ECLI:CZ:US:2020:4.US.2078.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2078/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů nezletilého O. M. a nezletilého P. M., zastoupených zákonným zástupcem P. M. a právně zastoupených JUDr. Robertem Jehnem, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 14 Co 215/2020-38, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Smartwings, a. s., sídlem K Letišti 1068/30, Praha 6 - Ruzyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž podle nich došlo k porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 C 315/2019 se podává, že stěžovatelé a jejich rodiče požadovali po vedlejší účastnici náhradu za zpožděný let ve výši 400 EUR každému podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení č. 261/2004"), žalobou podanou u obvodního soudu dne 7. 11. 2019. Obvodní soud svým usnesením ze dne 6. 12. 2019 vyzval rodiče stěžovatelů, aby tvrdili a prokázali, zda bylo podání žaloby jako právní jednání o neběžné záležitosti schváleno opatrovnickým soudem. K návrhu rodičů stěžovatelů ze dne 20. 12. 2019 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2020 udělil souhlas s podáním uvedené žaloby, nikomu nepřiznal náhradu nákladu daného řízení.
3. Neboť se vedlejší účastnice k žalobě nevyjádřila a na jednání nedostavila (§114b odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), obvodní soud vydal ve věci dne 22. 4. 2020 rozsudek pro uznání, kterým vyhověl žalobě stěžovatelů a jejich rodičů v plném rozsahu (výroky I. - IV.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit každému z účastníků soudního řízení 1 961,95 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok V.). Obvodní soud rozhodl o nahrazení odměny za celkem 12 úkonů právní služby (čtyřikrát tři úkony), výši náhrady odměny za jeden úkon právní služby vyčíslil mj. za použití §14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), jako u tzv. formulářové žaloby. Podle obvodního soudu je mu z úřední činnosti známo, že skutkově a právně obdobné žaloby podává právní zástupce stěžovatelů opakovaně a odkázal mezi jiným na usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15 ze dne 25. 6. 2015 a sp. zn. III. ÚS 3804/15 ze dne 8. 3. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Proti výroku V. uvedeného rozsudku podali stěžovatelé odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť u nich nejde jako u nezletilých o tzv. formulářovou žalobu, zajistil-li jejich právní zástupce dokumentaci pro opatrovnický soud, komunikoval se zákonnými zástupci, podal návrh na schválení právního jednání, požádal o prodloužení lhůty a doložil rozhodnutí o něm obvodnímu soudu. Je absurdní, že stěžovatelé obdrží jako nezletilí stejnou výši nahrazených nákladů jako jejich rodiče, v tomto směru výše nahrazených nákladů neodpovídá skutečným výdajům.
5. Městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadeném rozsahu svým v záhlaví uvedeným usnesením. Městský soud zaprvé odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu o tzv. formulářových žalobách [nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), usnesení sp. zn. III. ÚS 2040/17 ze dne 5. 10. 2017 a sp. zn. II. ÚS 2064/17 ze dne 15. 8. 2017], které rozsudek obvodního soudu podle něj odpovídá. Zadruhé, podle městského soudu se §14b odst. 1 advokátního tarifu uplatní pouze na úkony do podání návrhu na zahájení řízení; podle §14b odst. 3 se hodnota následujících úkonů právní služby stanoví podle §7 advokátního tarifu. Avšak úkony týkající se schválení právního jednání, na které poukazují stěžovatelé ve svém odvolání, ani nejsou úkony právní služby podle §11 advokátního tarifu, a o nákladech vzniklých v souvislosti s tímto jiným řízením rozhodl okresní soud jako tzv. opatrovnický soud.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé nesouhlasí s výší přiznaných nákladů řízení, tvrdí, že jejich přiznaná výše je v "evidentním nepoměru s počtem úkonů právní služby, které pro stěžovatele jejich právní zástupce učinil."
7. Stěžovatelé si jsou sice vědomi tzv. bagatelnosti jejich věci, avšak podle nich je její hranice prolomena, neboť se do obdobné situace může dostat mnoho osob v obdobném postavení, a prolomil-li Ústavní soud hranici tzv. bagatelnosti ve věci podle nálezu sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495) ve prospěch leteckých společností, tím spíše by ji měl prolomit ve věci stěžovatelů - nezletilých spotřebitelů.
8. Zadruhé, stěžovatelé poukazují na usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15 ze dne 25. 6. 2015, které podle nich chybně a nepřípustně rozšiřuje výklad a použití §14b odst. 1 advokátního tarifu a pojmu tzv. formulářových žalob. Podle stěžovatelů se leteckým společnostem vyplatí neuspokojovat nároky spotřebitelů za zpožděný let a více se jim vyplatí prohrát soudní spor. Naopak, spotřebitelé musí svým právním zástupcům doplácet, účel nařízení č. 261/2004 proto není naplněn.
9. Zatřetí, stěžovatelé konstatují, že v jejich věci nešlo o tzv. formulářovou žalobu podle bodu 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) a bodu 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 2040/17 ze dne 5. 10. 2017, neboť je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že v jejich věci probíhalo řízení o schválení právního jednání, které není administrativní povahy. Je absurdní a diskriminační, že nezletilý spotřebitel, jehož právní zástupce vyzve leteckou společnost k plnění, zašle letecké společnosti předžalobní výzvu, sepíše a podá žalobu ("většinou také v anglické verzi"), zajistí od rodičů plnou moc k zastoupení před opatrovnickým soudem, podá návrh na schválení právního jednání k opatrovnickému soudu a doloží příznivé rozhodnutí soudu prvního stupně, obdrží za jeden úkon právní služby 800 Kč bez DPH.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah napadených rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
12. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Ústavní stížnost stěžovatelů míří proti rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení, stěžovatelé zpochybňují výklad a použití §14b odst. 1 advokátního tarifu, a to i v judikatuře Ústavního soudu (viz bod 8. shora). Problematikou nákladů soudního řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně, je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde.
14. Je nutno uvést, že stěžovatelé svoji argumentaci zakládají na tvrzení, že v jejich věci nešlo o tzv. formulářovou žalobu. Zaprvé tvrdí, že výše přiznané náhrady nákladů neodpovídá počtu učiněných právních úkonů. Na tomto místě však stěžovatelé zaměňují posouzení toho, kolik úkonů jim městský soud, resp. obvodní soud přiznal nahradit, a výši tarifní hodnoty, která je stanovena právě podle §14b odst. 1 advokátního tarifu. Mimoto, jak správně poznamenal městský soud ve svém napadeném usnesení, §14b odst. 1 advokátního tarifu se použije pouze na úkony do podání návrhu na zahájení řízení včetně. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelé náhradu za jiné právní úkony neuplatňovali, jejich argumentace neustále směřovala proti použití §14b odst. 1 advokátního tarifu pro určení jejich hodnoty. Na tvrzení městského soudu v napadeném usnesení, že v odvolání odkazované úkony ani nejsou úkony právní služby, stěžovatelé nijak nereagují. Proto uvádí-li stěžovatelé, že "je přiznaná výše nákladů řízení v evidentním nepoměru s počtem úkonů právní služby", nutno uvést, že toto tvrzení je zavádějící a argumentace v tomto směru neopodstatněná.
15. Zadruhé, stěžovatelé svoje tvrzení, že v jejich věci nešlo o tzv. formulářovou žalobu, odůvodňují skutečností, že museli získat souhlas od opatrovnického soudu s podáním žaloby, což tzv. administrativní povahu podání vylučuje. Úvodem je třeba poznamenat, že podle bodu 28 nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767) je tzv. formulářovou žalobou návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován. Základ právní argumentace včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej ‚odhalí' i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce či jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon než provedení úkonu právní služby.
16. Ústavní soud se ztotožňuje s obecnými soudy, že návrh na zaplacení náhrady za zpožděný let podle nařízení č. 261/2004 je ve věci stěžovatelů tzv. formulářovou žalobou, v tomto směru odkazuje na řádné (tj. srozumitelné a logické) odůvodnění napadeného usnesení a rozhodnutí obvodního soudu jemu předcházející. Ostatně sami stěžovatelé v ústavní stížnosti popisují praxi právního zastoupení v obdobných věcech, která působí jako souhrn administrativních úkonů, stejně tak žaloba stěžovatelů (a jejich rodičů) je skutkově a právně jednoduchá a jednoduše lze změnit místa a časy odletů a příletů, výši náhrady škody lze snadno určit podle čl. 7 nařízení č. 261/2004 v závislosti na počtu kilometrů. Jednota v osobě advokáta je rovněž dána. Právní zástupce stěžovatelů v nyní posuzované věci zastupuje klienty v obdobných věcech, což vyplývá z rozsudku obvodního soudu a úřední činnosti Ústavního soudu (srov. např. věci sp. zn. I. ÚS 687/19 či IV. ÚS 2203/19). Proto výklad a použití §14b odst. 1 advokátního tarifu a pojmu formulářová žaloba provedený obecnými soudy odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, na kterou mj. stěžovatelé sami odkazují.
17. Samotná skutečnost, že stěžovatelé jako nezletilí byli povinni získat souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby, nic na uvedeném závěru nemění. Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení o schválení právního jednání není tzv. administrativní povahy, neboť je v něm "prováděno dokazování, když je nezletilému ustanoven opatrovník a nezřídka je nařízeno jednání. V řízení je řešena otázka, zda je podání žaloby v zájmu nezletilého a je rovněž třeba prokázat, že nezletilému podáním žaloby nehrozí žádná újma." V nyní posuzované věci však návrh stěžovatelů opatrovnickému soudu, který je součástí vyžádaného spisu, obsahuje stručné vylíčení skutkových okolností a odůvodnění návrhu na schválení právního jednání následujícího znění: "S ohledem na skutečnost, že podání žaloby na náhradu škody za nezletilé nepatří podle názoru [obvodního soudu] do běžného hospodaření nezletilých a vymožení příslušné náhrady škody je nepochybně v zájmu nezletilých, žádají tímto zákonní zástupci nezletilých o vydání [rozsudku o schválení právního jednání]". Obsah uvedeného podání je skutkově a právně jednoduchý, okresní soud návrhu bez dalšího vyhověl bez nařízení jednání a provádění dokazování. Rozhodly-li obvodní soud a městský soud o nákladech řízení tak, že v jejich věci šlo o tzv. formulářovou žalobu, nelze uvažovat o excesu ve výkladu a použití podústavního práva. Jeho výklad a použití jsou logické a řádně odůvodněné.
18. Nadto je třeba uvést, že stěžovatelé se fakticky domáhají náhrady nákladů řízení před okresním soudem. O těch však okresní soud rozhodl ve svém rozhodnutí ze dne 31. 1. 2020, na což městský soud ve svém napadeném usnesení sám poukazuje. Je sice pravdou, že podle §23 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, které okresní soud použil, nemá zásadně nikdo v uvedeném řízení právo na náhradu nákladů řízení, avšak podle druhé věty stejného ustanovení lze náhradu přiznat, odůvodňují-li to okolnosti věci. Stěžovatelé, resp. jejich zákonní zástupci však v opatrovnickém řízení ani náhradu nákladů řízení nepožadovali, natož aby se dovolávali zvláštních okolností případu. Na tvrzení městského soudu o tom, že o nákladech řízení před opatrovnickým soudem je již rozhodnuto, stěžovatelé nijak nereagují. Nevzaly-li obecné soudy v úvahu náklady vzniklé v řízení před opatrovnickým soudem, kterých se však stěžovatelé ani v něm nedožadovali, nelze jejich rozhodnutí označit za excesivní.
19. Dále stěžovatelé konstatují, že o tzv. formulářovou žalobu nejde, i kdyby nešlo o nezletilé, neboť §14b advokátního tarifu nedostatečně motivuje potenciální žalobce k vymáhání nároků podle nařízení č. 261/2004. Stěžovatelé tak polemizují se závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15 ze dne 25. 6. 2015. Lze sice souhlasit v obecné rovině se stěžovateli v tom, že, jak opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1148/17 ze dne 27. 6. 2017, bod 10 či sp. zn. II. ÚS 2064/17 ze dne 15. 8. 2017, bod 11), ustanovení §14b advokátního tarifu mělo mj. za cíl omezit obchodování s bagatelními pohledávkami, což bezpochyby není situace stěžovatelů. Stěžovatelé však nepřinášejí v této souvislosti žádnou novou argumentaci, zvláštní okolnosti jejich věci přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe neodůvodňují (viz výše). Nejsou proto důvody pro odchýlení se od právního názoru naznačeného v usnesení sp. zn. III. ÚS 935/15.
20. Konečně, jak sami stěžovatelé poukazují, jde pro hodnotu předmětu řízení o tzv. bagatelní věc. Přitom podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Stěžovatelé však tvrdí, že význam jejich věci je zvýšen, neboť se do obdobné situace může dostat mnoho nezletilých cestujících a výklad a použití §14b odst. 1 advokátního tarifu provedený obecnými soudy v jejich věci znemožňuje naplnění účelu nařízení č. 261/2004.
21. Ústavní soud v minulosti připustil, že tzv. bagatelní věc přesahuje individuální zájmy stěžovatele, je-li věc součástí velkého souboru věcí obdobných, kde sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2985/14 ze dne 11. 12. 2014 (N 227/75 SbNU 533)]. Obdobně, jak ostatně stěžovatelé poukazují, je dán "přesah", mezi jiným dostává-li se a může-li se do obdobné situace dostat mnoho leteckých dopravců a cestujících [viz bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495)].
22. V nyní posuzované věci však není rozhodné, zda je hranice tzv. bagatelnosti "prolomena", či nikoli. Jakkoli lze se stěžovateli souhlasit, že se věc může týkat většího počtu nezletilých cestujících, na závěru o zjevné opodstatněnosti jejich ústavní stížnosti posouzení hranice tzv. bagatelnosti nemá vliv. Jinými slovy, i kdyby byla v nyní posuzované věci hranice tzv. bagatelnosti překročena, a to jak v podobě "přesahu" individuálních zájmů, tak šlo-li by o částku přesahující 50 000 Kč, ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla.
23. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu