ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1502.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1502/2020-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Růžová 36, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 250/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 Co 405/2019-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 Co 405/2019-155, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2019, č. j. 1 C 250/2018-134, uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku traktor značky XY, reg. zn. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem traktoru, který zdědila po manželovi, a žalovaný neprokázal ani své spoluvlastnictví se zemřelým bratrem, ani vlastnictví (nabyté darováním nebo vydržením), ani skutečnost, že tak, jak je evidován, již traktor neexistuje, ač byl o své povinnosti poučen.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 Co 405/2019-155, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně i jeho hodnocením důkazů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále „dovolatel“) dovolání, jímž napadl výrok I o věci a navrhl jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad jeho vykonatelnosti a právní moci, neboť rozhodnutí považuje za nesprávné. Pochybení spatřuje zejména v tom, že nebyla zachována nestrannost soudu; nesprávná a zavádějící interpretace důkazů poškozuje práva žalovaného; vlastnické právo žalovaného bylo vydrženo již před 37 lety; žalobkyně by se mohla bezdůvodně obohatit na úkor žalovaného; pro nemorální záměr žalobkyně; pro porušení procesních postupů soudního řízení na úkor žalovaného. Odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným i procesním právem a právní otázka má být posouzena zcela jinak. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a nesprávných skutkových zjištěních. Soud prvního stupně zkrátil dovolatele na základních lidských právech, když ještě před zahájením dokazování v rámci poučení předestřel svůj pohled na věc a ve svém poučení o povinnosti navrhnout důkazy podporující tvrzení žalovaného nastínil možnost „nepříznivého rozhodnutí“. Soud zcela ignoroval výpověď sedmi svědků, kteří vypověděli, že traktor, který má dovolatel v držení, dostal darem již v roce 1983. Vlastnické právo bylo vydrženo již v roce 1986. Dovolatel traktor drží v dobré víře minimálně 37 let a je tak dán i důvod mimořádného vydržení podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolatel ani jeho bratr nenahlásili příslušným úřadům a na stanici technické kontroly změnu hlavních částí vozidla, zejména motoru, o to spíše darování v rodině. Traktor v držení dovolatele má s traktorem registrovaným na žalobkyni společnou jen destičku registrační značky a nárokem na celý další traktor by se žalobkyně obohatila. Ačkoli došlo u prvního jednání ke koncentraci řízení dle §118 občanského soudního řádu, připustil soud prvního stupně při třetím jednání důkaz listinou („předkupní smlouvou“) předloženou žalobkyní, která se netýkala věci, snad jen registrační značky traktoru, zatímco druhé straně provedení navržených důkazů bylo znemožněno. Dále vylíčil okolnosti, z nichž dovozuje nekalé úmysly žalobkyně.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání trpí vadami bránícími pokračování v dovolacím řízení. Pokud směřuje do skutkových zjištění nalézacích soudů, je nepřípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá [(dovolací návrh) §241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Aby dovolání tento požadavek splnilo, musí v něm dovolatel uvést otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a ustálenou rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud při jejím řešení odchýlil, nebo uvést, že tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena nebyla, anebo poukázat na rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu při řešení uvedené otázky, případně se domáhat, aby v dosavadní praxi dovolacího soudu již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz , stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je třeba rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak (jak uvádí dovolatel).
Dovolatel nezformuloval žádnou právní otázku, která by měla obecný přesah, a nespojil ji s žádným předpokladem přípustnosti uvedeným v §237 o. s. ř. Veškeré dovolací námitky směřují pouze do zjištění skutkového stavu nalézacími soudy a dovolatel jejich prostřednictvím polemizuje se skutkovými závěry nalézacích soudů a na základě svých námitek dospívá k jinému než zjištěnému skutkovému stavu, což přípustnost dovolání nemůže založit. Pokud dovolatel namítá procesní pochybení (zejména soudu prvního stupně) při plnění jeho poučovací povinnosti a při dokazování (provedení důkazu předloženého žalobkyní po koncentraci řízení, neprovedení důkazů navržených žalovaným), jde o námitky týkající se vad řízení, které podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. může dovolací soud zkoumat jen v případě jinak přípustného dovolání. Tyto námitky tedy přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soudy namítaných procesních pochybení dopustily (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 705/2007, ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3074/2019, ze 7. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4570/2017, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3244/2019).
Nad rámec řečeného lze uvést, že poučení o následcích nesplnění důkazní povinnosti je standardní součástí poučovací povinnosti soudu. Nemůže proto vést k závěru o narušení nestrannosti soudu.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat (u jinak přípustného dovolání) jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 28/2016).
Dovolací soud proto dovolání zčásti pro vady bránící pokračování v dovolacím řízení, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, zčásti pro nepřípustnost, odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), a v odůvodnění tohoto usnesení pouze stručně uvedl, proč je dovolání nepřípustné (§243f odst. 3 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatele na odklad jeho právní moci a vykonatelnosti podle §243 písm. a) a b) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu