ECLI:CZ:US:2020:4.US.2190.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2190/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele dobrovolného svazku obcí Svazu vodovodů a kanalizací, JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 22 Cdo 1013/2020-786, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a statutárního města Jihlavy, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2017 č. j. 20 C 248/2016-593 zamítl žalobu o určení, že vedlejší účastník jako žalobce je vlastníkem v I. výroku rozsudku uvedených nemovitostí v katastrálním území Hosov, obci Jihlava (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že věc patří do pravomoci soudu, neboť z žaloby a přednesů vedlejšího účastníka neplyne, že by žalobou uplatnil nárok na (částečné) finanční a majetkové vypořádání svého členství ve stěžovateli jako žalovaném. Okresní soud poukázal na to, že vedlejší účastník uplatnil žalobu soukromoprávního charakteru na určení vlastnictví (deklaratorní povahy), nikoli (podle úvah vedlejšího účastníka) žalobu na plnění, kterou by soud mohl konstitutivně založit vlastnické právo vedlejšího účastníka. Na požadovaném určení okresní soud neshledal naléhavý právní zájem.
3. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 54 Co 64/2018-758 rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o postoupení věci po právní moci usnesení Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II.) a nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Krajský soud dospěl k závěru, že věc nepatří do pravomoci soudu, nýbrž krajského úřadu podle §141 odst. 1 a §169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Krajský soud dovodil, že zakladatelská smlouva stěžovatele, jejíž součástí jsou stanovy, je smlouvou veřejnoprávní, upravující i práva a povinnosti při výkonu působnosti členských obcí v oblasti veřejné správy. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalobou o určení vlastnictví k nemovitým věcem vyvolal vedlejší účastník spor mající základ ve smlouvě o založení stěžovatele, neboť zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen "zvláštní senát") v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2016 č. j. Konf 10/2015-11 konstatoval, že pravomoc správního orgánu lze dovodit z faktické souvislosti mezi uplatněným nárokem a veřejnoprávní smlouvou, bez ohledu na to, zda byla uzavřena platně či neplatně nebo nebyla uzavřena vůbec, byť s ohledem na podstatu vztahu uzavřena být mohla, a sporem z veřejnoprávní smlouvy je nutno rozumět podstatně širší okruh nároků svou povahou a podstatou veřejnoprávních, než pouze okruh nároků vyplývajících z konkrétního jednání o plnění obsaženého v platné veřejnoprávní smlouvě, tedy vedle práv a povinností plynoucích ze smlouvy samotné i povahy mimosmluvní, jakými v oblasti práva soukromého jsou nárok na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody.
4. Proti výrokům I. a II. usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž navrhl změnu napadeného usnesení a potvrzení rozsudku okresního soudu, případně jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Napadené usnesení podle stěžovatele závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva [1) zda může soud svévolně změnit předmět řízení i bez explicitního návrhu žalobce a posoudit předmět řízení v rozporu s formálně vytýčeným předmětem řízení v žalobě; 2) zda pravomoc rozhodovat spor o deklaratorní určení vlastnického práva mohou mít (a v jakých případech) namísto soudů správní orgány], které dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly, a existuje-li k nim již ustálená rozhodovací praxe (dovolatel ji nenalezl), měla by být dovolacím soudem posouzena jinak.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 22 Cdo 1013/2020-786 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť dovolání neshledal přípustným. Nejvyšší soud poukázal na to, že předpoklady přípustnosti dovolání spočívající v tom, že určitá právní otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena, a že má být již Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, se vzájemně vylučují, a v kontextu dovolání druhý z uvedených požadavků vyznívá i nelogicky (domáhá-li se stěžovatel přehodnocení dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ačkoli mu není známo, jaká je). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání není přípustné, neboť na první položené otázce procesního práva není napadené rozhodnutí založeno, odpověď na druhou položenou otázku vyplývá přímo ze zákona, a nadto obě vymezené otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny, napadené rozhodnutí při jejich řešení není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvod pro její přehodnocení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí, kterým dovolání odmítl, nedostatečně odůvodnil. Stěžovatel uvádí, že přípustnost dovolání proti usnesení krajského soudu založil na vyřešení dvou otázek procesního práva (viz bod 4. shora). Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém dovolání jasně uvedl, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešeny, neboť v judikatuře Nejvyššího soudu nenalezl žádný judikát, který by názor krajského soudu podporoval. Pouze z opatrnosti - pro případ, že by Nejvyšší soud v tomto ohledu byl jiného názoru - stěžovatel navrhl, aby tyto otázky byly Nejvyšším soudem posouzeny jinak. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že by na první položené otázce napadené rozhodnutí nebylo založeno, resp. že by tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena a usnesení krajského soudu bylo s jeho judikaturou v souladu. Nebylo-li usnesení krajského soudu skutečně na dané otázce založeno, potom nelze současně tvrdit, že tato otázka byla krajským soudem řešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se tak zde dopouští stejné nelogičnosti, kterou sám, ovšem neoprávněně, vytýká stěžovateli. Stěžovatel poukazuje na to, že odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou ve zřejmém rozporu s tím, co Nejvyšší soud v napadeném usnesení tvrdí. V ústavní stížnosti stěžovatel dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, zejména jde-li o změnu předmětu řízení soudem a o deklaratorní určení vlastnického práva správním orgánem. Vlastnické právo je podle stěžovatele vždy právem soukromým, resp. vztahem občanskoprávním a neexistuje zde dvojkolejnost práva soukromého a veřejného, jako je tomu v případě závazků a kvazizávazků z veřejnoprávních a soukromoprávních smluv. Nejvyšší soud se navíc podle stěžovatele vůbec nevypořádal s dalšími konkrétními jeho námitkami uplatněnými v dovolání pro případ, že by bylo možné připustit, že správní úřady skutečně mají mít pravomoc deklaratorně rozhodovat o určení vlastnického práva ve věcech vyplývajících z veřejnoprávní smlouvy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
11. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být jím splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě tím, že by fakticky znemožňovalo jeho uplatnění [srov. např. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)]. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající základnímu právu na soudní ochranu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
12. Uvedená východiska se uplatní také u dovolání podle občanského soudního řádu. Z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (zřejmě by obstála i právní úprava, která by takovéto prostředky nepřipouštěla vůbec), pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
13. Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud přezkoumat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že při posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
14. V posuzované věci však nejde ani o jednu z uvedených situací (sub 13.). Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vysloveným právním závěrům. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť jeho dovolací námitky nemohou přípustnost dovolání založit. K první otázce, zda může soud svévolně změnit předmět řízení i bez explicitního návrhu žalobce (zde vedlejšího účastníka) a posoudit předmět řízení v rozporu s formálně vytýčeným předmětem řízení v žalobě Nejvyšší soud uvedl, že napadené usnesení krajského soudu, jenž odlišně od okresního soudu posoudil, co je předmětem řízení, a tudíž pravomoc soudu, není založeno na vyřešení stěžovatelem vymezené otázky, neboť rozhodnutí krajského soudu nestojí na závěru, že soud není vázán žalobou a jí vymezeným předmětem řízení. Krajský soud pouze zhodnotil odlišně od okresního soudu, co je předmětem daného řízení, a to na základě posouzení žaloby podle jejího obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), dalších podání a přednesů žalobce a jejich upřesnění v odvolání proti rozsudku okresního soudu. Předmět řízení přitom není dán pouze žalobním petitem, ale i vylíčeným skutkovým základem, z něhož vedlejší účastník (žalobce) nárok uplatněný žalobním petitem dovozoval. V daném případě tedy nejen požadavkem na určení vlastnictví k označeným nemovitým věcem, ale i žalobními tvrzeními, z nichž je zcela zřejmé (což ostatně dovodil i okresní soud), že vedlejší účastník nárok neopírá o tvrzení o svém existujícím vlastnickém právu ke sporným věcem, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch stěžovatele (žalovaného), nýbrž o jiná tvrzení, jak je dovodil krajský soud. Ke druhé otázce, zda pravomoc rozhodovat spor o deklaratorní určení vlastnického práva mohou mít (a v jakých případech) namísto soudů správní orgány, Nejvyšší soud poukázal na to, že možnost správních orgánů vydávat deklaratorní rozhodnutí o určení existence práva (vlastnické právo z toho nevyjímaje, k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 10 As 296/2018) a v jakých případech vyplývá z výslovného znění zákona (správního řádu). Nejvyšší soud poukázal na to, že tato skutečnost je navíc stěžovateli nepochybně známa, neboť se jí Nejvyšší soud zabýval podrobně v rozsudku ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 81/2015 (v němž dovodil, že ve věci sporu o určení existence práv k dobývacímu prostoru není dána pravomoc civilních soudů, nýbrž správních orgánů, s poukazem právě na §142 odst. 1 správního řádu). Na tento rozsudek poukázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4495/2018, ve věci, jíž se stěžovatel (ve sporu proti jiné jeho členské obci) účastnil.
15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že se Nejvyšší soud dopouští stejné nelogičnosti, kterou sám vytýká stěžovateli, neboť nebylo-li usnesení krajského soudu skutečně na dané otázce založeno, potom nelze současně tvrdit, že tato otázka byla krajským soudem řešena v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavní soud nepovažuje tuto námitku za důvodnou, poněvadž stěžovatel necituje vyjádření Nejvyššího soudu přesně a v celkovém kontextu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení totiž před tím, než se začal konkrétně stěžovatelem vymezenými otázkami zabývat, obecně uvedl, že obě vymezené otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny (nikoli tedy krajským soudem), a že rozhodnutí krajského soudu při jejich řešení (byť usnesení krajského soudu, jenž odlišně od okresního soudu posoudil, co je předmětem řízení, a tudíž pravomoc soudu, nebylo založeno na vyřešení první stěžovatelem vymezené otázky), není v rozporu se standardní judikaturou Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud neshledává důvod pro její přehodnocení.
16. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit jako svévolné či projev libovůle, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu