ECLI:CZ:US:2020:4.US.2208.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2208/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného doc. JUDr. Jaromírem Harvánkem, CSc., advokátem, sídlem Borová 191/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 24 Cdo 757/2020-359, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. května 2019 č. j. 96 Co 121/2019-326, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. prosince 2018 č. j. P 168/2017-209, 7 P a Nc 19/2017, 7 P a Nc 58/2018, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. července 2018 č. j. P 168/2017-117, 7 P a Nc 58/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a A. M. a nezletilé N. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále uvádí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla rovněž porušena práva zaručená v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se návrhem ze dne 25. 4. 2014 domáhal u Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") popření svého otcovství druhé vedlejší účastnice, dcery první vedlejší účastnice. Současně podle §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), požádal o prominutí zmeškání popěrné lhůty. Řízení o tomto návrhu bylo podle sdělení stěžovatele zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
3. Návrhem podaným dne 9. 3. 2018 u okresního soudu se stěžovatel opětovně domáhal popření otcovství druhé vedlejší účastnice a rovněž žádal o prominutí zmeškání popěrné lhůty. Usnesením okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 č. j. P 168/2017-117, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 9. 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182 nebylo stěžovateli zmeškání popěrné lhůty prominuto. Obecné soudy v odůvodnění uvedly, že lhůta k popření otcovství uplynula dne 25. 2. 2013 a že při prominutí jejího zmeškání je nutné především přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte. Návrh na popření otcovství okresní soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 168/2017-209, 7 P a Nc 19/2017, 7 P a Nc 58/2018, zamítl (I. výrok), a to právě pro dřívější neprominutí popěrné lhůty. Výroky II. a III. rozsudku bylo k návrhu stěžovatele ze dne 7. 8. 2017 dále rozhodnuto o snížení výživného. Ve IV. výroku okresní soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu, ve všech jeho výrocích, podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že je v zájmu druhé vedlejší účastnice, aby jeho otcovství bylo popřeno. Výrokem I. rozsudku krajského soudu ze dne 9. 5. 2019 č. j. 96 Co 121/2019-326 byl I. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen. Výrokem II. rozsudku krajského soudu byl III. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen a ve II. výroku změněn tak, že se výživné snižuje. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto III. výrokem. Krajský soud, jde-li o návrh na popření otcovství, v odůvodnění uvedl, že při dřívějším pravomocném rozhodnutí o neprominutí zmeškání popěrné lhůty nemohlo být postupováno jinak než návrh zamítnout.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020 č. j. 24 Cdo 757/2020-359 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména konstatoval, že stěžovatel napadá právní závěry o posouzení nejlepšího zájmu nezletilého dítěte, přičemž přehlíží, že na něm nebyl napadený rozsudek krajského soudu založen. Uvedené právní závěry byly předmětem již dřívějších samostatných usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 č. j. P 168/2017-117 a krajského soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182, proti nimž bylo i přípustné dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že v nyní posuzované věci bylo vycházeno ze zásady "jednou otcem, navždy otcem", aniž by bylo zohledněno, že jeho právní otcovství od samotného počátku nekoresponduje s otcovstvím biologickým. K odstranění tohoto rozporu mají podle stěžovatele sloužit právě popěrné návrhy, jež sám podpořil i konkrétními důkazy. V této souvislosti odkazuje na dřívější rozhodnutí, a to jak na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399), tak i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kroon a další proti Nizozemí (rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91), jimiž byla akcentována možnost anulování rodinných poměrů, jež nejsou výsledkem biologických vazeb. Rovněž z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte má vyplývat požadavek posouzení a užití nejlepšího zájmu dítěte jako předního hlediska, obvykle v co nejkratší době po jeho narození. V dalším obsahu ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s názory obecných soudů, zejména jde-li o zájem nezletilého dítěte na zápisu otce v rodném listu, výkon rodičovských práv otce v případě absence zápisu v rodném listu, vnímání času apod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 č. j. P 168/2017-117 a proti usnesení krajského soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182, jimiž bylo samostatně rozhodnuto o neprominutí zmeškání popěrné lhůty, je nepřípustná. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Vzhledem k tomu, že proti usnesení krajského soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182 bylo přípustné dovolání, je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti právě vyčerpání tohoto opravného prostředku.
8. Jde-li o ústavní stížnost proti ostatním rozhodnutím, Ústavní soud uzavírá, že byla podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy,
jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na popření otcovství. Jde-li o výroky o snížení výživného druhé vedlejší účastnice, stěžovatel na ně nezaměřil žádnou část své argumentace. Podle §790 odst. 1 občanského zákoníku platí, že muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno, přičemž dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Podle §792 občanského zákoníku dále platí, že je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, vyžadují-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení zachování lhůty k popření otcovství i možnost prominutí jejího zmeškání jsou předmětem regulace podústavního práva, jehož použití a výklad jsou v zásadě svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není zásadně oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. Ústavní soud v nyní posuzované věci zdůrazňuje, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele k uvádění rodinněprávních poměrů do souladu s biologickými vazbami, neboť v nyní posuzované věci byl jeho návrh zamítnut z důvodu neprominutí zmeškání popěrné lhůty. V napadených rozhodnutích, proti nimž je ústavní stížnost přípustná, se obecné soudy otcovstvím stěžovatele materiálně nezabývaly a ani nemohly zabývat, neboť dřívějším pravomocným rozhodnutím, u nějž stěžovatel ani nevyčerpal možnost dovolání, nebylo zmeškání popěrné lhůty prominuto. Z tohoto důvodu i Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy za takového stavu nemohly rozhodnout jinak, než návrh stěžovatele na popření otcovství zamítnout.
12. Ústavní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí o neprominutí popěrné lhůty skutečně nezakládá překážku věci rozsouzené, nicméně přistupovat k této otázce je třeba již výhradně z pohledu zájmu nezletilého dítěte a veřejného pořádku, jak uvádí i §792 občanského zákoníku. Jinými slovy, není vyloučeno, že v budoucnu bude zmeškání popěrné lhůty stěžovatele jako matrikového otce, event. první vedlejší účastnice, jako matky, prominuto, bude-li v žádosti o prominutí argumentováno zájmem nezletilého dítěte, a to zejména ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V nyní posuzované věci se však Ústavní soud nemohl zabývat argumentací stěžovatele k nejlepšímu zájmu druhé vedlejší účastnice, jakkoliv nezpochybňuje dřívější judikaturní závěry o nejlepším zájmu nezletilého dítěte jako předního hlediska při rozhodování. Nositelkou nejlepšího zájmu v nyní posuzované věci je druhá vedlejší účastnice, jejímž jménem nebyla ústavní stížnost podána, a o jejímž nejlepším zájmu v materiálním smyslu ani nebylo napadenými rozhodnutími, proti nimž je ústavní stížnost přípustná, rozhodováno. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze tvrzeními stěžovatele o zásazích do jeho ústavně zaručených práv a svobod.
13. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 2. 7. 2018 č. j. P 168/2017-117 a proti usnesení krajského soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 96 Co 199/2018-182 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný a ve zbývajícím rozsahu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu