ECLI:CZ:US:2020:4.US.1858.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1858/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WB Mills, a. s., sídlem Mlýnská 241/17, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2020 č. j. 1 As 488/2019-46, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví s tvrzením, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka dostala pokutu ve výši 100 000 Kč za přestupek podle §178 odst. 2 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tohoto přestupku se dopustila provedením změny stavby spočívající v navýšení stávajícího vodního díla jezu na řece Mži o cca 40 cm bez stavebního povolení, společného povolení, veřejnoprávní smlouvy nebo certifikátu autorizovaného inspektora. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka v dané věci zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2019 č. j. 57 A 69/2019-53, proti němuž se stěžovatelka bránila kasační stížností.
3. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. V odůvodnění se zabýval posouzením, zda stěžovatelkou provedené práce na jezu představovaly změnu stavby nástavbou. Ze správního spisu vyplynulo navýšení koruny jezu na řece Mži o cca 40 cm obetonovanou ocelovou konstrukcí. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů a krajského soudu, že ze shromážděných podkladů šlo dovodit, že stěžovatelka v červnu až srpnu 2017 navýšila korunu jezu. Podle předávacích protokolů o provedení zeměměřičských prací byla výška hrany jezu před provedením stavebních prací mezi 316,26 až 316,22 m n. m., resp. 316,200 až 316,260 m n. m. (v obou případech výškový systém Balt po vyrovnání) a před jejich provedením mezi 315,81 až 315,85 m n. m., resp. 315,85 až 315,86 m n. m. (dle stejného výškového systému). Navýšení koruny jezu bylo doloženo rovněž fotodokumentací založenou ve spise. Podle Nejvyššího správního soudu nebylo podstatné, zda provedená stavební úprava splňovala požadavky stanovené rozhodnutím ze dne 29. 7. 1999 č. j. ŽP/2207/99, kterým bylo povoleno nakládání s vodami na malé vodní elektrárně, a manipulačním řádem, jehož přílohou je stavební dokumentace s kótou 317,64. Podstatou přestupku nebylo porušení manipulačního řádu, ale navýšení koruny jezu bez patřičného povolení dle stavebního zákona, jež nemůže manipulační řád ani povolení nakládání s vodami nahradit. Rozhodná není ani skutečnost, že jez nebyl zapsán v katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou porušení legitimního očekávání stěžovatelky, které stěžovatelka vyvozovala z toho, že Povodí Vltavy, s. p., a orgán ochrany životního prostředí souhlasily s provedením stavebních úprav. Nedůvodnost námitky plynula z toho, že správce vodního toku ani orgán ochrany životního prostředí nedali podnět k odstranění nepovolené stavby (nástavby jezu), navíc ani jeden z nich nemá pravomoc vydat příslušné stavební povolení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud nezabýval všemi navrženými důkazy. V průběhu řízení předložila protokol z místního vodohospodářského šetření ze dne 22. 8. 1996, z něhož lze dovodit, že PVL, a. s., musí mít k dispozici technickou dokumentaci, a lze předpokládat, že jde o dokumentaci uvedenou v manipulačním řádu, kde je uvedena kóta jezu 317,64. Správnost kóty potvrzuje dle stěžovatelky i přípis Povodí Vltavy, s. p., ze dne 31. 5. 1989. Stěžovatelka připomněla, že předložila rovněž rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999 povolující nakládání s vodami, kde je rovněž uvedena kóta 317,64. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 23. 11. 2010 vyplývá, že malá vodní elektrárna nebyla zapsána do katastru nemovitostí, což má jen dokreslovat, v jak nevýhodné situaci stěžovatelka byla. Stěžovatelka namítla, že uvedené podklady Nejvyšší správní soud odmítl zohlednit a vycházel pouze z protokolů o zeměměřičských pracích.
5. Porušení svých základních práv stěžovatelka spatřuje i ve způsobu vypořádání námitky porušení jejího legitimního očekávání. Povodí Vltavy, s. p., i orgán ochrany životního prostředí nechaly stěžovatelku vybudovat betonové nápatky, aniž by proti tomu měly výhrady. Dle stěžovatelky se tak nemohou dovolávat toho, že provedla úpravy jezu v rozporu se zákonem. Povodí Vltavy, s. p., a orgán ochrany přírody její činnost pravidelně monitorovaly. Při kontrole Českou inspekcí životního prostředí nebylo zjištěno porušení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), ve znění pozdějších předpisů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila námitky do zjišťování skutkového stavu, konkrétně k tomu, zda došlo či nedošlo k navýšení koruny jezu. Namítla, že Nejvyšší správní soud neobjasnil, proč vycházel z podkladů shromážděných správním orgánem, a nikoli z dokumentů předložených stěžovatelkou.
9. Ústavnímu soudu přísluší vstupovat do utváření skutkových zjištění jen v případě zjevného excesu obecných soudů [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Žádné takové pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal. Nejvyšší správní soud se podrobně v bodech 16 a 17 svého rozsudku zabýval podklady, které považoval za rozhodné pro zjištění skutkového stavu (jde o protokoly o zeměměřických pracích a fotodokumentace). Nejvyšší správní soud je vyhodnotil jako objektivní podklady, které jednoznačně vypovídaly o zjišťované skutečnosti. Ústavní soud konstatuje, že obsah těchto podkladů umožňoval závěr, z nějž ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud vycházel. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán až tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. nemají-li skutková zjištění soudů vůbec obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Nic z právě uvedeného v posuzované věci nenastalo. Vyhodnocení, zda shromážděné podklady skýtají dostatečný a hodnověrný základ pro utvoření výsledného skutkového zjištění, je úkolem správních orgánů a potažmo správních soudů. Nejvyšší správní soud přitom odůvodnil, že protokoly o zeměměřických pracích a fotodokumentace takové požadavky naplnily a s ohledem na jejich povahu do tohoto hodnocení Ústavní soud nemíní vstupovat. Právě povahou těchto podkladů pak Nejvyšší správní soud odůvodnil, proč podklady, kterých se stěžovatelka dovolávala v ústavní stížnosti (a před tím v kasační stížnosti) nezvrátily zjištění o tom, že k navýšení hrany jezu došlo. Porušení základních práv či svobod stěžovatelky tak v daném ohledu Ústavní soud nespatřuje.
10. Z ústavního pohledu nelze nic vytknout ani způsobu, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou porušení legitimního očekávání. V rámci této námitky stěžovatelka tvrdila, že Povodí Vltavy, s. p., a orgán ochrany přírody její stavební činnost monitorovaly a nesdělily jí jakékoli výhrady. Ústavní soud plně souhlasí s náhledem, že Povodí Vltavy, s. p., ani orgány ochrany životního prostředí nejsou oprávněny vydat stavební povolení či autoritativně ověřovat či rozhodovat o tom, zda jsou naplněny podmínky pro uložení pokuty za zhotovení stavby bez patřičného povolení dle stavebního zákona. Těžko tudíž od tvrzení o postupu Povodí Vltavy, s. p., či orgánu ochrany životního prostředí mohla stěžovatelka odvozovat legitimní očekávání k řešené otázce stavebního práva. To samé platí o tvrzení stěžovatelky, že Česká inspekce životního prostředí neshledala porušení zákona o ochraně přírody a krajiny. V posuzované věci totiž nešlo o tento zákon, nýbrž o stavební zákon ve spojení se zákonem č. 254/2000 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Navíc i samotné tvrzení stěžovatelky k Povodí Vltavy, s. p., a orgánům ochrany přírody je zpochybněno zjištěním, že tyto subjekty podaly podnět k zahájení kroků k odstranění nepovolené stavby, na což poukázal Nejvyšší správní soud.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu