ECLI:CZ:US:2020:4.US.2358.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2358/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Hrobského, zastoupeného Mgr. Petrem Kašparem, advokátem, sídlem Polánka 7, Vlašim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 22 Cdo 1502/2020-212, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. prosince 2019 č. j. 15 Co 405/2019-155 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. října 2019 č. j. 1 C 250/2018-134, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a Jany Hrobské, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, po odstranění vad původního podání kvalifikovaným právním zástupcem, se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], dle něhož je každému dáno, aby se při obraně svého práva stanoveným postupem domáhal jeho ochrany před soudy, které (jako nezávislé a nestranné orgány) jsou k tomu ústavně povolány (čl. 90 Ústavy).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") domáhala na stěžovateli, aby jí vydal traktor, který zdědila po svém manželovi. Okresní soud vzal za prokázané, že vedlejší účastnice je jeho vlastnicí, že stěžovatel neprokázal ani své spoluvlastnictví, ani vlastnictví, ani skutečnost, že traktor neexistuje, proto žalobě napadeným rozsudkem vyhověl a stěžovateli uložil povinnost vydat předmětný traktor vedlejší účastnici (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Potvrzující I. výrok rozsudku krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, když pochybení spatřoval "zejména v:
a) nebyla zachována nestrannost soudu;
b) nesprávná a zavádějící intepretace důkazů poškozující práva žalovaného;
c) vlastnické právo žalovaného bylo vydrženo již před 37 lety;
d) žalobkyně by se mohla bezdůvodně obohatit na úkor žalovaného;
e) nemorální záměr žalobkyně;
f) porušení procesních postupů soudního řízení na úkor žalovaného."
Přípustnost dovolání opřel o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uvedl, že v předmětné věci "nalézací a následně i odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným i procesním právem a právní otázka má být posouzena zcela jinak. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a taktéž na nesprávných skutkových zjištěních." K tomu právní zástupce stěžovatele doplnil informaci, že dovolání byl nucen vypracovat za ztížených podmínek nouzového stavu a že byl ustanoven až pro vypracování dovolání (část II.), vznášel námitky proti hodnocení důkazů (část III.), upozorňoval na výměnu hlavních částí traktoru (část IV.) a na možnost záměny s jiným traktorem téhož druhu (část V.), namítal porušení koncentrace řízení (část VI.) a uvažoval o nemorálních úmyslech vedlejší účastnice (část VII., pozn. nesprávně označenou jako "žalovaná"). Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl po zjištění, že trpí vadami bránícími v pokračování dovolacího řízení. Stěžovateli podrobně objasnil předpoklady přípustnosti dovolání a dovolací důvod a konstatoval, že stěžovatel nezformuloval žádnou právní otázku, která by měla obecný přesah, a nespojil ji s žádným předpokladem přípustnosti uvedeným v §237 o. s .ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve stručném doplnění původně blanketní ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svého práva na soudní ochranu vidí zejména v tom, že obecné soudy pominuly při hodnocení důkazů a utváření skutkových závěrů výpovědi minimálně šesti svědků potvrzujících darování traktoru stěžovateli, a dospěly k závěru, že traktor mu darován nebyl. Přitom závěr o darování podporuje i skutečnost, že traktor se téměř výlučně nacházel u stěžovatele, a to po řadu let (podle jednoho svědka 35 let). Podle stěžovatele obecné soudy dostatečně nevysvětlily, proč důkazy svědčící spíše proto, že stěžovatel nebyl vlastníkem traktoru, převážily nad důkazy svědčícími naopak pro závěr, že stěžovatel vlastníkem byl.
6. Protože podle stěžovatele obě rozhodnutí obecných soudů zasahují do jeho ústavně zaručených práv, spočívá rozhodnutí krajského soudu na nesprávném právním posouzení, a mělo být vyhověno jeho dovolání, jímž se domáhal zrušení rozsudku krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl rozsudek krajského soudu dovoláním (pozn. text dovolání přiložil stěžovatel k původní ústavní stížnosti) s obsahem rekapitulovaným výše (sub 4.). V závěrech Nejvyššího soudu, že dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení, neboť směřuje do skutkových zjištění, že dovolatel nezformuloval žádnou právní otázku, která by měla obecný přesah, a že námitky týkající se vad řízení přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soudy namítaných procesních pochybení dopustily, nespatřuje Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity a uzavírá, že Nejvyšší soud vyhověl ústavním kritériím kladeným na odůvodnění rozhodnutí. Z obsahu dovolání a též ze závěru ústavní stížnosti (viz výše bod 6.) je patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupci (pozn. jeden ho zastupoval v dovolacím řízení, druhý v řízení o ústavní stížnosti), dostatečně nerozlišují jednotlivé obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), které v jeho dovolání chybí, přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel.
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v dubnu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet okolnost, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu