ECLI:CZ:US:2020:4.US.2247.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2247/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RYNOSTAV, s. r. o., sídlem Pod Kalichem 385, Sušice, zastoupené Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 33 Cdo 3836/2019-350, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2019 č. j. 11 Co 5/2019-317 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. září 2018 č. j. 5 C 260/2015-265, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Mgr. Petry Janouškovcové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 a násl. Ústavy. Dále jimi byl podle stěžovatelky porušen princip vázanosti státní moci zákonem a byly jimi překročeny limity omezení základních práv, jak je zmiňuje čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, z ústavní stížností napadených rozhodnutí a souboru jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 190 000 Kč z titulu narovnání vzájemných práv a povinností plynoucích ze smlouvy o díle (stěžovatelka pro vedlejší účastnici prováděla půdní vestavbu). Vzájemnou žalobou stěžovatelka po vedlejší účastnici požadovala zaplacení částky 246 443,85 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když stěžovatelka tento nárok zdůvodňovala jako náhradu za to, že na stavbě pro vedlejší účastnici použila - zjednodušeně řečeno - lepší materiál, než bylo původně dohodnuto (stěžovatelka v této souvislosti v ústavní stížnosti uvažuje o tzv. vícepracech). Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2018 č. j. 5 C 260/2015-265 žalobě vedlejší účastnice vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jí 190 000 Kč s úrokem z prodlení a vzájemnou žalobu stěžovatelky zamítl.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ho neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 4. 6. 2019 č. j. 11 Co 5/2019-317 napadený rozsudek potvrdil.
4. Okresní soud i krajský soud vyšly ze skutkového zjištění, že dne 13. 2. 2013 sepsala stěžovatelka s vedlejší účastnicí dohodu, v níž je uvedeno, že stěžovatelka uznává nároky vedlejší účastnice z odpovědnosti za vady díla a z prodlení s jeho předáním. Proto se stěžovatelka v rámci narovnání zavázala vedlejší účastnici uhradit částku 190 000 Kč do 60 dnů ode dne podpisu zmíněné dohody. Zároveň se stěžovatelka s vedlejší účastnicí dohodly, že bez zbytečného odkladu, nejpozději do 60 dnů, projednají nárok stěžovatelky z titulu provedených víceprací. Dopisem ze dne 10. 9. 2013 stěžovatelka započetla svoji pohledávku ve výši 246 443,85 Kč z titulu víceprací proti pohledávce vedlejší účastnice ve výši 190 000 Kč a vyzvala vedlejší účastnici k úhradě částky 56 443,85 Kč. Takto zjištěný skutkový stav oba soudy posoudily tak, že pohledávka vedlejší účastnice ve výši 190 000 Kč se stala splatnou a stěžovatelka je s její úhradou v prodlení, zatímco právo stěžovatelky na zaplacení jí požadované částky 246 443,85 Kč je promlčeno.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelka nepředložila k řešení podle jeho názoru takovou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost podaného dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že okresní soud nenechal vypracovat znalecký posudek o rozsahu víceprací, byť mu to krajský soud v předchozím - kasačním - rozhodnutí uložil; na tento požadavek pak v navazujícím řízení rezignoval i sám krajský soud. Výše zmíněnou dohodu uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí přitom rozhodně podle stěžovatelky nelze vyložit tak, že by se prostřednictvím ní vzdala svého nároku vůči vedlejší účastnici. Nadto když soudy nakonec posoudily její nárok jako promlčený, není podle stěžovatelky přiměřené, že řízení trvalo 5 let, čímž vzrostla i výše nákladů, které je stěžovatelka povinna hradit. Stěžovatelka oběma soudům vytýká, že nesprávně posoudily otázku dobrých mravů, že jednání vedlejší účastnice nemůže požívat právní ochrany, která protiprávně, účelově a v rozporu s dobrými mravy a poctivým právním stykem se snažila o zneužití práva na úkor stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Samotné provedení "víceprací" ani jejich rozsah nakonec nebyl předmětem vlastního posouzení obecnými soudy. Stěžovatelka přes opakované poučení okresním soudem nedokázala svůj nárok na zaplacení jí požadované částky ve výši 246 443,85 Kč právně kvalifikovat (naopak svá skutková tvrzení v tomto ohledu opakovaně měnila). Nakonec okresní soud dospěl k závěru, že nejde o vícepráce, ani o nedoplatek k ceně díla, ale že by mohlo jít o bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice. Stěžovatelka se ovšem začala domáhat uvedené částky výrazně po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty. Rozsah "víceprací" tedy nemusel být znalecky zkoumán, a proto obecné soudy nemusely nechat vypracovat znalecký posudek. Obecné soudy rovněž nevyložily dohodu uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí tak, že by se prostřednictvím ní snad stěžovatelka svého nároku na zaplacení víceprací chtěla vzdát. Své rozhodnutí naopak založily na tom, že nárok stěžovatelky je promlčen a vedlejší účastnice se vznesením námitky promlčení požadavku stěžovatelky ubránila.
10. Měla-li stěžovatelka za to, že řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, trvalo příliš dlouho - byť je otázkou, do jaké míry se na tomto stavu podílela sama stěžovatelka, když nebyla sto kvalifikovat jí tvrzený nárok - mohla proti tomuto stavu použít procesní prostředky, které jí právní řád poskytuje. Bylo by naopak nelogické, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí vydaná v řízení, které mělo být podle stěžovatelky stiženo průtahy, právě z tohoto důvodu rušil, neboť by tím nežádoucí stav trvajícího řízení (znovu) navodil. Ústavní soud konečně nemá za to, že by vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí nic, co by byť jen naznačovalo, že vedlejší účastnice navodila stav, pro něhož by se stěžovatelka svého nároku nemohla včas v soudním řízení domoci.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu