ECLI:CZ:US:2020:4.US.2228.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2228/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dagmar Šodkové, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 č. j. 32 Cdo 1066/2020-247, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 15 Co 56/2019-210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. září 2017 č. j. 24 C 45/2014-142, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Sekce realitních služeb s. r. o., sídlem Biskupský dvůr 1152/2, Praha 1 - Nové Město, a 2) obchodní společnosti Realitní společnost České spořitelny, a. s., sídlem Vinohradská 1632/180, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 24 C 45/2014, se podává, že napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 2 603 266 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit první vedlejší účastnici jako první žalované náklady řízení ve výši 114 240 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici jako druhé žalované náklady řízení ve výši 138 239, 40 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2019 č. j. 15 Co 56/2019-210 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 38 080 Kč (výrok II.) a druhé vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 46 076, 80 Kč. Městský soud dovodil, že nárok na provizi v daném případě stěžovatelce nevznikl, když pouhé zahrnutí zájemců do portfolia nabízených nemovitostí není činností směřující k uzavření konkrétní smlouvy o prodeji či nájmu nemovitostí, ani k uzavření smlouvy za účelem zprostředkování jejich realizace. Městský soud rovněž přisvědčil první vedlejší účastnici, že činnost stěžovatelky mohla představovat pouze první krok před konkrétním jednáním s účastníky možného budoucího právního vztahu. Městský soud souhlasil i s obranou druhé vedlejší účastnice, že není věcně pasivně legitimována, když mezi ní a stěžovatelkou žádný závazkový vztah nevznikl. Za situace, kdy druhá vedlejší účastnice nevyvíjí realitní činnost, pouze poskytuje své obchodní jméno první vedlejší účastnici, nemohl stěžovatelce vůči ní vzniknout tvrzený peněžitý nárok.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustným neshledal, neboť stěžovatelka Nejvyššímu soudu nepředložila otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, resp. přeložila otázku, kterou městský soud v napadeném rozhodnutí neřešil, resp. řešil nadbytečně. Proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 32 Cdo 1066/2020-247 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že již v odvolacím řízení namítala, že v řízení před obvodním soudem došlo ke změně soudce a v důsledku toho k porušení jejího práva na zákonného soudce. Věc původně projednávala soudkyně Mgr. Miroslava Švarcová, a to při dvou jednáních dne 30. 3. 2016 a 10. 6. 2016 s tím, že další jednání se mělo konat dne 9. 11. 2016, které však bylo odročeno na neurčito z důvodu stáže soudkyně na městském soudě. Následně byla věc přidělena nově jmenované soudkyni Mgr. Michaele Sebokové, LL.M., která v této skutkově i právně složité věci rozhodla při jediném jednání dne 18. 9. 2017 (po třech a půl letech od podání žaloby) bez provedení jakéhokoliv navrženého důkazu a s nesprávným hmotněprávním právním posouzením věci. V době jednání a rozhodnutí dne 18. 9. 2017 přitom již původní soudkyně Mgr. Miroslava Švarcová, zákonný soudce, opět působila u obvodního soudu.
6. Stěžovatelka dále namítá, že obvodní soud všechny navržené důkazy paušálně odmítl, aniž by jejich neprovedení odůvodnil. Stěžovatelka uvádí, že soud konkrétně neprovedl důkaz smlouvou o poskytnutí franšízy mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, výslechem svědků Václava Hlavičky, Ing. Ladislava Šodka a Ing. Otakara Součka, dále důkaz výpisem ze systému první vedlejší účastnice, znaleckým posudkem ke zjištění výše odměny za činnosti vykonané pro první vedlejší účastnici a znaleckým posudkem z oboru ekonomika k ocenění tzv. získatelské provize. Stěžovatelka dále namítá vadné hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho neúplně zjištěný skutkový stav věci. V odvolacím řízení stěžovatelka navrhovala provedení důkazu smlouvou o poskytnutí franšízy mezi první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, výslechem svědků Václava Hlavičky a Ing. Ladislava Šodka, avšak ani městský soud tyto důkazy bez odůvodnění neprovedl.
7. K nákladovému výroku stěžovatelka namítá, že soudy při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédly k mimořádným důvodům pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, které spočívaly ve špatném zdravotním stavu stěžovatelky a její nepříznivé sociální situaci. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice měly z porušení stěžovatelčiných práv majetkový prospěch, a proto jim nemůže právo na náhradu nákladů řízení vzniknout.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15 [(N 131/82 SbNU 157), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], ve kterém se uvádí, že při aplikaci práva by měl být sledován jeden z jeho účelů, a to spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti. Proto je také obecným soudům umožněno, aby se v hraničních případech (rozpor s dobrými mravy, výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku) mohly odklonit od výslovné dikce zákona a rozhodnout v souladu s obecnou společenskou představou o spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
14. Vytýká-li stěžovatelka soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je třeba především uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18). Současně je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
15. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud provedl dokazování listinnými důkazy, na základě kterých zjistil skutkový stav věci. K neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že další účastníky navržené důkazy neprovedl s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení jako nadbytečné, když rozhodná skutková tvrzení vzal soud za prokázaná již na základě provedeného dokazování. V odvolání stěžovatelka navrhovala provedení důkazu smlouvou o poskytnutí franšízy mezi první a druhou vedlejší účastnicí a výslechem uvedených svědků (viz bod 6. shora). Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s §132 o. s. ř. a učinil správná skutková zjištění, která jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedena jasně a přehledně. I když je nutno přisvědčit stěžovatelce, že soudy provedení navržených důkazů odmítly jako celek, aniž se zabývaly každým jednotlivým důkazním návrhem, z jejich odůvodnění je zřejmé, že navržené důkazy neprovedly, když neměly pochybnosti o správně zjištěném skutkovém stavu.
16. Brojí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti proti výrokům o náhradě nákladů řízení, Ústavní poukazuje na to, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
17. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy řádného procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance při přezkumu rozhodnutí přijatých obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a uplatňovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a do rozhodovací činnosti soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111); nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239)].
18. V posuzované věci bylo o nákladech řízení před obvodním soudem rozhodnuto podle §142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že proti prvostupňovému rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelka ve svém odvolání žádnou konkrétní argumentaci neuvedla a nákladové výroky prvostupňového rozhodnutí tedy nebyly předmětem přezkumu městským soudem. Jde-li o náklady odvolacího řízení, městský soud o nich rozhodl rovněž podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.), když v tomto stadiu řízení obě vedlejší účastnice byly rovněž plně úspěšné. Své závěry městský soud dostatečným způsobem odůvodnil.
19. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce, Ústavní soud poukazuje na to, že jde o zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z obsahu ústavní stížnosti, však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost v posuzované věci podala a tyto námitky v ní uplatnila. Stěžovatelka tedy tyto námitky nepřípustně uplatňuje až ve své ústavní stížnosti, a Ústavní soud se jimi proto s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnosti již nemohl zabývat.
20. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i na tuto námitku městský soud reagoval, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ústavně zaručené právo na zákonného soudce porušeno nebylo, neboť o věci rozhodoval řádně pověřený soudce v souladu s rozvrhem práce.
21. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval, obsah dovolání posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné a ze zákona není přípustné ani dovolání proti nákladovým výrokům. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky, a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
22. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku na zaplacení žalované částky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soud ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2077/15, ve kterém Ústavní soudu řešil problematiku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, neshledal Ústavní soud případným s ohledem na odlišnost konkrétních okolností obou posuzovaných věcí.
23. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
24. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu