ECLI:CZ:US:2020:4.US.2097.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2097/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 9 As 312/2019-20 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. října 2019 č. j. 25 A 198/2019-6, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, sídlem Náměstí 3, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy pod ochranou soudní moci.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se kasační stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byla odmítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, jehož se měl dopustit Městský úřad Frýdlant nad Ostravici - v řízení před správními soudy žalovaný a v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník. Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v nevydání v zákonem stanovené lhůtě usnesení podle §28 odst. 1 správního řádu o tom, zda je stěžovatelka účastnicí řízení ve věci společného územního a stavebního řízení pro stavební záměr společné kanalizace. Krajský soud dospěl k závěru, že podle §28 odst. 1 správního řádu je za účastníka řízení v pochybnostech považován ten, kdo tvrdí, že je účastníkem řízení, a to až do doby, než bude prokázán opak. Stěžovatelka byla tím pádem podle krajského soudu za účastníka řízení považována minimálně od doby, kdy požádala o zařazení do okruhu účastníků řízení a nevydání usnesení o tom, zda je či není účastníkem, nemohlo být na újmu jejích veřejných subjektivních práv.
3. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem krajského soudu ztotožnil, když ve svém rozhodnutí zejména zdůraznil, že podstatou projednávané věci je otázka, zda tvrzená nečinnost vedlejšího účastníka mohla pojmově představovat zásah podle §82 soudního řádu správního (toto ustanovení totiž vyžaduje zkrácení práv toho, kdo nezákonný zásah namítá). Nejvyšší správní soud pak v dané souvislosti uvedl, že stěžovatelka v žalobě vůbec netvrdila, jak se jí měla tvrzená nečinnost vedlejšího účastníka při vydání usnesení podle §28 správního řádu negativně dotknout. Ve shodě s krajským soudem proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že i případná nečinnost vedlejšího účastníka se v tomto případě nemohla dotknout veřejných subjektivních práv stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podle jejího názoru je odmítnutí její žaloby neoprávněné, což dovozuje například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015 č. j. 6 As 253/2014-40, podle něhož má platit, že správní orgán by žádné podání, které obdržel, neměl zcela ignorovat a podatel takového podání by se měl vždy dozvědět, jak správní orgán s jeho podáním naložil, a to i tehdy, adresuje-li podatel pro neznalost věci správnímu orgánu podání, jehož vyřízení vůbec nespadá do sféry veřejné správy. Z uvedeného stěžovatelka usuzuje na to, že jí nemůže jít k tíži, že vedlejší účastník v zákonné lhůtě stěžovatelkou požadované usnesení nevydal. Správní soudy se tedy chybně eventuálním nedodržením lhůty vedlejším účastníkem nezabývaly. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v této souvislosti odkazuje ještě na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2631/16 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), když toto usnesení má podle stěžovatelky podporovat závěr, že zamítavý výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu je nesprávný, neboť svými dopady porušuje její základní práva a svobody. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom, že vedlejší účastník jí mohl dát vědět, zda je účastníkem předmětného územního a stavebního řízení či nikoliv. Nicméně jeho opačný postup nemohl znamenat porušení práv stěžovatelky, když opak stěžovatelka ani v ústavní stížnosti dostatečně netvrdí. Lze si tak v souladu se stěžovatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 253/2014 (srov. zejména odst. 19 odůvodnění) klást otázku, zda vedlejší účastník - nereagoval-li na žádost stěžovatelky - postupoval v souladu s principy dobré správy či nikoliv, nicméně lze na ni odpovědět tak, že svojí eventuální nečinností do práv stěžovatelky nezasáhl.
8. Tento závěr ostatně posilují právě úvahy prezentované Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku, neboť za skutkového stavu tam popisovaného se nečinnost projevila mimo jiné v tom, že tehdejšímu stěžovateli byla uložena povinnost platit pokutu, neboť Nejvyšší správní soud uzavřel, že byť mohl krajský úřad tehdejšího stěžovatele na jeho pochybení upozornit, neznalost zákona stěžovatele neomlouvá. Žádná takováto ani obdobná příkoří, resp. jejich negativní důsledky, spojená s eventuální nečinností vedlejšího účastníka, však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí.
9. Odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2631/16, jímž byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost bývalé insolvenční správkyně, pak stěžovatelka neupřesňuje, jak závěry Ústavního soudu v tomto usnesení uvedené dopadají na její věc.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu