ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4570.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4570/2017-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně G. P., zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Tyršova 521, proti žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 59/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26. 5. 2017, č. j. 15 Co 548/2016-382, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 18 779 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Šípa, advokáta se sídlem v Táboře, Tyršova 521, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 7 C 59/2014-307, vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále „SJM“) žalobkyně a žalovaného tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci a další hodnoty ve výši 481 729,30 Kč (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci a další hodnoty ve výši 125 704,36 Kč (výrok II.). Ze zaniklého SJM účastníků přikázal žalovanému k úhradě závazek z titulu půjčky poskytnuté účastníkům jeho rodiči v částce 300 000 Kč (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do šedesáti dnů od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 354 958 Kč (výrok IV.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 15 Co 548/2016-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci a další hodnoty ve výši 481 729,30 Kč, do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci a další hodnoty ve výši 125 704,36 Kč, žalovanému přikázal k úhradě závazek z titulu půjčky poskytnuté účastníkům jeho rodiči v částce 300 000 Kč a uložil mu povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 1 219 449 Kč ve dvou splátkách tak, že částku 500 000 Kč zaplatí do tří měsíců a zbývající částku 719 449 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost vymezil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu se v právní otázce způsobu hodnocení provedených důkazů odchyluje od rozhodovací praxe soudu dovolacího (konkrétně zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007; obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Namítal, že hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem je v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. Kritika dovolatele mířila na závěr odvolacího soudu, který do masy SJM k vypořádání zařadil i částku 1 685 000 Kč, již žalovaný ze svého účtu odeslal na účty svých příbuzných. Nesouhlasil s argumentací, podle níž se nemohlo jednat o finanční prostředky třetích osob, neboť v možnostech matky žalovaného a jeho tety nebylo s ohledem na jejich prokázané poměry disponovat s takovou částkou. Žalovaný uvedl, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul další důkazy a to, co v řízení vyšlo najevo (tyto důkazy a skutečnosti, ke kterým nemělo být odvolacím soudem přihlédnuto, specifikoval). Z nich mohl zjistit, že jeho matka a teta měly již z doby před uzavřením manželství s žalobkyní nemalé finanční prostředky získané prodejem nemovitého majetku a že bilance příjmů a výdajů rodiny účastníků řízení nebyla taková, aby byli schopni disponovat peněžními prostředky ve výši 1 685 000 Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně má za to, že žalovaný v dovolání v rozporu s §237 o. s. ř. neuvádí, v čem konkrétně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího. Dále uvedla, že odvolací soud při hodnocení provedených důkazů správně vycházel z požadavků upravených v §132 o. s. ř. a v souladu s nimi hodnotil i výpovědi svědkyň M. P. a L. Ch., které nepotvrdily tvrzení žalovaného, že částka ve výši 1 685 000 Kč náležela jim. V tomto směru žalovaný neunesl důkazní břemeno o tvrzeních, že se nejednalo o prostředky náležící do SJM. V další části vyjádření poté reagovala na jednotlivá tvrzení, jimiž žalovaný zpochybňoval správnost závěru odvolacího soudu, že částka 1 685 000 Kč tvoří předmět vypořádání SJM.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 5. 2017 (srovnej článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.
V projednávané věci žalovaný obsahově vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má za to, že způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, představuje právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007.
Citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, s jejichž závěry dovolatel poměřuje soulad rozhodnutí odvolacího soudu, reflektují úpravu dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. V tomto znění byl důvod dovolání dán i tehdy, pokud dovolatel uplatnil námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu (srovnej §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012). Závěry, které žalovaný z citovaných rozhodnutí v dovolání přebírá, subsumují pod předmětný dovolací důvod i případy, kdy dovolatel dostatečně zpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno. Toho může dosáhnout buď tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Ve vztahu k dovolacím námitkám uplatněným v projednávané věci je významné, že žalovaný poměřuje soulad rozhodnutí odvolacího soudu se závěry rozhodovací praxe soudu dovolacího, jež se vztahují k dovolacímu důvodu, který již s účinností od 1. 1. 2013 není zákonem aprobovaným dovolacím důvodem. Tím je pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Poukazem na citované závěry žalovaný v podstatě žádá, aby dovolací soud posoudil přípustnost dovolání z hlediska rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, které se ovšem zabývá jiným (dnes již neexistujícím) důvodem dovolání a řeší otázku procesního práva, kterou v poměrech současné právní úpravy řešit nelze; dovolání žalovaného tudíž není přípustné.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání (z hlediska absence jeho řádného vymezení podle §237 o. s. ř.) považuje dovolací soud za potřebné uvést, že žalovaný ve skutečnosti námitkou nesprávného hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem (tím, že odvolací soud, k některým skutečnostem a důkazům přihlédl a k některým nikoliv) vystihuje případ vady řízení, která však s účinností od 1. 1. 2013 není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. Až teprve tehdy, když je dovolání přípustné z jiného důvodu, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, je-li založeno na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. a provedeno v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V projednávané věci dovolací soud neshledává žádné pochybení odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů týkajících se posléze učiněného závěru, že částka 1 685 000 Kč náleží do SJM žalobkyně a žalovaného a musí být předmětem vypořádání. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil důvody, které jej vedly k opakování dokazování sdělením obsahu některých listin a výpovědí dvou svědkyň (matky a tety žalovaného) a podrobně se zabýval na základě provedených důkazů verifikací tvrzení žalovaného o majetkových poměrech jeho příbuzných, z nichž mohly být peněžité prostředky získány, a tedy i o možnostech přes účet žalovaného s nimi jakkoliv disponovat. Poukázal přitom na jednotlivá skutková zjištění, která z provedených důkazů, ať již z listinných či z výpovědí svědkyň, učinil (str. 4 až 6 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu). Tím, že některé skutečnosti zjištěné opakovaným dokazováním zohlednil v poměrech projednávané věci odvolací soud jako právně významné a jiné nikoliv, neporušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť v jejím rámci nutně o každém z provedených důkazů učinil úvahu z hlediska jeho závažnosti, tj. zda a v jakém rozsahu je použitelný pro zjištění skutkového stavu. V postupu odvolacího soudu tudíž dovolací soud neshledává žádné pochybení, které by založilo porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a na soudní ochranu ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním „jako celek“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání zjevně nedostál. Proto ani proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu (o nákladech řízení před soudy obou stupňů) nemůže být dovolání přípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. února 2018
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu