pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce. Při rozhodování o nákladech řízení Městský soud v Brně postupoval podle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení v poloviční výši s tím, že přiznání plné náhrady nákladů by působilo jako nepřiměřená tvrdost v situaci, kdy žalovaná uhradila dlužnou částku krátce po obdržení oznámení o postoupení pohledávky stěžovatelce, které jí bylo zasláno ve stejné době, kdy byla stěžovatelkou podána žaloba k soudu. Tímto postupem stěžovatelka neposkytla ani minimální lhůtu k tomu, aby žalovaná stěžovatelce jako nynější žalobkyni plnila dobrovolně ještě před podáním žaloby. Přitom sama stěžovatelka reagovala na zaplacení pohledávky zpětvzetím žaloby až téměř s ročním zpožděním.
Krajský soud v Brně usnesením č. j. 18 Co 238/2010-61 ze dne 31. 1. 2011 k odvolání stěžovatelky nákladový výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze tak, že stanovil zaplatit určenou náhradu nákladů k rukám advokáta stěžovatelky, tedy doplnil "platební místo", a jinak jej jako věcně správný potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka s právními závěry obecných soudů ohledně úhrady nákladů řízení nesouhlasí, což dala najevo v projednávané ústavní stížnosti. Je přesvědčena, že důvody k aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. nebyly dány a soudy se tak dopustily libovolného a svévolného jednání, které způsobilo porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky. Jak opakovaně stěžovatelka zdůraznila, procesní zavinění za zastavení řízení leží výlučně na straně žalované, která zaplatila dlužnou částku až po 20 dnech od zahájení řízení, respektive po více než jednom roce od vzniku pohledávky a více než jedenáct měsíců od její splatnosti. V tomto směru byla tedy žaloba podána důvodně a s ohledem na okolnosti případu nelze hovořit o tvrdosti zákona ve vztahu k žalované, která by odůvodňovala aplikaci §150 o. s. ř., naopak příčinu vzniku nákladů řízení je třeba výlučně spatřovat v liknavém přístupu žalované k plnění své povinnosti, který odporuje dobrým mravům. Stěžovatelka dále zastává názor, že nepatří k povinnostem věřitele vyzývat dlužníka ke splnění dluhu ještě před podáním žaloby či že splnění povinnosti žalovanou nesouvisí a ani by nemělo být závislé na oznámení o postoupení pohledávky ze strany stěžovatelky, dané úkony nemohou proto vyvolávat účinky, které s nimi spojily obecné soudy. Stěžovatelka podle svých slov neporušila ani povinnost plynoucí z ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť o nesplnění své povinnosti byla žalovaná vyrozuměna již postupitelem prostřednictvím zápisu o přepravní kontrole. Žádný význam pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nemá ani skutečnost, že stěžovatelka vzala žalobu zpět s určitým časovým prodlením, neboť disponovala s řízením a neměla povinnost tento procesní úkon učinit; kromě toho soud mohl náklady separovat dle ustanovení §147 o. s. ř. Stěžovatelka soudům rovněž vytýká, že nezjišťovaly její majetkové, sociální a další poměry ani dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení na stěžovatelku na rozdíl od žalované, pročež jejich tvrzení, že nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry stěžovatelky, nemá oporu ve spise, navíc případné nepříznivé poměry na straně žalované nejsou důvodem pro zproštění povinnosti k náhradě nákladů řízení, ale toliko k prodloužení lhůty jejich splatnosti, k čemuž obecné soudy nakonec přistoupily. Upozorňuje, že oba soudy ustanovení §150 o. s. ř. používají nepřiměřeně často, což odporuje výjimečnosti aplikace tohoto ustanovení. Konečně namítá, že jí nebyl v rozporu s principem rovnosti zbraní vytvořen prostor, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění tohoto moderačního práva.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Daná otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Tyto závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného hlediska nelze obecným soudům v posuzované věci cokoli vytknout, neboť svá rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení podrobně odůvodnily v souladu s požadavky vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu. Okolnosti, kterými obhajovaly aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné. Obecné soudy řádně zohlednily předprocesní stádium sporu i chování účastníků v průběhu řízení, přičemž v prosté liknavosti dlužníka v plnění svého dluhu nedoprovázené specifickými okolnostmi oprávněně neshledaly porušení zásady dobrých mravů. Zjišťování sociálních a osobních poměrů stěžovatelky jakožto právnické osoby podle Ústavního soudu postrádá smyslu, ostatně výrazně nepříznivý dopad tohoto rozhodnutí do svých majetkových či jiných poměrů stěžovatelka ani netvrdí. Stěžovatelčina argumentace vysokou frekvencí využití moderačního práva obecnými soudy nemůže mít žádný vliv na danou věc, neboť klíčovým pro uplatnění tohoto práva je posouzení okolností konkrétního případu v každé jednotlivé věci a nikoli obecný přístup těchto soudů k využívání ustanovení §150 o. s. ř. v jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že jí nebyl poskytnut procesní prostor k předložení námitek ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Naopak tohoto práva využila v hojné míře v odvolacím řízení, které iniciovala, a jehož výlučným předmětem byl právě nesouhlas stěžovatelky s aplikací citované normy procesního práva.
Shora uvedeným způsobem Ústavní soud přitom vyvrátil totožné námitky stěžovatelky již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1115/11, kterým odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Obdobnou argumentaci pak uplatnil rovněž v odmítavých usneseních sp. zn. IV. ÚS 1715/11, I. ÚS 1325/11, III. ÚS 1544/11, I. ÚS 1560/11, IV. ÚS 1384/11, II. ÚS 1372/11, II. ÚS 1275/11 či II. ÚS 638/11 (vše dostupné na http:nalus.usoud.cz), v nichž vyhodnotil postup a rozhodnutí obecných soudů ve skutkově totožných věcech stěžovatelky jako ústavně konformní, pročež porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.
Jelikož ani v projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod se od dříve učiněných závěrů odchylovat, nezbylo mu než předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu