ECLI:CZ:US:2011:4.US.1715.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1715/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, právně zastoupené advokátem JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 14 Co 355/2010 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. 8 EC 116/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 6. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Okresní soud v Břeclavi ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl výrokem I. tak, že řízení zastavil, výrokem II. rozhodl o vrácení soudního poplatku a výrokem III. uložil vedlejšímu účastníku, aby zaplatil stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 4.680,- Kč. Proti výroku III. uvedeného usnesení podal stěžovatel odvolání, načež krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok o nákladech řízení v tom smyslu, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 4.140,- Kč.
Se závěry obecných soudů se stěžovatel neztotožnil, neboť obecné soudy aplikovaly na jeho případ ustanovení §150 příp. §151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel ve svém návrhu rozebírá relativně obšírně podmínky pro aplikaci ustanovení §150 a §151 o. s. ř., načež dospívá, a to i s ohledem na relevantní judikaturu, k závěru, že v projednávaném případě nebyly tyto podmínky splněny. V souvislosti s projednávaným případem pak poukazuje též na skutečnost, že mu odvolacím soudem nebyl dán procesní prostor pro uplatnění právní argumentace za situace, kdy se soud rozhodl změnit nákladový výrok nalézacího soudu v jeho neprospěch.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně a zdůrazňuje, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03, sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. I. ÚS 30/02 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či sp. zn. IV. ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Dle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou ta skutečnost, že náklady řízení, jejichž přiznání se stěžovatelka domáhá, jsou v rozhodovací praxi Ústavního soudu považovány za bagatelní (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 236/08, dostupné v el. formě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o bagatelních částkách není již z kvantitativního hlediska zpravidla schopno představovat porušení základních práv a svobod (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08, sp. zn. II. ÚS 225/08, sp. zn. II. ÚS 142/08, dostupné tamtéž) a Ústavní soud takové ústavní stížnosti odmítá jako zjevně neopodstatněné. Stejný závěr proto přijal i v projednávané věci.
Závěrem lze pak jen poukázat na skutečnost, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu