ECLI:CZ:US:2020:4.US.1788.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1788/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem, sídlem Na Podkovce 171/16, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2020 sp. zn. 67 To 133/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. dubna 2020 sp. zn. 46 PP 17/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a contrario za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 91 T 4/2013 v trvání čtyř roků a šesti měsíců (souhrnný trest) a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2016 sp. zn. 7 T 35/2016 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 3 To 2/2017 v trvání jednoho roku a šesti měsíců.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu byla v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci příslušné soudy hodnotily jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze na základě svého subjektivního názoru, nikoliv na základě objektivního posouzení konkrétních skutečností, a dostatečně nezhodnotily nápravu a polepšení, k němuž u něj během výkonu trestu odnětí svobody došlo. Tvrdí, že se vůbec nezabývaly vyjádřením pana D. K., který připojil záruku k jeho žádosti o podmíněné propuštění s tím, že na něj bude kladně působit při přechodu z vězeňského prostředí do civilního a že je mu připraven poskytnout bydlení, zaměstnání i finanční zajištění. Stěžovatel je přesvědčen, že ve věci rozhodující soudy musí řádně vyhodnotit zejména to, v jaké době se dopouštěl trestné činnosti a zda je skutečně dán důvodný závěr, že nesplňuje třetí kumulativní podmínku, tj. predikci řádného života do budoucna. Zdůraznil, že získal šestnáct kázeňských pochval a tím prokázal polepšení ve smyslu §88 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též městský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že i když stěžovatel, který ve výkonu trestu svým chováním a plněním povinností prokazuje svoji nápravu, vykonal stanovenou délku trestu, tak, aby bylo možné užití institutu podmíněného propuštění, je nutné, aby splnil i třetí zásadní podmínku pro podmíněné propuštění, a to předpoklad, že v budoucnu povede řádný život. Tuto podmínku však zatím nesplňuje. K tomu poukázal na předchozí opakovaná odsouzení a tresty stěžovatele pro násilnou trestnou činnost a na skutečnost, že již v minulosti byl u stěžovatele institut podmíněného propuštění užit, přesto se však následně trestného jednání opakovaně dopouštěl. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel má v rejstříku trestů již celkem 13 závadových záznamů vesměs pro trestnou činnost majetkového a násilného charakteru, kterou kontinuálně páchá od roku 2004 do současnosti, byť na některá jeho potrestání se hledí, jako by nebyl odsouzen. K poskytnuté záruce D. K. městský soud uvedl, že doba páchání trestné činnosti a speciální recidiva stěžovatele neumožňuje podmínku predikce řádného života do budoucna takovým prohlášením nahradit.
9. Podle Ústavního soudu, obecné soudy důvodně zjistily, že není splněna podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu budoucího řádného života stěžovatele, což je věcí jejich uvážení, při kterém dospěly k závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody zatím nedává záruku, že by stěžovatel opět nepáchal závažnou trestnou činnost. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že byl v minulosti pro násilnou trestnou činnost opakovaně odsouzen, ani to, že u něj již byl dříve institut podmíněného propuštění užit (v roce 2010 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro trestný čin podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Z opisu rejstříku trestů obecné soudy dovodily, že stěžovatel má výrazné sklony k páchání trestné činnosti zejména majetkového a násilného charakteru U pachatele takové trestné činnosti, kde je neobvykle vysoké riziko recidivy, je třeba, aby odsouzený vykonával trest odnětí svobody delší dobu [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715)].
10. Závěry obvodního soudu a městského soudu pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu