ECLI:CZ:US:2020:4.US.2022.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2022/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Zlaty Takácsové, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 č. j. 3 Cmo 56/2020-81 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2020 č. j. 18 Nc 501/2020-42, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodních společností advrt, s. r. o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, a MEDI HEALTH and BEAUTY, s. r. o., sídlem Kunětická 2534/2, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením vydal předběžné opatření, jímž zakázal stěžovatelce jako odpůrkyni nakládat s nemovitými věcmi v tomto rozhodnutí specifikovanými, vymezil podmínky platnosti předběžného opatření a rozhodl o nákladech řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení krajského soudu, byť upřesnil podmínky platnosti předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v prvé řadě v ústavní stížnosti upozorňuje, že žalobkyně (tj. první vedlejší účastnice) se již jednou domáhala nařízení předběžného opatření na majetek stěžovatelky jako dnes již bývalé jednatelky žalované (tj. druhé vedlejší účastnice), neboť stěžovatelka měla jednat v rozporu s péčí řádného hospodáře, a proto - zjednodušeně řečeno - ručí za dluhy žalované obchodní společnosti. Nakonec bylo o tomto návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodnuto tak, že se předběžné opatření nenařizuje [následná ústavní stížnost první vedlejší účastnice byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 844/20 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Byť v mezidobí rozhodnutí soudů, na základě něhož byla žalované společnosti uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 600 000 Kč (první vedlejší účastnice nadto dožaduje po druhé vedlejší účastnici zaplacení též úroků z prodlení ve výši přes 880 000 Kč) nabyla právní moci, přesto se stěžovatelka domnívá, že podmínky pro nařízení předběžného opatření - spočívající zjednodušeně řečeno v ohrožení výkonu soudního rozhodnutí - nebyly splněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. V četné judikatuře Ústavního soudu je zřetelně formulován jeho přístup k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních. Jeho limity se projevily též v obdobné věci týchž účastnic řízení, v nichž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 844/20. Z důvodu efektivity Ústavní soud odkazuje na odůvodnění tohoto usnesení (zejména bod 9.) a nad uvedené limity dodává následující závěry.
8. Ústavní soud zjistil, že z ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by první vedlejší účastnice po žalované druhé vedlejší účastnici požadovala jen úrok z prodlení a nikoliv též samotnou dlužnou jistinu, přiznanou nadto soudním rozhodnutím. Navíc platí, že úrok z prodlení je dlužník povinen platit dnem, kdy nedodržel datum splatnosti; není tedy správná úvaha stěžovatelky, že úrok z prodlení začal vznikat až pravomocným rozhodnutím o povinnosti druhé vedlejší účastnice zaplatit první vedlejší účastnici dlužnou částku (případný úrok z prodlení představující doposud vzniklou újmu první vedlejší účastnice už jen z toho důvodu nečiní stěžovatelkou tvrzených 7 814 Kč, kdy jen vůči této částce stěžovatelka uvažuje v intencích nepřiměřenosti k hodnotě svého nynějším předběžným opatřením zajištěného majetku).
9. Podle Ústavního soudu je to naopak stěžovatelka, kdo v ústavní stížnosti řádně neodůvodňuje, proč by neměla podle §159 odst. 3 občanského zákoníku ručit první vedlejší účastnici jako věřitelce druhé vedlejší účastnice. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, jakou mají mít první vedlejší účastnicí zadržované lékařské přístroje reálnou hodnotu (na rozdíl od první vedlejší účastnice, která znaleckým posudkem doložila, že jsou takřka bez hodnoty), tedy i tato okolnost může mít vliv na případnou nepřiměřenost ručení stěžovatelky vliv; vrchní soud nadto vypořádal i stěžovatelčinu námitku, že první vedlejší účastnice žalované druhé vedlejší účastnici přístroje doposud nevrátila. Nelze rovněž přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že soud jen převzal tvrzení první vedlejší účastnice o výši údajně způsobené škody - v dané věci je totiž škodou stále narůstající úrok z prodlení; jeho určení pak stěžovatelka relevantně v ústavní stížnosti nezpochybnila.
10. Tvrdí-li stěžovatelka, že prodejem svých nemovitých věcí v hodnotě asi 5 400 000 Kč chtěla hradit jiný dluh, pak zejména vrchní soud toto tvrzení stěžovatelky zpochybnil, neboť upozornil na to, že ve vedení údajného věřitele jakožto právnické osoby působí rodinní příslušníci stěžovatelky - tuto souvislost stěžovatelka nechává v ústavní stížnosti takřka bez odezvy. Krajský soud při nařízení předběžného opatření vycházel z aktuální situace ke dni jeho rozhodnutí (k tomuto okamžiku také jeho rozhodnutí přezkoumával vrchní soud). Jejich rozhodnutí tak nemůže být zpochybněno například tím, že na majetku stěžovatelky v mezidobí přestalo váznout zástavní právo banky, když stěžovatelka pohledávku první vedlejší účastnice neuznává ani v ústavní stížnosti. Žalovaná druhá vedlejší účastnice dokonce svoji špatnou ekonomickou situaci sama tvrdila, když žádala o osvobození od soudních poplatků.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu