ECLI:CZ:US:2020:4.US.1828.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1828/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 28 Cdo 4327/2019-706, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2019 č. j. 8 Co 264/2018-633 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. 54 C 156/2005-564, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 650 000 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 455 810,97 Kč. Okresní soud, který ve věci rozhodoval v pořadí svým třetím rozsudkem, vyšel ze zjištění, že stěžovatel se domáhá zaplacení částky ve výši 650 000 Kč, protože s právní předchůdkyní žalované (pozn. v řízení před Ústavním soudem vystupuje žalovaná jako vedlejší účastnice) uzavřel kupní smlouvu, která byla shledána neplatnou, a původní žalovaná mu kupní cenu nevrátila. V průběhu řízení původní žalovaná zemřela, soud proto v řízení pokračoval na jejím místě s Českou republikou, která nabyla dědictví po původní žalované jako odúmrť. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť původní žalovaná stěžovateli nevrátila kupní cenu ve výši 650 000 Kč, kterou od něj převzala na základě neplatné kupní smlouvy. Konstatoval rovněž, že s ohledem na §107 odst. 3 občanského zákoníku právo stěžovatele na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy není promlčeno.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč spolu s příslušenstvím, zamítl (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 118 920 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). Krajský soud poté, co zopakoval dokazování, korigoval skutkový stav zjištěný okresním soudem v tom směru, že stěžovatel původní žalované částku 650 000 Kč jako kupní cenu nezaplatil, jelikož stěžovatel původní žalované předal částku 650 000 Kč pouze jednou, a to jako půjčku, přičemž nárok na vrácení půjčky zanikl v důsledku platného zápočtu. Krajský soud proto uzavřel, že neplnil-li stěžovatel původní žalované na základě neplatné smlouvy, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku na jeho úkor na straně žalované, a proto krajský soud změnil prvoinstanční rozsudek a žalobu zamítl.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Měl za to, že dovolání je přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), eventuálně pro existenci otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené.
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (viz bod 22 tohoto usnesení). Nejvyšší soud dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání implikuje i jeho stanovisko k návrhu stěžovatele na odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Napadl-li stěžovatel dovoláním rozsudek krajského soudu "v celém rozsahu", pak se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud na základě opakovaně provedených důkazů dospěl ke skutkovému stavu, který je v extrémním rozporu s dokazováním provedeným před okresním soudem. Na základě provedených důkazů krajský soud dospěl zcela překvapivě k závěru, že bylo plněno na smlouvu o půjčce, nikoliv na smlouvu kupní, pro neplatnost kupní smlouvy nevzniklo synallagma a stěžovatel nemá nárok na vrácení poskytnuté částky 650 000 Kč, aniž by tyto skutečnosti opřel o jakékoliv relevantní důkazy.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že svědectví, které krajský soud hodnotil jako nevýznamné, se přímo dotýká zjištění, zda byla či nebyla uhrazena kupní cena za nemovitost. Jde o svědky nezávislé a nestranné, kteří byli předmětnému jednání uzavření kupní smlouvy a uhrazení kupní ceny přítomni. Krajský soud naopak hodnotil jako věrohodné důkazy listiny starší více než deset let, které obsahují skutková tvrzení účastníků řízení. Postupoval tak v rozporu s konstantní judikaturou, kdy důkazy mají směřovat k prokázání tvrzení, naopak skutkové tvrzení nelze vnímat jako důkaz. Navíc postupoval v rozporu s §131 o. s. ř., kdy tvrzení účastníků obsaženým v listinách (aniž by sám účastníky řízení slyšel) přisuzuje vyšší vypovídací hodnotu než svědecké výpovědi svědků, kteří měli přímou možnost situaci vnímat. Podle krajského soudu tak mají tvrzení účastníků vyšší hodnotu, než výpovědi tří nezávislých svědků. Krajský soud popřel hodnocení důkazů a skutková zjištění provedená okresním soudem, aniž by provedené důkazy znovu provedl.
8. Stěžovatel namítá, že zjištění skutkového stavu krajským soudem bylo překvapivé, stěžovateli bylo znemožněno na odlišně zjištěný skutkový stav reagovat a bylo mu odňato právo soudního přezkumu, neboť předmětem dovolání nemohou být skutková zjištění učiněná odvolacím soudem.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že propadná zástava je sjednávána za účelem úhrady závazku věřitele, jde-li o oboustranně simulované právní jednání, kdy mezi stranami vzniká ze zákona synallagmatický vztah a povinnost vrátit si poskytnuté plnění. Krajský soud se v rozsudku od výše uvedené judikatury odchýlil a připustil tak nesprávný výklad §457 občanského zákoníku, neboť dospěl v rozporu se závěry Nejvyššího soudu k tomu, že v případě simulovaného právního jednání a sjednání propadné zástavy za účelem úhrady či zajištění půjčky nedochází ke vzniku synallagmatického vztahu, kdy dlužník se může kdykoliv domáhat vydání nemovitosti, nárok na vrácení poskytnutého plnění věřiteli by však podléhal promlčení, čímž by byl dlužník vůči věřiteli nedůvodně zvýhodněn, a šlo by o zjevný rozpor s dobrými mravy.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zcela ignoroval svou dosavadní judikaturu, popřel i své kasační rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 5630/2015-532 a aproboval nezákonný postup krajského soudu v dané věci, a tím rezignoval na svou povinnost spravedlivě uspořádat vztahy účastníků řízení v souladu s dobrými mravy, čímž se dopustil porušení zákazu libovůle.
11. Stěžovatel dále namítá, že předsedkyně krajského soudu JUDr. Ivana Hrdinová nepostupovala ve věci změny složení senátu 8 Co podle §15 odst. 2 o. s. ř. a podle rozvrhu práce. Opatřením předsedkyně krajského soudu ze dne 23. 8. 2019 byla JUDr. Daniela Kabátová pro své vyloučení z projednávání věci nahrazena Mgr. Janem Rýznarem, avšak stěžovatel nebyl seznámen s důvody, pro které byla tato soudkyně nahrazena jiným soudcem, a tyto důvody nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se stěžovatelem namítaným porušením práva na soudní ochranu resp. zákonného soudce nezabýval. S ohledem na to, že v průběhu řízení došlo ke změně předsedy senátu krajského soudu, aniž by byl stěžovatel o této změně informován, a aniž by byla v rozvrhu práce krajského soudu stanovena transparentní pravidla pro určení konkrétních soudců či pro zastupování či přerozdělení věci, došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1. Listiny, jakož i práva na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Vyjádření krajského soudu
12. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu k posuzované věci. Zaslané vyjádření neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je nezasílal ostatním účastníkům řízení k vyjádření.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů, a tedy i nesprávné zjištění skutkového stavu, když krajský soud na základě provedených důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než okresní soud.
16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
17. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
18. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek krajského soudu byl tzv. překvapivým rozhodnutím, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.
19. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10, Ústavní soud uvedl, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další.
20. V posuzované věci nejde o tento případ, neboť krajský soud postupoval v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nejsou-li splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a je-li po doplnění nebo zopakování dokazovaní skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. V posuzované věci krajský soud poté, co zopakoval dokazování listinnými důkazy, přijal skutkový závěr odlišný od okresního soudu v tom, že stěžovatel vedlejší účastnici kupní cenu ve výši 650 000 Kč nezaplatil. Své závěry krajský soud dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
21. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že došlo ke změně předsedy senátu krajského soudu, aniž by byl stěžovatel o této změně informován, čímž došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, Ústavní soud poukazuje na to, že jde o zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z obsahu ústavní stížnosti, však nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost v posuzované věci podal a tyto námitky v ní uplatnil. Protože stěžovatel tyto námitky nepřípustně uplatňuje až ve své ústavní stížnosti, Ústavní soud se jimi s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnosti již nemohl zabývat.
22. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že na vyřešení stěžovatelem předestřené otázky, "zda mezi stranami neplatné kupní smlouvy, která je charakterizována jako tzv. propadná zástava, vzniká synallagmatický vztah, u nějž je důvod pro aplikaci §107 odst. 3 občanského zákoníku", rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Nejvyšší soud dále objasnil, proč přípustnost dovolání nemohou založit výtky, jimiž stěžovatel brojí proti postupu krajského soudu, který nezopakoval všechny důkazy provedené okresním soudem. Přípustnost dovolání rovněž nemohou odůvodnit námitky stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu představuje jednak porušení dvojinstančnosti soudního řízení, jednak zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu spočívající v tom, že krajský soud svým přístupem stěžovateli upřel nárok na vrácení reálně poskytnutých finančních prostředků. Nejvyšší soud se vypořádal rovněž s argumentací stěžovatele, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor, který pro krajský soud vyplýval z kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5630/2015, jakož ani judikaturu dovolacího soudu k synallagmatickému vztahu. K tomu zdůraznil, že poté, co odvolací soud v napadeném rozhodnutí precizoval skutkový základ věci, v němž dominuje zjištění, že žalobce na základě neplatné kupní smlouvy žalované neposkytl jakékoli plnění, je logické, že závěry plynoucí z uvedeného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu a z dovolatelem naznačené rozhodovací praxe dovolacího soudu na takto zjištěný skutkový stav již uplatnitelné nejsou. Skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, mu umožňovala přistoupit k učiněnému právnímu posouzení věci, které v žádném ohledu nelze považovat za nerespektování právního názoru vyloženého jak ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, tak v judikatuře vážící se k stěžovatelem předestřené problematice plnění na základě synallagmatickému vztahu. Nejvyšší soud se vyjádřil i k výhradě stěžovatele proti postupu krajského soudu, který rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu, čímž podle něj porušil jeho ústavním pořádkem zaručené základní právo na soudní ochranu, konkrétně právo na zákonného soudce. Nejvyšší soud poukázal na to, že nesprávné obsazení soudu je zmatečnostním důvodem upraveným v §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2786/2013), jenž sám o sobě není s to přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přivodit.
23. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
24. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
25. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu i Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
26. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu