ECLI:CZ:US:2020:4.US.1848.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1848/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Lumíra Kláska, zastoupeného Mgr. Matoušem Pyšným, advokátem, sídlem Občanská 1115/16, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 25 Cdo 3895/2019-163, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Petra Pešla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž došlo podle tvrzení stěžovatele k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 č. j. 17 C 106/2018-67 zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení částky 500 000 Kč a zaslání specifikované omluvy. Okresní soud z provedených důkazů zjistil, že stěžovatel vyvolal mezi oběma účastníky incident tím, že vedlejšího účastníka nejprve slovně a následně fyzicky napadl, načež jej vedlejší účastník povalil na zem a držel jej takto až do příjezdu policie. Jednání vedlejšího účastníka vyhodnotil okresní soud jako přiměřenou nutnou obranu podle §2905 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2019 č. j. 71 Co 73/2019-112 rozsudek okresního soudu potvrdil. Doplnil přitom dokazování výslechem dvou svědkyň, neboť okresní soud vycházel pouze z protokolů o jejich výslechu v trestním řízení. Po provedení těchto důkazů dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením s tím, že námitky, které stěžovatel směřoval proti hodnocení důkazů, nemohou založit jeho přípustnost. Provedené důkazy nebyly vnitřně rozporné, přičemž skutková zjištění soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, když závěr o tom, že celý incident vyvolal stěžovatel, opřely soudy o výpovědi svědkyň a listinné důkazy obsažené v trestním spise (spis okresního soudu sp. zn. 2 T 53/2017). Podle Nejvyššího soudu rovněž krajský soud žádné důkazy neopominul, neboť se se stěžovatelovými důkazními návrhy dostatečně vypořádal. S poukazem na §131 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pak uvedl, že výpověď stěžovatele by byla pro danou věc nadbytečná, když se výslech účastníka řízení provádí toliko tehdy, nelze-li potřebné skutečnosti zjistit jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že klíčový závěr soudů o vyvolání incidentu stěžovatelem neodpovídá obsahu provedených důkazů. Soudy sice vycházely zejména ze dvou svědeckých výpovědí, avšak jedna svědkyně uvedla, že u začátku incidentu vůbec nebyla. Druhá svědkyně pak nevypověděla, že by stěžovatel incident začal. Stěžovatelovo jednání tak měly soudy hodnotit jako obranu proti jednání vedlejšího účastníka. V popsané důkazní situaci soudy nepřípustně odmítly provést navrhované svědecké výpovědi a lékařské zprávy. Jde tedy o tzv. opomenuté důkazy. Hodnocení provedených důkazů pak vykazuje znaky svévole.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje dílčí námitky, s nimiž se již obecné soudy (napadeno je však jen usnesení Nejvyššího soudu) v předchozích fázích řízení explicitně vypořádaly. To platí jak u námitky týkající se tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů, tak u námitky tzv. opomenutých důkazů.
10. S oběma uvedenými námitkami se podrobně a srozumitelně vypořádal Nejvyšší soud, přičemž na jeho závěry (obsahující i odkazy na judikaturu Ústavního soudu - zde usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 666/10 - všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) lze v plném rozsahu odkázat. Jeho hodnocení závěrů obecných soudů, které svá rozhodnutí opřely o rozsáhlý soubor důkazů, přičemž ani částečné rozpory ve výpovědích jedné či dvou svědkyní nebránily v přijetí uvedeného závěru o stěžovatelově klíčové roli při vyvolání incidentu, Ústavní soud přisvědčil, stejně jako jeho závěru, že jde o návrh, který není v meritu věci přípustný.
11. Ústavní soud v posuzované věci nemohl ani odhlédnout od skutečnosti, že šlo o občanské soudní řízení, nikoli řízení trestní. V takovém řízení byl stěžovatel v roli žalobce majícího povinnost tvrzení a povinnost důkazní ke svým tvrzením, což se mu nezdařilo.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu