ECLI:CZ:US:2020:4.US.2197.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2197/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti spolku Greenpeace Česká republika, z. s., sídlem Prvního pluku 143/12, Praha 8 - Karlín, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2020 č. j. 3 Co 36/2020-68 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2020 č. j. 32 C 1/2020-35, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Dále těmito rozhodnutími byl podle stěžovatele porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování, kdy oba soudy rozhodují v obdobných věcech rozdílně, jakož i princip vázanosti obecných soudů právním názorem obsaženým v nálezové judikatuře Ústavního soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením - zjednodušeně řečeno - uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost odstranit ze svého facebookového profilu audiovizuální dílo původně vytvořené na základě smlouvy mezi obchodní společností ČEZ, a. s., a obchodní společností FILMSERVICE, a. s., s názvem "Kde jinde", které stěžovatel upravil o vložené záběry na přírodní katastrofy a o popis distancující se od obchodní společnosti ČEZ, a. s. Dále stěžovateli uložil povinnost zdržet se dalšího užívání takto upraveného audiovizuálního díla "Kde jinde". Městský soud své rozhodnutí neodůvodnil s odkazem na §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), měl tedy za to, že tvrzení uvedená v návrhu obchodní společnosti ČEZ, a. s., jako žalobkyně osvědčují pro účely nařízení předběžného opatření její nárok.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení městského soudu potvrdil, neboť stěžovatel podle něj využil dílo vedlejší účastnice pro jinak obecně dovolenou parodii, ovšem jen pro dehonestaci vedlejší účastnice. Tím podle vrchního soudu došlo k nepřiměřenému dotčení oprávněných zájmů autora na řádné využívání díla v souladu s jeho určením, pro které bylo původně vytvořeno. Stěžovateli podle vrchního soudu nadto nic nebránilo v tom, aby svůj vlastní názor o znečišťování životního prostředí vedlejší účastnicí zpracoval do vlastního díla, kde jistě mohl použít stejné záběry, nikoliv se tedy jen pro zjednodušení své práce nabourat do již existujícího díla vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že povaha právě projednávané věci nedovolovala absenci odůvodnění podle §169 odst. 2 o. s. ř. Dále stěžovatel namítá, že zvláště různé senáty městského soudu v obdobných typech sporů jako je tento nerozhodují jednotně - někdy k návrhu vedlejší účastnice předběžné opatření nařídí, jindy nikoliv. Vrchní soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3169/19 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vydaný v obdobném sporu mezi týmiž účastníky řízení. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle stěžovatele ve své podstatě fakticky absolutně konzumují výsledek celého sporu. Vedlejší účastnici totiž může být lhostejné, jak spor skončí, protože svého cíle již dosáhla. Současně obecné soudy zvolily řešení, které není nezbytné, protože nenařízení opatření by vedlejší účastnici v jejich aktivitách nijak neomezovalo - mohla být dál vyrábět elektřinu, těžit uhlí atp. Naopak stěžovatele obecné soudy fakticky ve velmi důležité činnosti omezily - zakázaly mu ve svém důsledku kritiku vedlejší účastnice. Na stěžovatele má předběžné opatření tedy stejný dopad, jako kdyby obecné soudy předběžným opatřením zakázaly vedlejší účastnici používat například její elektrárny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Vrchní soud ve třetím odstavci ústavní stížností napadeného usnesení rekapituluje odvolání stěžovatele, podle něhož sice stěžovatel neobdržel spolu s nařízením předběžného opatření kopii návrhu vedlejší účastnice na nařízení tohoto opatření, nicméně k věci se vyjádřil shodně jako ve věcech, které měly obdobný skutkový základ. Vrchní soud dále ve svém usnesení uvádí, že stěžovateli byl návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření dodatečně zaslán; v té souvislosti opět rekapituluje doplnění argumentace stěžovatelem. Ústavní soud tak vychází z toho, že stěžovateli - byť dodatečně - byl návrh na nařízení předběžného opatření doručen a ani stěžovatel v ústavní stížnosti důsledně netvrdí, že by mu jeho obsah nebyl v řízení před vrchním soudem - v němž měl pozici odvolatele - znám.
8. Stěžovatel se sám v ústavní stížnosti dostává poněkud do argumentační pasti, když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připouští, že například při ohrožení práv plynoucích z ochranné známky není nutno v souladu se zákonem předběžné opatření v prvním stupni odůvodňovat (stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 715/14). V odst. 36 ústavní stížností napadeného usnesení přitom vrchní soud výslovně upozorňuje, že stěžovatel přetvořením audiovizuálního díla zasáhl nejen do oprávněných zájmů autora (tedy postupoval podle vrchního soudu nad rámec výjimky umožňující použití cizího díla pro parodii), ale zasáhl též do práva vedlejší účastnice jako majitele ochranné známky. Ústavnímu soudu přitom v dané věci nepřísluší, aby posuzoval stěžovatelem tvrzenou nejednotnost v jiných (obdobných) sporech o nařízení předběžného opatření před městským soudem a vrchním soudem. To minimálně již proto, že každý vedlejší účastnicí tvrzený zásah stěžovatele do reklamních materiálů vytvořených pro prezentaci vedlejší účastnice je vždy poněkud jiný a vyžaduje individuální posouzení věci.
9. Není dále přiléhavý stěžovatelův názor, že by mu obecné soudy svými rozhodnutími znemožnily kritizovat vedlejší účastnici. Vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí naopak výslovně zdůraznil, že činnost stěžovatele je podpory hodná, nicméně v rámci okolností posuzovaného případu měl stěžovatel ke kritice vedlejší účastnice použít vlastní dílo. Ústavní stížností nyní napadená rozhodnutí pak vůbec nelze srovnávat s nedostatečným odůvodněním rozhodnutí zvláště vrchního soudu, které Ústavní soud kritizoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3169/19, neboť tehdy vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k těžko udržitelnému závěru, že aplikace výjimky podle autorského zákona umožňující použít audiovizuální dílo jiného pro parodii nemůže v řízení o předběžném opatření obstát, neboť posouzení takové otázky by vyžadovalo obsáhlé dokazování. V posuzované věci se naopak vrchní soud aplikací dané výjimky podle autorského zákona podrobně zabýval, a to i s ohledem na právo Evropské unie.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu