ECLI:CZ:US:2011:4.US.3244.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3244/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Mikulášská tř. 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 12 Co 380/2011-193 ze dne 30. srpna 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město rozsudkem č. j. 19 C 113/2006-106 ze dne 9. února 2009 k žalobě stěžovatele uložil žalovanému JUDr. Z. Z. (dále jen "první žalovaný") zaplatit stěžovateli částku 489.848,- Kč s příslušenstvím, žalovanému Mgr. M. T. (dále jen "druhý žalovaný") uložil zaplatit stěžovateli částku 420.062,- Kč s příslušenstvím a oběma žalovaným uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 12 Co 377/2009-132 ze dne 2. července 2009 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň - město následně rozsudkem č. j. 19 C 113/2006-173 ze dne 15. dubna 2011 rozhodl tak, že návrh stěžovatele zamítl a s odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání obou žalovaných proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 19 C 113/2006-173 ze dne 15. dubna 2011 Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem tento nákladový výrok změnil tak, že stěžovatele zavázal k povinnosti zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 153.700,- Kč a druhému žalovanému částku 147.150,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení každému ze žalovaných částku 1.560,- Kč.
Stěžovatel se v záhlaví citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni o náhradě nákladů řízení nesouhlasí. Podle názoru stěžovatele je výklad ustanovení §150 občanského soudního řádu provedený odvolacím soudem v daném případě v rozporu se skutečností. Za zcela nepřiměřené považuje stěžovatel úvahy odvolacího soudu ohledně výše jeho předpokládaného příjmu a jeho srovnání s platy ústavních činitelů. I tímto odvolací soud vybočil podle stěžovatele ze své pravomoci a spíše to vypovídá o tom, že jeho úvahy ohledně nároku žalobce se řídily jiným směrem nežli právem.
Stěžovatel uvádí, že při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. V daném sporu proti sobě stála fyzická osoba v zaměstnaneckém poměru a dva soudní exekutoři, tedy osoby, od kterých je bez jakýchkoliv pochybností možno předvídat jejich vysokou právní kvalifikaci. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu jsou podle stěžovatele rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud rozhodující v daném případě se s veškerými specifiky, charakterizujícími daný případ, řádným způsobem nevypořádal. Ve zkoumané věci se zjevně vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a neústavní trvat na závěrech, ke kterým při řešení daného případu soudy dospěly. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2736/07.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí. K užití moderačního práva soudu podle ustanovení §150 občanského soudního řádu Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že se jedná pouze o možnost danou k uvážení v konkrétním případě obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení obecných soudů jakkoli zasahovat.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Odvolací soud své v záhlaví citované rozhodnutí, včetně toho, proč neaplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, zcela dostatečně odůvodnil, přičemž takto podané odůvodnění je přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích, přičemž se v žádném případě nejedná o projev libovůle. Ústavní soud tak v uvedeném rozhodnutí neshledává z hlediska ústavnosti žádné pochybení.
Pokud jde o závěry odvolacího soudu o příjmech stěžovatele, bez ohledu na srovnání s platy ústavních činitelů a na jeho hypotetický příjem, je evidentní, že jeho skutečně dosažený roční příjem přesahující 1,3 mil. Kč je tak vysokým příjmem, že majetkové poměry stěžovatele být důvodem pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu rozhodně nemohly.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. dubna 2010 považuje Ústavní soud za nepřípadný, a to již proto, že ve věci, o níž bylo rozhodnuto citovaným nálezem, se jednalo o spor o určení vlastnictví k nemovitosti a v případě projednávaném jde pouze o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, tedy o předmět řízení z hlediska možnosti dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů naprosto neporovnatelný. Navíc pochybení, pro která Ústavní soud ve stěžovatelem odkazovaném případě zrušil rozhodnutí obecných soudů, v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu