ECLI:CZ:US:2020:4.US.1915.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1915/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 4 Tdo 231/2020-681, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 sp. zn. 9 To 193/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2018 sp. zn. 3 T 164/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen podle §210 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo současně uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), mu byla uložena povinnost zaplatit na úhradu škody poškozeným společnostem Česká pojišťovna, a. s., částku 203 181 Kč a Allianz pojišťovna, a. s., částku 372 526 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti svoji vinu odmítá. Je přesvědčen, že daná trestní věc měla být projednána ve společném řízení spolu se svědkyní K. A. Má za to, že rozhodující soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci, že popis skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu neodpovídá samotnému výroku a výslednému hmotněprávnímu posouzení skutku a že absentuje popis hodnotících úvah obvodního soudu o některých obligatorních znacích projednávaného trestného činu. Podle stěžovatele z popisu skutku vyplývá, že se měl dané trestné činnosti dopustit společně se svědkyní K. A., která však byla stíhána v samostatném řízení. Posoudily-li soudy jeho jednání jako trestný čin spáchaný samostatným pachatelem, což však podle stěžovatele neodpovídá popisu skutku, nemůže on sám nést odpovědnost za tu část jednání, kterého se měla dopustit samostatně stíhaná K. A. V takovém případě by výše škody jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty projednávaného trestného činu byla rozdílná, což by podle něj znamenalo nutnost provedení změny v právní kvalifikaci předmětného skutku, navíc tato okolnost má význam také pro výrok o náhradě škody, neboť by nemusel zaplatit škodu obchodní společnosti Česká pojišťovna, a. s., kde pojistné plnění uplatnila K. A. Výrok o náhradě škody stěžovatel považuje za nejasný a rozporuplný s tím, že i kdyby připustil, že se dané trestné činnosti dopustil jako spolupachatel, měl by odpovídat společně s K. A., což však bylo znemožněno tím, že jmenovaná byla stíhána v samostatném řízení. Zdůraznil, že v řízení nebyly splněny a prokázány subjektivní podmínky spolupachatelství, neboť nebyl prokázán úmysl údajných spolupachatelů spáchat trestný čin společným jednáním. Podle stěžovatele v rozsudku obvodního soudu absentují hodnotící úvahy ohledně jeho předchozí dohody s K. A. nebo s tím, že jmenovaná uplatní pojistné plnění v určité výši. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je v tomto ohledu podle něj nedostatečné a nepřezkoumatelné.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Poukazuje na to, že klíčovým důkazem o jeho vině má být zejména revizní znalecký posudek znaleckého ústavu Českého vysokého učení technického v Brně. Podle stěžovatele však závěry tohoto znaleckého posudku nesvědčí ani ve spojení s dalšími důkazy o jeho vině. Domnívá se, že soudy hodnotily důkazy selektivně, a to výhradně v jeho neprospěch. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí některé pasáže revizního znaleckého posudku a podotýká, že pro vyřešení některých otázek neměl příslušný znalecký ústav dostatek materiálů a podkladů. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), který se týká povinnosti soudu pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku. Má za to, že obecné soudy měly provést další dokazování, kterým by byly nedostatky a pochybnosti znaleckého posudku odstraněny. Za prakticky bezvýznamné označil další v řízení provedené důkazy, a to svědecké výpovědi K. A., A. E. a J. L. Tyto svědkyně podle něj neuvedly žádné relevantní informace o předmětu dokazování. Důkazy s mizivou důkazní potencí jsou podle stěžovatele i listinné důkazy týkající se vyčíslení výše škody a záznam o dopravní nehodě sepsaný stěžovatelem a svědkyní K. A. Stěžovatel tvrdí, že neví, co mají tyto důkazy prokazovat, a je přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná dopravní nehoda byla skutečně fingovaná a že jednal po společné domluvě s K. A.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se městský soud a Nejvyšší soud náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi závěry vypracovaných znaleckých posudků či mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obvodního a městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, proč odmítly snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout.
12. Stěžovatel námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jeho jednání vyjadřuje toliko nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy, zejména revizního znaleckého posudku, ale i dalších v řízení provedených důkazů. Existenci extrémního rozporu však nelze dovozovat jen z toho, že rozhodující soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil. Obvodní soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, kdy prováděl nejen důkazy navržené obžalobou, ale také důkazy předložené obhajobou. Důkazy tedy neprováděl selektivně a vzhledem k rozporům ve vypracovaných znaleckých posudcích nechal vypracovat podle §110 trestního řádu revizní znalecký posudek, který vyhotovil znalecký ústav Českého vysokého učení technického v Brně. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru o vině stěžovatele a s jeho názorem se ztotožnil i městský soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně rozvedl své úvahy z pohledu námitek stěžovatele uplatněných v podaném odvolání. Zdůraznil, že stěžovatel účelově poukazuje jen na část závěrů revizního znaleckého posudku, a přehlíží, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že není pravdivé jeho tvrzení, že vozidlo Mercedes bylo před danou dopravní nehodou nebourané a nebylo nijak poškozeno. Znalecký ústav zjistil, že poškození vozidla Mercedes v pravé zadní části nemohlo vzniknout posuzovaným nehodovým dějem. K námitce stěžovatele, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by znal druhou účastnici dopravní nehody K. A. a že by se s ní dohodl na fingování dopravní nehody, městský soud uvedl, že závěr o předchozí dohodě na fingování dopravní nehody jednoznačně a logicky vyplývá již z okolností celého případu, kdy je zřejmé, že bez předchozí dohody by nebylo možné dopravní nehodu jakkoliv předstírat. Nemohlo-li k poškození předmětných vozidel dojít při tvrzené dopravní nehodě, jak bylo v řízení prokázáno, musel se stěžovatel s K. A. na fingování dopravní nehody z důvodu neoprávněného získání pojistného plnění dopředu dohodnout, když ani jeden ze zúčastněných nemohl toto podvodné jednání realizovat bez souhlasu a aktivní účasti druhého. Ústavní soud podotýká, že učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, přičemž opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje za nadbytečné.
13. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly převážně do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani z tohoto hlediska Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení.
14. Za jedinou právně relevantní námitku, byť s jistou dávkou tolerance, považoval Nejvyšší soud argumentaci stěžovatele k výroku o náhradě škody, kterou stěžovatel uplatnil i v podané ústavní stížnosti. Touto námitkou brojí stěžovatel proti tomu, že byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu oběma pojišťovnám, které vyplatily pojistné plnění jak jemu, tak i odděleně stíhané K. A., i když daná věc nebyla projednána ve společném řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnil, že dopustilo-li se více osob úmyslné trestné činnosti společně, jak bylo v nyní posuzované věci prokázáno, tak za způsobenou škodu odpovídají pachatelé solidárně. Poukázal na to, že v dané věci je rozhodné, že poškozené společnosti se řádně a včas připojily se svými nároky na náhradu škody v celé způsobené výši vůči stěžovateli. Mimo jiné zdůraznil, že řešení přijaté obvodním soudem spočívající ve vyslovení povinnosti k náhradě celé způsobené škody pouze u jednoho z obviněných, tj. u stěžovatele (neboť K. A. byla stíhána odděleně), nelze bez dalšího považovat za vadu řízení a nesprávnou aplikaci občanskoprávních předpisů. Podotkl, že podmínkou pro uložení solidární odpovědnosti dvou nebo více obviněných za škodu není, aby o této povinnosti soud rozhodl jediným rozsudkem a ve společném řízení. Proto v případě, že jsou splněny podmínky solidární odpovědnosti ve smyslu §438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, lze uložit jednomu z více pachatelů, kteří společným jednáním způsobili jinému škodu, povinnost k její náhradě v celé výši ve smyslu §228 odst. 1 trestního řádu. Dalšímu obviněnému, proti kterému je vedeno trestní řízení později a již za stavu, kdy rozsudek proti prvnímu obviněnému nabyl právní moci, se pak uloží povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s ním. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 sp. zn. 6 Tdo 79/2013 a připomenul, že to byl obviněný, kdo v úmyslu opatřit si sobě nebo jinému předstíral (vyvolal) událost, s níž je spojeno plnění z pojistného plnění, když společně s K. A. sepsal záznam o dopravní nehodě a uplatnil nárok na pojistné plnění, ačkoliv věděl, že k dopravní nehodě nedošlo tak, jak uvedl v záznamu o dopravní nehodě. Následně na základě nepravdivých údajů, tak jak uvedl on a K. A. jednak při sepisování záznamu o dopravní nehodě, jednak při prokázání se zástupci pojišťovny při likvidaci pojistné události, mu bylo Allianz pojišťovnou, a. s., vyplaceno jako majiteli předmětného vozidla Mercedes Vito pojistné plnění ve výši 15 400 EUR a K. A. jako majitelce vozidla BMW vyplaceno Českou pojišťovnou, a. s., neoprávněně pojistné plnění ve výši 203 181 Kč. Obviněný si byl prokazatelně vědom a byl srozuměn se skutečností, že odděleně stíhaná K. A. bude po své pojišťovně požadovat rovněž pojistné plnění. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v případě stěžovatele a K. A. šlo o společné jednání, takže za způsobenou škodu stěžovatel odpovídá solidárně v celém rozsahu, stejně jako samostatně stíhaná K. A.
15. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení. Obvodní soud postupoval v souladu se zákonem, když v posuzované trestní věci a za situace, kdy K. A. byla stíhána odděleně, stěžovatele podle §228 odst. 1 trestního řádu zavázal k povinnosti uhradit celou škodu způsobenou trestným činem. U stěžovatele byly splněny jak hmotně právní, tak i procesní předpoklady k tomu, aby mu povinnost k náhradě škody byla uložena. I v případě, když se vede trestní stíhání proti obžalovanému jako jednomu ze dvou škůdců, kteří způsobili škodu společným jednáním, a přichází-li u nich v úvahu solidární odpovědnost podle §438 odst. 1 občanského zákoníku, je namístě za splnění zákonných podmínek podle §228 trestního řádu uložit tomuto obžalovanému povinnost, aby nahradil celou škodu. Nabude-li rozsudek proti tomuto obžalovanému právní moci a následně se koná řízení (hlavní líčení) proti druhému škůdci jako obžalovanému, nic nebrání soudu, aby mu uložil za splnění podmínek §228 trestního řádu povinnost nahradit způsobenou škodu společně a nerozdílně s prvním obžalovaným.
16. Lze tedy shrnout, že obecné soudy dostatečně reagovaly na tvrzení stěžovatele a jejich rozsudky jsou přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodněny, a proto neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Samotná skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu