ECLI:CZ:US:2020:4.US.2315.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2315/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Klimka, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020 č. j. KSPA 59 INS 11383/2010, 59 ICm 775/2014, 29 ICdo 63/2018-252, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 59 ICm 775/2014, 101 VSPH 350/2017-219 (KSPA 59 INS 11383/2010) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. března 2017 č. j. 59 ICm 775/2014-177 (KSPA 59 INS 11383/2010), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Mgr. Davida Letošníka, insolvenčního správce, sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020 č. j. KSPA 59 INS 11383/2010, 59 ICm 775/2014, 29 ICdo 63/2018-252, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2018 č. j. 59 ICm 775/2014, 101 VSPH 350/2017-219 (KSPA 59 INS 11383/2010) a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. března 2017 č. j. 59 ICm 775/2014-177 (KSPA 59 INS 11383/2010) se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal dne 3. 4. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen "krajský soud") proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení 21 371 139,73 Kč jako náhradu škody, kterou mu měl podle §37 zákona č. 186/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), způsobit jako bývalý insolvenční správce v insolvenčním řízení vedeném proti němu. Výše škody představovala součet hodnot tří pohledávek, které věřitelé uplatnili v insolvenčním řízení a vedlejší účastník měl pochybit při jejich přezkoumání.
2. Žalobu stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 22 808,50 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Podle krajského soudu vedlejší účastník své povinnosti neporušil. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi 9 973,30 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud dovolání v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 114 Kč jako náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá zaprvé, že se krajský soud dopustil tzv. opomenutého důkazu. Co do jedné z pohledávek uplatněných věřiteli stěžovatele v insolvenčním řízení stěžovatel namítal antedatování dodatku ke smlouvě o postoupení pohledávky, kterým se postoupení pohledávky ruší. K prokázání svého uvedeného tvrzení, které směřovalo k popření pohledávky, navrhl provedení konkrétních důkazů. Krajský soud však na jeho důkazní návrhy nereagoval a ve svém napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatel svoje tvrzení o antedatování uvedeného dodatku nijak nedoložil.
5. Zadruhé, stěžovatel namítá, že jej krajský soud nesprávně poučil podle §118 a 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a byl tak zbaven možnosti právně a skutkově argumentovat při použití složité právní normy (§37 insolvenčního zákona). Rozhodnutí krajského soudu je proto pro stěžovatele překvapivé. Žádnou z uvedených vad nenapravil ani vrchní soud, ani Nejvyšší soud.
6. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a zrušil všechna napadená rozhodnutí pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil do rozhodnutí o ústavní stížnosti vykonatelnost všech napadených rozhodnutí.
III.
7. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem a znamenal-li by pro stěžovatele výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
8. Ústavní soud není povinen o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat samostatně, rozhodne-li o ústavní stížnosti s tak malým časovým odstupem, že by toto rozhodnutí bylo bezpředmětné.
9. Ústavní soud návrh na odklad vykonatelnosti, obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí posoudil a shledal, že pro potřebu obstarání si dalších podkladů ve věci nebude možno o ústavní stížnosti rozhodnout v tak brzké době, aby o návrhu na odklad vykonatelnosti nemusel rozhodnout samostatně, a proto o něm rozhodl tímto usnesením.
10. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal. Odklad vykonatelnosti je institutem mimořádným a §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 254/02 ze dne 9. 6. 2004; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Zaprvé, je nutno uvést, že obecné soudy rozhodly o žalobě stěžovatele o zaplacení peněžité částky, kterou nejprve krajský soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.), vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání proti němu zamítl (výrok I.). V tomto směru proto ani napadená rozhodnutí nestanoví žádnou vykonatelnou povinnost nebo neumožňují uskutečnění oprávnění třetí osobě, a pro stěžovatele nepředstavují aktuální zásah do jeho právní sféry.
12. Zadruhé, vykonatelnou povinnost stěžovateli stanoví výroky II. napadených rozhodnutí, kterými obecné soudy rozhodly o nákladech řízení. Souhrnná částka, kterou je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi, činí 36 895,80 Kč. Stěžovatel však ke svému návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nepředkládá žádná tvrzení, která by Ústavnímu soudu umožnila poměřovat újmu hrozící jemu a účastníkovi řízení, jehož právní sféra by byla odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí v uvedené části dotčena. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se sice podává, že v roce 2011 byl na majetek stěžovatele vyhlášen konkurs, avšak Ústavnímu soudu není známo, jaké jsou aktuální majetkové či jiné poměry stěžovatele. Z dostupných podkladů neplyne, že by byly splněny předpoklady podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pro použití výjimečného institutu odložení vykonatelnosti je pouhá citace zákonného ustanovení bez jakéhokoli odůvodnění nedostatečná.
13. Proto Ústavní soud stěžovatelovu návrhu na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu