ECLI:CZ:US:2020:4.US.2283.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2283/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. H. a E. H. a Š. H., zastoupených Mgr. Filipem Němcem, advokátem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020 č. j. 25 Cdo 810/2020-301 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018 č. j. 21 Co 34/2018-252, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a veřejné výzkumné instituce Botanický ústav AV ČR, v. v. i., sídlem Zámek 1, Průhonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že každý ze stěžovatelů se před Okresním soudem Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhal na vedlejší účastnici zaplacení 5 000 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou smrtí H. H. (pozn. stěžovatelé jsou její rodiče a bratr). Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 5 C 407/2015-181 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna každému ze stěžovatelů zaplatit 600 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Dokazováním zjistil, že H. H. vstoupila v době povodní - dne 3. 6. 2013 - do Průhonického parku, který je ve vlastnictví vedlejší účastnice. Do parku vstoupila zřejmě vchodem, přičemž v té době bylo příznivé počasí a cesty schůdné. Vstupy do parku byly osazeny cedulemi informujícími o dočasném uzavření parku, výstražné cedule na vstupu si nevšimla. V parku na ni spadl strom, který ji usmrtil, a bylo zjištěno, že příčinou pádu stromu bylo extrémní podmáčení půdy. Okresní soud vyhodnotil, že vedlejší účastnice zanedbala svou prevenční povinnost podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Ve 21. století měly podle něj být využity technicky vyspělejší opatření k uzavření parku (např. světelné tabule, zvukové výstrahy, ostraha parku, asistence policie apod.), než jen výstražné tabule formátu A4. Někteří svědci vypověděli, že si výstražných tabulí nevšimli. Porušení prevenční povinnosti vedlejšího účastníka vedlo k úmrtí H. H. (dále jen "poškozená" a k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů. Okresní soud shledal spoluzavinění poškozené, která si musela být vědoma nepříznivých klimatických podmínek v období povodní v roce 2013, neboť mimo jiné z tohoto důvodu byl zrušen termín její rigorózní zkoušky. Při zohlednění míry spoluzavinění přiznal každému ze stěžovatelů zadostiučinění ve výši 600 000 Kč. Dále rozhodl o povinnosti nahradit stěžovatelům náklady řízení a náklady státu na svědečné.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 8. 2018 č. j. 21 Co 34/2018-252 změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl i v části, v níž jí okresní soud vyhověl a potvrdil rozsudek okresního soudu v části, v níž okresní soud žalobu zamítl. Dále krajský soud uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 183 211 Kč (III. výrok) a povinnost nahradit náklady řízení státu (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se skutkovým závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice prováděla údržbu parku řádně a že k pádu stromu došlo výhradně v důsledku mimořádně nepříznivých klimatických podmínek. Strom nevykazoval žádné defekty, které by signalizovaly možnost jeho pádu. Uzavření parku pro veřejnost bylo jedinou možnou prevencí, jak návštěvníky uchránit před nebezpečím při živelních pohromách. Na rozdíl od okresního soudu však krajský soud za dostatečnou prevenci považoval vyvěšení přibližně 20 zákazových cedulí na vstupech do parku. Po vedlejší účastnici nebylo možno požadovat, aby výstražnými cedulemi opatřila i různé díry v plotě, jimiž do parku vstupovali neukáznění návštěvníci. Nelze jí k tíži přičítat ani to, že přes zákaz vstupu v parku pobývali lidé, kteří zákaz nerespektovali a kteří se tak dobrovolně vystavovali značnému riziku. U průměrně obezřetného člověka lze předpokládat dodržování alespoň minimálních zásad opatrnosti a povědomí o tom, že v době extrémních srážek vždy hrozí pád jakéhokoli stromu v důsledku podmáčení půdy. Krajský soud tak shledal, že vedlejší účastnice neporušila svou prevenční povinnost. Její odpovědnost za tvrzený zásah do osobnostních práv stěžovatelů tak dána nebyla.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 25 Cdo 810/2020-301. Těžiště dovolání podle jeho hodnocení spočívalo v nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, takové námitky však postrádají charakter právní otázky a nemohou založit přípustnost dovolání. Námitka do závěru, že vedlejší účastnice dostatečně informovala o zákazu vstupu do parku, a námitka nedostatečné péče o stromy vycházejí nikoli z mylné aplikace práva, ale z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud. Podle Nejvyššího soudu nelze nic vytknout závěru krajského soudu, podle něhož vedlejší účastnice dostála své povinnosti předcházet škodám tím, že vstup do parku označila výstražnými tabulemi. Ztotožnil se rovněž s hodnocením, že nebylo její povinností označovat každý otvor v plotě, neboť vlastník nemůže nést odpovědnost za chování neukázněných návštěvníků, kteří tudy vstupují do parku, byť ví, že se tak děje.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že Nejvyššímu soudu položili otázku přiměřenosti formy a obsahu informace, kterou má v případě hrozícího nebezpečí provozovatel sdělit veřejnosti, aby splnil svou prevenční povinnost. V jejím rámci bylo třeba hodnotit, zda je nutné zamezit přehlédnutí výstražné informace, zda je nutné zamezit či předejít poškození či zničení výstrahy, zda je nutné užít prostředky nikoli jen vizuální (jako např. pásky či oplocení, osobním informováním na místě) a zda je nutné areál uzamknout, je-li to možné. Nejvyšší soud se však danou otázkou podle stěžovatelů nezabýval.
6. Krajský soud postavil své rozhodnutí na právním posouzení odlišném od okresního soudu (zatímco okresní soud měl výstražné cedule za nedostatečné, krajský soud je za dostatečné považoval). Nedal však stěžovatelům příležitost k procesní obraně proti změněnému názoru. Krajský soud v odvolacím řízení při dokazování zobrazil internetový zpravodajský článek ze dne 3. 6. 2013 o pádu daného stromu. Stěžovatelé namítli, že neobjasnil, jaké skutkové závěry z něj vyvodil, přičemž v bodě 48. svého rozsudku sugeroval, že jej článek přiměl k přehodnocení skutkových závěrů okresního soudu. Podle stěžovatelů krajský soud nezohlednil znalecký posudek, podle něhož jednou z příčin pádu stromu byl nepoměr mezi jeho kořenovým systémem a nadzemní částí. Dovozují, že vedlejší účastnice o strom nepečovala, neboť v opačném případě by ořezala jeho nadzemní část tak, aby odpovídala jeho kořenovému systému. Krajský soud dále nijak nerozebral, zda by vyvěšení výstražných cedulí mohlo překonat zanedbání primární prevence při péči o strom.
7. Stěžovatelé považují za nesprávný i nákladový výrok krajského soudu. Vedlejší účastnice má podle jejich názoru rozsáhlý personální aparát, nemusela tedy využívat služeb advokáta. Dále mělo být zohledněno, že se stěžovatelé (rodiče a bratr zesnulé) domáhali satisfakce za smrt dcery, resp. sestry. Shledal-li krajský soud, že žaloba byla právně nedůvodná, nebyla podle nich nedůvodná po lidské stránce, což měl soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelů byl závěr, že vedlejší účastnice splnila prevenční povinnost zakotvenou v §415 občanského zákoníku, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Ústavní soud nespatřuje porušení základních práv či svobod stěžovatelů v závěru krajského soudu a Nejvyššího soudu, že vedlejší účastnice tuto prevenční povinnost splnila tím, že vstupy do parku osadila přibližně 20 výstražnými cedulemi se zákazem vstupu.
11. V §415 občanského zákoníku je prevenční povinnost stanovena obecným způsobem. Závěr, jaké chování v konkrétním případě vyžadovala prevenční povinnost, je výkladem běžného zákona, který náleží obecným soudům. Role Ústavního soudu se omezuje jen na posouzení, zda při tomto výkladu soudy nevybočily z rámce daného ústavními předpisy. V dané věci šlo o posouzení, jaké nároky na plnění prevenční povinnosti jsou ještě přiměřené a jaké již přesahují míru nezbytnou pro naplnění §415 občanského zákoníku. Žádnou neústavnost nelze spatřovat v náhledu krajského soudu, který při odpovědi na tuto otázku vycházel z chování průměrně obezřetného člověka. Ústavní soud nemá důvod jakkoli zpochybňovat závěr, že osazení vstupů do oploceného parku tabulemi se zákazem vstupu je opatření, které je schopno uchránit návštěvníky před pádem stromu v parku, je-li jednotlivci respektováno. V daném ohledu je tedy racionální závěr soudů, že vedlejší účastnice prostřednictvím zákazových cedulí splnila svou prevenční povinnost.
12. Stěžovatelé vznesli otázku, zda v podmínkách posuzované věci nesahala prevenční povinnost vedlejší účastnice dále než jen k zákazovým cedulím. Podle Ústavního soudu však nemělo význam se zabývat úvahami stěžovatelů nad opatřeními k zabránění nebo zničení výstrahy, neboť soudy nezjistily, že by výstražné cedule byly nějak poničeny či sejmuty před pádem stromu. Dále stěžovatelé namítali, že s ohledem na povahu rizika bylo možno vedle zákazových cedulí uvažovat o maximálně intenzivních preventivních opatřeních typu zahrazení páskami, uzamčení, ostrahy či osobního informování. Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že i zmíněná opatření by znatelně zmírňovala riziko, že na někoho spadne strom v parku, v němž byla po mimořádně intenzivních deštích podmáčená půda. Nelze ovšem přehlížet, že intenzivnější preventivní opatření (typu ostrahy, pásky apod.) klade dodatečné nároky na povinnou osobu. Na jedné straně zde stojí zájem, který je v základu právní normy zakotvené v §415 občanského zákoníku, na předcházení škodám tam, kde je to možné. Na druhé straně je třeba zohlednit, že preventivní povinnost je stále povinností a rozsah této povinnosti nesmí být nepřiměřený jejímu účelu. Hledání rovnováhy mezi těmito protichůdnými východisky je především úkolem obecných soudů. Neústavnost nelze spatřovat ve výkladu, že preventivní povinnost je splněna již tím, že povinná osoba přijme kterékoli z opatření, o nichž lze v době jejich přijetí důvodně předpokládat, že vůči osobě s rozumem a obezřetností průměrného člověka dokáží předejít vzniku škody, k níž se preventivní povinnost váže. Nabízí-li se více druhů takových opatření, náleží volba povinné osobě. Z ústavních předpisů nelze dovodit, že povinná osoba musela přijmout více druhů preventivních opatření za situace, kdy již jedno z nich je způsobilé riziku předejít, byť by jí nic jinak nebránilo, aby tak ze své vůle učinila.
13. Nahlíženo těmito východisky, závěr krajského soudu, podle něhož opatřením vstupů oploceného parku výraznými cedulemi se zákazem vstupu byla naplněna prevenční povinnost, neodporuje ústavním předpisům. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů o údajném pochybení Nejvyššího soudu, který se nezabýval jejich dovolací námitkou dostatečnosti vedlejší účastnicí poskytnuté výstrahy před nebezpečím. Právo stěžovatelů na soudní ochranu Nejvyšší soud neporušil tím, že v dovolacím řízení nepřehodnocoval skutková zjištění soudů o vyvěšení cedulí se zákazem vstupu a jejich viditelnosti a výraznosti, neboť to mu právní úprava dovolání neumožnuje [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54.]. Z hlediska ústavních požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí pak postačilo stručně shrnutí právního hodnocení Nejvyššího soudu, že ke splnění prevenční povinnosti v posuzované věci postačilo umístění dostatečně výrazných a dobře čitelných výstražných tabulí na vstupy parku, což dovolací soud považoval za dostatečné informování o zákazu vstupu.
14. Nejvyšší soud adekvátně ve svém usnesení uvedl, že okresní soud a krajský soud shledaly, že vedlejší účastnice řádně o předmětný strom pečovala. Z tohoto důvodu shledal, že z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu vychází námitka, zda lze zákazovou cedulí překonat zanedbání primární péče o strom. O porušení základních práv stěžovatelů nesvědčí ani námitka, podle níž krajský soud nezohlednil jejich argument o nedostatečné péči o strom a s ním i znalecký posudek Ing. Tomáše Záruby. Ústavní soud konstatuje, že již okresní soud hodnotil dva znalecké posudky, mezi nimiž byl i posudek Ing. Záruby. Okresní soud uvedl, že péče o stromy byla na vysoké úrovni a podle znaleckých posudků bylo příčinou pádu stromu selhání kotvící funkce kořenového systému stromu spojené s extrémními srážkami, a zmínil, že strom nevykazoval defekty, které by signalizovaly riziko jeho pádu. Krajský soud se pak s právě popsaným skutkovým zjištěním ztotožnil. Ústavní soud tak konstatuje, že posudek Ing. Záruby nebyl okresním soudem ani krajským soudem opomenut, naopak stal se jedním z podkladů pro zjištění skutkového stavu.
15. Stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv spatřují též v tom, že krajský soud přijal oproti okresnímu soudu odlišný názor na dostatečnost výstražných cedulí, aniž by jim dal možnost se k této otázce vyjádřit. Namítají dále, že nedostali možnost polemizovat se závěrem krajského soudu, že každé rozumně uvažující osobě musí být zřejmé, že v době extrémních srážek vždy hrozí riziko pádu stromu v důsledku podmáčení půdy. Ústavní soud namítané porušení jejich základních práv neshledal. Jak k otázce splnění prevenční povinnosti vyvěšením přibližně 20 kusů výstražných cedulí, tak k otázce, zda průměrný člověk si může být vědom rizika pádu stromu v důsledku podmáčení půdy, stěžovatelé mohli uvést své stanovisko. Obě otázky zřetelně učinila vedlejší účastnice předmětem svého odvolání ze dne 27. 11. 2017, které bylo stěžovatelům zasláno, jak dokládají doručenky u č. l. 222 spisu okresního soudu. Stěžovatelé tak dostali plnou možnost se v řízení vyjádřit.
16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na skutečnost, že krajský soud dokazování doplnil internetovým článkem informujícím o posuzované tragické události. Namítají, že krajský soud neuvedl, jaká skutková zjištění na základě článku přijal, a dovozují, že na základě tohoto důkazu přehodnotil skutková zjištění okresního soudu. Daná námitka nesvědčí o porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Krajský soud v bodech 49. a 50. svého rozsudku uvedl, jaká zjištění z článku učinil. Nešlo o žádné přehodnocení skutkových závěrů okresního soudu (pro krajský soud zásadní skutkové zjištění o opatření parku zákazovými cedulemi učinil již okresní soud), ale jen o jeho doplnění. Informacemi z článku krajský soud vyvrátil tvrzení stěžovatelů, že informace v médiích o možnosti pádu stromu se objevily až po posuzované tragické události, k níž došlo dne 3. 6. 2013. Poukázal zde právě na internetový článek ze dne 2. 6. 2013, který informoval o vstupu do pražských parků pro nebezpečí pádu stromů z důvodu podmáčení půdy (viz bod 64. rozsudku krajského soudu). Dále zmínil, že již dne 2. 6. 2013 sdělovací prostředky informovaly o nebezpečí pádu stromů, které v českých lesích a parcích hrozí pro podmáčení půdy, což krajský soud zmínil i v souvislosti s tím, že průměrně obezřetný člověk s všeobecným rozhledem byl schopen porozumět výrazným zákazovým tabulím při vstupu do parku. Součástí fotografií u článku ze dne 3. 6. 2013 bylo i zobrazení cedule výrazně oranžové barvy se zákazem vstupu, což lze zmínit u skutkového závěru krajského soudu o dostatečně zřetelných cedulích.
17. Podle §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je nepřípustné dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ústavně zaručená práva tak Nejvyšší soud nemohl porušit tím, že se s odvoláním na dané zákonné ustanovení nezabýval námitkami stěžovatelů proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu.
18. Krajský soud rozhodl, že vedlejší účastnice, která měla ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 183 211 Kč vůči stěžovatelům podle §142 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud připomíná, že právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám. Důvody tohoto kroku totiž nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy (zde ustanovení §142 o. s. ř.) garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny (viz usnesení ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 986/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Dále nelze přehlédnout, že spor o náhradu nemajetkové újmy při úmrtí způsobeném pádem stromu nepatří do oblasti právních vztahů, v nichž by vedlejší účastnice pravidelně vystupovala, navíc ve sporu, kde stěžovatelé v žalobě dohromady požadovali 15 000 000 Kč. Ústavní soud proto nevidí důvod zasahovat do hodnocení krajského soudu, který náklady na právní zastoupení vedlejší účastnice uznal jako účelně vynaložené a rozhodl o nich podle hlediska úspěchu ve sporu.
19. K další části argumentace stěžovatelů lze dodat, že nepřiznání nákladů řízení podle §150 o. s. ř. je vázáno na důvody hodné zvláštního zřetele. Postup podle daného ustanovení je tedy výjimkou z pravidla, jejíž užití musí být podloženo dostatečně silnými důvody. Nic neústavního nelze spatřovat v tom, že krajský soud za takto dostatečné důvody neuznal okolnost, že rodiče a bratr zesnulé poškozené usilovali o náhradu nemateriální újmy způsobené její smrtí.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu