ECLI:CZ:US:2020:4.US.2109.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2109/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené Mgr. Vítem Feberem, advokátem se sídlem Ostravská 586/4, Havířov-Šumbark, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2019, č.j. Ncp 79/2019-216, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a ICOM transport a.s., se sídlem Jiráskova 1424/78, Jihlava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 4. 2019, č.j. Ncp 79/2019-216, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pod sp. zn. 110 C 60/2018 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle ustanovení §9 odst. 2 písm. p) o.s.ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě (výrok II.). S odkazem na §169 odst. 2 o.s.ř. toto usnesení neobsahuje odůvodnění.
2. Napadeným usnesením vrchního soudu byla podle stěžovatelky porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka uvádí, že poté, co u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud"), proběhla dvě jednání ve věci sp. zn. 110 C 60/2018 (dne 23. 8. 2018 a 17. 1. 2019) a jednání bylo odročeno na 28. 1. 2019 za účelem vyhlášení rozhodnutí ve věci, učinil dne 23. 1. 2019 okresní soud písemnou výzvu žalobkyni (vedlejší účastnici) ke sdělení, zda stěžovatelku žaluje z toho důvodu, že (I.) se dopustila podvodného jednání (za které byla odsouzena) a v důsledku tohoto jednání došlo ke škodě nebo že (II.) stěžovatelka jako jednatelka společnosti X porušila péči řádného hospodáře při výkonu funkce statutárního orgánu společnosti, způsobila škodu, a za tuto škodu jako jednatelka společnosti ručí. Vedlejší účastnice ve vyjádření ze dne 24. 1. 2019 uvedla, že stěžovatelka je žalovaná z důvodu ad (II.) s tím, že se jedná o ručení člena statutárního orgánu vyplývající ze zákona, jelikož X dluh neuhradilo a nemělo jak uhradit (jak vyplynulo z konečné zprávy insolvenční správkyně) a vzniklý dluh společnosti nekompenzovala ani stěžovatelka. Vyrozuměním ze dne 25. 1. 2019 bylo jednání původně nařízené na den 28. 1. 2019 zrušeno. Dne 4. 2. 2019 byla stěžovatelka okresním soudem vyzvána, aby se vyjádřila ke stanovisku soudu, že věcně příslušným soudem v dané věci je s odkazem na §9 odst. 2 písm. p) o.s.ř. krajský soud. Současně byla informována, že věc bude podle §104a odst. 2 o.s.ř. předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Dne 6. 2. 2019 učinila stěžovatelka své nesouhlasné vyjádření k postupu okresního soudu a ke stanovisku, že věcně příslušným k projednání dané věci je krajský soud.
4. Postup okresního soudu stěžovatelka shledává v přímém rozporu s principy civilního řízení, zejména s principem rovnosti účastníků řízení před soudem a se zásadou perpetuatio fori. Spatřuje v něm svévolné vedení soudního sporu, jelikož okresní soud vedlejší účastnici vyzval k doplnění skutkových tvrzení po koncentraci řízení. Dle jejího názoru se vedlejší účastnice domáhala v dané fázi řízení nepřípustné změny žaloby.
5. Jestliže vrchní soud rozhodl, že k projednání věci je podle §9 odst. 2 písm. p) o.s.ř. příslušný krajský soud, dle stěžovatelky rozhodl ve zcela zjevném rozporu s výslovným a jednoznačným zákonným ustanovením, porušil její legitimní očekávání a především zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
6. Dle stěžovatelky došlo také k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, a to kvůli nedostatečnému a nepřezkoumatelnému odůvodnění usnesení vrchního soudu, který ve svém rozhodnutí neuvedl jediný argument pro změnu věcné příslušnosti obecných soudů, tento svůj závěr pouze konstatoval a nijak se nevypořádal s argumentací obsaženou ve vyjádření stěžovatelky.
II.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou, zohlednil obsah vyžádaného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
IV.
11. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti mechanismu určení věcné příslušnosti soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006). Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o.s.ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatel (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011). Navíc, ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci. (srov. také např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3604/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 3592/19 ze dne 10. 12. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3579/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 3271/19 ze dne 3. 12. 2019, a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní stížností stěžovatelka napadá usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí dané věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Podstatná část argumentace stěžovatelky však směřuje především proti výše popsanému postupu okresního soudu. Nad rámec přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí lze stěžovatelce přisvědčit v tom, že pakliže okresní soud považoval návrh vedlejší účastnice v určitém směru za ne zcela jasný, měl tyto nejasnosti odstranit postupem dle §43 o.s.ř. nebo při proběhlých jednáních. Na druhou stranu však nelze souhlasit s tím, že by vedlejší účastnice zásadním způsobem změnila svá tvrzení a uvedla nové skutečnosti, neboť to, že stěžovatelka byla jedinou jednatelkou společnosti X, věděla o její neuspokojivé finanční situaci, přesto však nadále sjednávala smlouvy o přepravě bez záměru za ně zaplatit, čímž došlo ke vzniku škody, které se vedlejší účastnice neúspěšně domáhala nejprve v řízení vedeném proti společnosti X a později také prostřednictvím insolvenčního řízení, vedlejší účastnice uvedla již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a následně taktéž při jednání, na což stěžovatelka v průběhu řízení také reagovala.
13. Námitky stěžovatelky směřují dále proti tomu, že usnesení vrchního soudu nebylo nijak odůvodněno. Takový postup přitom výslovně umožňuje §169 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že přestože dle §169 odst. 2 o.s.ř. patří usnesení podle §104a o.s.ř. mezi výjimky ze striktní povinnosti odůvodňování soudních rozhodnutí jako jednoho ze základních atributů spravedlivého procesu, je nutno tuto výjimku uplatňovat restriktivně, přičemž fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1490/18 ze dne 2. 4. 2019).
14. Ke stanovisku okresního soudu, že ve věci je podle §9 odst. 2 písm. p) o.s.ř. (dle kterého krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech zákonného ručení při porušení péče řádného hospodáře) příslušný krajský soud a věc proto bude podle §104a odst. 2 o.s.ř. předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné příslušnosti, měly stěžovatelka i vedlejší účastnice možnost se vyjádřit, což také učinily a vrchní soud měl možnost se s jejich vyjádřeními seznámit. Byť vrchní soud s ohledem na námitky obsažené ve vyjádření stěžovatelky své rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit mohl, pakliže tak za dané situace neučinil a při zohlednění jednoznačného stanoviska vedlejší účastnice stran žalobních důvodů, stanoviska okresního soudu a ustanovení §9 o.s.ř. ve znění účinném ke dni podání žaloby své rozhodnutí dle §169 odst. 2 o.s.ř. blíže neodůvodnil, Ústavní soud takový postup za daných okolnostní nepovažuje za svévolný a porušení základních práv stěžovatelky v něm nespatřuje.
15. Pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné pak svědčí také to, že poté, co byla věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Ostravě, neproběhlo u krajského soudu jediné jednání. První nařízené jednání bylo odročeno k žádosti právní zástupkyně vedlejší účastnice (převzetí právního zastoupení a nutnost seznámit se se spisem). Druhé nařízené jednání bylo odvoláno z důvodu uzavření smíru a za účelem schválení smíru, k čemuž došlo usnesením ze dne 14. 11. 2019, č.j. 15 Cm 120/2019-260, tj. nedlouho poté, co byla věc krajskému soudu postoupena.
16. Krajský soud tedy toliko schválil stěžovatelkou a vedlejší účastnicí předložený smír a ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práva na zákonného soudce tak nemohlo dojít také z tohoto důvodu. Uzavřený smír je třeba vnímat jako oboustranný souhlas s ukončením celého sporu, v němž se projevuje ústavně aprobovaná autonomie vůle účastníků řízení (k autonomii vůle srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3033/17 ze dne 28. 11. 2017 (N 222/87 SbNU 543).
17. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Jelikož ke stěžovatelkou tvrzenému porušení ústavně zaručených práv nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud s ohledem na posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu