ECLI:CZ:US:2020:4.US.1972.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1972/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Petra, zastoupeného Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem, sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 29 NSČR 15/2020-B-98, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Aleše Učíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud tímto usnesením změnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, když rozhodl - zjednodušeně řečeno - tak, že vedlejšímu účastníkovi se přiznává osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž doposud nebyly uspokojeny. Nejvyšší soud vyšel z toho, že dlužník sice nesplňuje jednu z podmínek pro osvobození od zbylých dluhů, neboť ve lhůtě pěti let, tedy za dobu trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře uhradil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky jen co do 25,38 %. K částce 37 000 Kč, kterou vedlejší účastník doplatil až v lednu roku 2017 (čímž se míra uspokojení nezajištěných věřitelů zvýšila na 30,21 %) již nemělo být přihlédnuto. Nicméně v daném případě Nejvyšší soud vykročil z jinak i vlastní judikaturou striktně formulovaného pravidla, neboť k mimořádné splátce vedlejšího účastníka vyzval sám - a nesprávně - insolvenční soud (Krajský soud v Ostravě), tato mimořádná splátka byla poměrně rozdělena mezi nezajištěné věřitele a insolvenční řízení vedlejšího účastníka bylo pravomocně skončeno. Podle Nejvyššího soudu tedy v dané věci není možné dlužníkovi osvobození od zbylých dluhů nepřiznat, neboť nezajištěným věřitelům musí být plnění z mimořádné splátky ponecháno (nelze jim takové plnění odejmout). Vzal-li insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení též s přihlédnutím k mimořádné splátce, kterou vedlejší účastník k jeho výzvě uhradil a insolvenční správce dlužníka ji rozdělil mezi nezajištěné věřitele po uplynutí pětileté lhůty, tak byl insolvenční soud povinen přihlédnout při rozhodování o osvobození dlužníka od zbylých dluhů též k této mimořádné splátce. Takový výklad podle Nejvyššího soudu zjevně nepoškozuje ani nezajištěné věřitele (k jejichž ochraně zákonem předepsaná třicetiprocentní míra uspokojení slouží) a nepoškozuje ani vedlejšího účastníka (jenž učinil jen to, k čemu jej soud vybídl).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za nespravedlivé, neboť vedlejší účastník zjevně nedodržel podmínky pro osvobození, přesto mu toto bylo přiznáno. Stěžovatel jako věřitel (kdy stěžovatel ani jeho právní předchůdce nejsou žádnou úvěrující institucí) tak byl připraven o naději, že by dosáhl vyššího uspokojení své pohledávky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
6. V napadeném usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, proč výše popsanou výjimku ve věci vedlejšího účastníka připustil. Jeho postup podle Ústavního soudu odpovídá nejen povaze chyby, kterou svým rozhodnutím způsobil sám insolvenční soud, ale také tomu, že když by vedlejšímu účastníkovi nebylo osvobození přiznáno, byť by mimořádná splátka byla nezajištěným věřitelům ponechána, byla by nastolena nespravedlivá nerovnováha. Ač Ústavní soud úvaze stěžovatele rozumí, nemůže přehlédnout, že tento se vlastně s principy, na nichž je oddlužení založeno patrně neztotožňuje, neboť již samotná koncepce odpuštění 70 % je pro stěžovatele jako věřitele - nahlíženo jeho snahou získat z dlužné částky co nejvíce - nevýhodná. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na legislativní trend - srov. k tomu zákon č. 31/2019 Sb. a důvodovou zprávu k návrhu tohoto zákona [viz sněmovní tisk číslo 71/0, VIII. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (od roku 2017), Důvodová zpráva, Zvláštní část, K bodu 41 (§412a)] - podle něhož zákonodárce sleduje opačný záměr, tj. projevuje vůli upravit podmínky tak, aby úplné osvobození v oddlužení bylo dostupné pro více dlužníků. Ani takové tendenci se přitom úvahy Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadeném usnesení nepříčí.
7. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu