ECLI:CZ:US:2020:4.US.1933.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1933/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Barbarou Wilczkovou, advokátkou, sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2020 sp. zn. 7 Tdo 276/2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2019 sp. zn. 6 To 42/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. září 2018 sp. zn. 8 T 132/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečiny vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a odsoudil jej podle §175 odst. 1, §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozhodl o nároku poškozeného M. M. (dále jen "poškozený") na náhradu škody. Týmž rozsudkem okresní soud rozhodl o vině trestným činem, trestu a zproštění obžaloby spoluobviněného O. B. (dále jen "spoluobviněný").
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že se spoluobviněným dne 18. 1. 2017, po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu přimět poškozeného k úhradě jeho dluhů vůči spoluobviněnému, jej v době kolem 21:15 hod. navštívili v místě jeho bydliště, kde se nejprve pokoušeli komunikovat s poškozeným přes uzavřené dveře do bytu, který poškozený obýval, a blíže nezjištěnými výhružkami i za použití blíže nespecifikovaného násilí směřovanému vůči vstupním dveřím se dožadovali vstupu do bytu za účelem vyřešení těchto pohledávek, ačkoli je poškozený vyzýval, aby místo opustili, neboť jejich jednání v něm vzbudilo strach a obavy, které jej přiměly k zavolání hlídky Městské policie Ostrava a k vydání hotovosti ve výši 1 200 Kč. Svým konáním přinutili poškozeného, aby je vpustil do bytu, kde jej spoluobviněný udeřil třikrát pěstí do obličeje a poškozený ustoupil až do kuchyně, kde mu spoluobviněný dal další tři rány pěstí do obličeje a kopl jej do břicha, přičemž tomuto útoku po celou dobu přihlížel stěžovatel. Poté se poškozenému podařilo z bytu utéct na chodbu, kde se již nacházela hlídka Městské policie Ostrava, kterou poškozený přivolal na místo ještě předtím, než stěžovatele a spoluobviněného do bytu vpustil. Tímto jednáním způsobili poškozenému zhmožděniny měkkých tkání horního rtu s otokem, zhmoždění měkkých tkání pravé tváře s krevní podlitinou a zhmoždění měkkých tkání v oblasti břicha vpravo s dobou léčení do sedmi dnů.
4. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") nadepsaným rozsudkem zrušil ve výroku o trestu. Nově pak stěžovateli uložil podle §175 odst. 1, §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok a pět měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud rozhodl také o odvolání spoluobviněného.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu v tom, že "během řízení bylo zcela zásadním způsobem kráceno jeho právo na spravedlivý proces, kdy nebyla respektována zásada in dubio pro reo", a namítá, že k závěru o jeho vině soudy dospěly spíše na základě domněnek, nikoli důkazů. Stěžovatel připomíná, že původně byl obžalován z trestných činů loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, avšak s ohledem na změnu postoje poškozeného byl skutek překvalifikován. Okresní soud tedy vycházel z výpovědi poškozeného, o kterém současně konstatoval, že je nevěrohodný, s čímž se krajský soud ztotožnil. Dále okresní soud dovodil, že úmysl stěžovatele i spoluobviněného směřoval k řešení pohledávky. Samotné vymáhání dluhu není trestným činem, a to ani při využití vulgárních slov vyslovených přes dveře. Razantnější způsob domáhání se vrácení dluhu spoluobviněným zjistil až posléze. Podle svědkyně M. M. nešlo o agresivní hádku. Při vlastním jednání spoluobviněného, který vůči poškozenému použil fyzické násilí, se navíc nacházel ve vedlejší místnosti a nijak se na něm nepodílel, proto jeho přítomnost nemohla účinnost násilí zesilovat. S poškozeným se znal dobře a s ohledem na jeho nevěrohodnost ani nelze zjistit, jaký dopad na něj měla jeho přítomnost. Soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatelství přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Jde-li o přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, nelze určit, zda byly dveře otevřeny násilím nebo dobrovolně, a protože byl poškozený uživatelem drog, není možné nic dovozovat ani z toho, že zavolal tísňovou linku. Ani toto právní posouzení tudíž není namístě. Byl-li stěžovatel v minulosti trestně stíhán, vždy se ke svému jednání doznal, nyní obsah soudních rozhodnutí poprvé rozporuje, protože se trestných činů nedopustil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže).
12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto vymezené námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
14. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
15. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
16. Poslední dvě kategorie vad důkazního řízení byly podle stěžovatele naplněny tím, že soudy opomenuly výpověď svědkyně M. M. a vycházely z výpovědi poškozeného, ačkoli uznaly jeho nevěrohodnost.
17. Ústavní soud připomíná, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně je vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. Také v odborné literatuře
(např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) se uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
18. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které vycházely z výpovědi stěžovatele a spoluobviněného (o kontaktování poškozeného a jeho důvodu), a dále se opíraly o výpovědi svědků R. P. a T. B., strážníků přivolaných poškozeným, a M. M., sousedky poškozeného, resp. o vyhodnocení stop na místě činu.
19. Soudy své závěry nezaložily na výpovědi poškozeného, kterého shledaly za nevěrohodného, a to zejména pro změny v jeho výpovědi a z důvodu užívání drog. Poukazoval-li okresní soud na změny v právní kvalifikaci oproti obžalobě, učinil tak odůvodněním, proč neaplikoval obžalobou navrhované posouzení útoku jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. Stalo se tak právě proto, že nebylo možné se v konečném důsledku opřít o tvrzení poškozeného.
20. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel a spoluobviněný vůči poškozenému uplatnili násilí a pohrůžky násilí s cílem domoci se v budoucnu peněžitého plnění, a také násilného vstupu do bytu obývaného poškozeným. Stěžovatel nebyl primárním ani hlavním iniciátorem konfliktu, jímž byl spoluobviněný, nicméně celou dobu na jednání, které mělo zjevný cíl (agresivně se domoci v určitém časovém horizontu peněz), participoval a mimo jiné i vstoupil do bytu užívaného poškozeným za použití blíže nespecifikovaného násilí směřovaného vůči vstupním dveřím a po rezignaci poškozeného vlivem pohrůžek. Svým postojem tak podle skutkových zjištění obecných soudů zjevně zesiloval účinnost (vytvořil dvojnásobnou přesilu útočníků) jinak vyšší aktivity spoluobviněného, na čemž ničeho nemění ani skutečnost, že se s poškozeným osobně znal (což nemělo při útoku žádný význam, např. v tom smyslu, že by se za poškozeného postavil) nebo že ho sám přímo neudeřil.
21. Stěžovatel předestírá polemiku s hodnocením těchto důkazů podaným soudy, ta nicméně ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí okresní soud i krajský soud odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
22. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo ani, že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
23. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
24. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci naplněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu