ECLI:CZ:US:2020:4.US.2333.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2333/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Bierhanzla, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 sp. zn. 20 Cdo 1060/2020, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2019 č. j. 25 Co 236/2019-758 a usnesení Mgr. Lukáše Křivánka, MBA, soudního exekutora, ze dne 22. července 2019 č. j. 181 EXE 1325/19-662, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Mgr. Pavla Preuse, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, Bořka Bierhanzla, Františka Cihelky, obchodní společnosti BIERHANZL PROPERTY, s. r. o., sídlem Sadová 517, Březnice, a Libora Čecha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, vedeného pod sp. zn. 204 EXE 10345/19, se podává, že v exekučním řízení vedeném k uspokojení pohledávky první vedlejší účastnice vůči povinným (tj. stěžovateli a ostatním vedlejším účastníkům) byl napadeným usnesením soudního exekutora Mgr. Lukáše Křivánka, MBA (dále jen "soudní exekutor"; pozn. po zániku výkonu jeho funkce exekutorského úřadu vede exekuční věc Mgr. Pavel Preus), kromě jiného, nahrazen projev vůle stěžovatele k výpovědi pojistné smlouvy uzavřené s obchodní společností Penzijní společnost České pojišťovny, a. s., a projev vůle k žádosti o výplatu výsluhové penze z této smlouvy.
3. Proti usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání, v němž upozorňoval na probíhající dovolací řízení týkající se exekučního titulu, a vymezoval údajné vady napadeného usnesení způsobující jeho neaplikovatelnost. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shledal, že stěžovatelovo odvolání je neopodstatněné, a proto usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení soudního exekutora.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, v němž uvedl, že "Dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu." Po citaci části odůvodnění usnesení krajského soudu stěžovatel vyjádřil názor, že s ní zásadně nesouhlasí a upozornil na probíhající dovolací řízení týkající se exekučního titulu, namítal neúčelnost postupu soudního exekutora a upozorňoval na vady jeho usnesení, zejména nedostatečnou individualizaci pohledávky. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl, shledav, že nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, "a to ve vztahu k žádnému z dovolacích důvodů". V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že stěžovatel ve svém podání neuvedl, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit (bod 3.), a připomenul (s odkazy na vybraná rozhodnutí), že když dovolatel namítá odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (bod 4.). K tomu dodal, že dovolatel, ač zastoupen advokátem, uvedenému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostál.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) odmítnutím dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. Nesouhlasí se závěrem, že v dovolání nevymezil předpoklad jeho přípustnosti a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Zastává názor, že takové odůvodnění, kdy Nejvyšší soud pouze citoval některá svá dřívější rozhodnutí a uvedl, že stěžovatel nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání, aniž by alespoň velice stručně uvedl, jaké závěry se z jednotlivých rozhodnutí podávají, nenaplňuje základní předpoklady pro řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatel považuje za neústavní takový postup, kdy je odůvodnění soudního rozhodnutí založeno na pouhém odkazování na judikaturu, neboť je třeba trvat na tom, aby rozhodující soud vyložil, které znaky obou případů jsou shodné, a proč lze předmětný judikát využít, případně aby soud objasnil jeho použitelnost na rozhodovaný případ.
6. Stěžovatel též namítá, že jeho právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu) bylo porušeno i rozhodnutím krajského soudu a soudního exekutora. Setrval na požadavku výslovného uvedení rozsahu postižení pohledávky a na tvrzené neúčelnosti postupu exekutora při rozhodnutí o nahrazení projevu vůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (sub 4. i. p.). V postupu Nejvyššího soudu odmítajícím stěžovatelovo dovolání, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní deficity; Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí, které je dostatečně určité a srozumitelné. Ústavní soud potvrzuje, že ve stěžovatelově dovolání není výslovně vymezena žádná otázka hmotného práva nebo procesního práva, neboť bez jejíhož vymezení nelze vůbec uvažovat o splnění předepsaných obsahových náležitostí dovolání. Namítá-li stěžovatel odchylku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. poslední odstavec na str. 2. dovolání), tak v textu dovolání není uvedeno jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterého se měl krajský soud odchýlit (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, bod 4.).
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v lednu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor k tomu, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení soudního exekutora - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomuto závěru nepovažoval Ústavní soud za nezbytné, aby vyzýval stěžovatele k odstranění vad plné moci, neboť nejde o plnou moc udělenou v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože je z data jejího udělení zřejmé, že byla udělena před vydáním napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému ústavní stížnost směřuje [srov. usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U 39/24 SbNU 557); pozn. navíc jde o doplněnou blanketní plnou moc udělenou dne 20. 2. 2019 a později používanou také v předchozích řízeních o ústavních stížnostech (sp. zn. III. ÚS 3847/19, sp. zn. II. ÚS 328/20, sp. zn. II. ÚS 1683/20)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu