ECLI:CZ:US:2020:4.US.1959.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1959/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Cyrila Pokory, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem, sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2020 č. j. 33 Cdo 2183/2019-115, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mirky Floriánové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 10. 2018 č. j. 14 C 294/2015-84 bylo zastaveno řízení v předmětné věci pro nezaplacení soudního poplatku.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 1. 2019 č. j. 84 Co 361/2018-93 usnesení okresního soudu potvrdil.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 č. j. 14 C 294/2015-84 zastavil (výrok I), dovolání proti shora uvedenému usnesení krajského soudu odmítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Nejvyšší soud vyšel z obsahu spisu, ze kterého se podává, že stěžovatel dne 31. 12. 2015 podal žalobu o zaplacení částky 2 750 000 Kč, aniž zaplatil soudní poplatek. Usneseními okresního soudu ze dne 26. 4. 2016 č. j. 14 C 294/2015-11, ze dne 5. 10. 2017 č. j. 14 C 294/2015-43 a ze dne 13. 9. 2018 č. j. 14 C 294/2015-77 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku; stěžovatel soudní poplatek neuhradil, namísto toho podáním ze dne 25. 9. 2018 vzal žalobu částečně zpět, požádal o opětovné vyměření soudního poplatku a o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Následně bylo vydáno usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 č. j. 14 C 294/2015-84 a usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 84 Co 361/2018-93. Nejvyšší soud poukázal na své stanovisko ze dne 4. 7. 1996 sp. zn. Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém konstatoval, že zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení (§96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) přichází v úvahu jen tehdy, byl-li soudní poplatek zaplacen, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Nejvyšší soud uvedl, že uvedený závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti spojené s podáním žaloby je jednou z podmínek řízení. Nebyl-li navzdory výzvě soudu zaplacen soudní poplatek z podané žaloby, soud řízení zastaví pro nenaplnění této ve vztahu ke zpětvzetí žaloby prioritní podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2185/2017). Krajský soud proto podle Nejvyššího soudu vzhledem k výše uvedenému postupoval správně, nepřihlédl-li k podání ze dne 25. 9. 2018, jímž stěžovatel vzal částečně svůj návrh na zahájení řízení zpět, neboť stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou povinnost spojenou s podáním žaloby, tento nedostatek podmínky řízení se nepodařilo v řízení před okresním soudem odstranit a ani před vydáním rozhodnutí krajského soudu stěžovatel soudní poplatek neuhradil. Nejvyšší soud uzavřel, že z těchto důvodů je usnesení krajského soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pročež předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně garantovaných práv v tom, že obecné soudy postupovaly s přepjatým formalismem a vůbec se nezabývaly obsahem podání. Minimálně v žádosti na prodloužení lhůty měly stanovit lhůtu dodatečnou. Ve svých rozhodnutích se vůbec jeho podáním ze dne 2. 10. 2018 nezabývaly a řízení zastavily. Obecné soudy aplikují na daný případ právní předpisy sice formálně souladně s jejich textem, avšak odhlédnou-li od reálných společenských vztahů, dopustí se přepjatého formalismu. Takovým postupem porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se též nezabývaly nesprávně vydaným usnesením, ve kterém chybí řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku ze žaloby. Nejvyšší soud se tímto pochybením vůbec nezabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Předmětem ústavní stížnosti je právní posouzení otázky, zda obecné soudy pochybily, když došlo k zastavení řízení vyvolaného stěžovatelem za situace, kdy stěžovatel prokazatelně neuhradil soudní poplatek.
10. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jisté podmínky. Uplatňované zákonné podmínky nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Za takovou ústavně souladnou podmínku přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu (a jemu předcházející usnesení krajského soudu a okresního soudu) naprosto dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvádí (s uvedením odkazů na přiléhající a ustálenou judikaturu) důvody, proč bylo nutné zastavit řízení vyvolané stěžovatelem, který prokazatelně nezaplatil vyměřený soudní poplatek, a shledává, že nejde o rozhodnutí svévolná či o projev "přepjatého" nebo "zlého" formalismu. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. K neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele proto nedošlo.
12. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu