ECLI:CZ:US:2020:4.US.2397.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2397/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti Lukáše Blažeje, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 30 Cdo 904/2020-129 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 č. j. 18 Co 171/2019-113, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2018 č. j. 13 C 145/2017-78 ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2019 č. j. 13 C 145/2017-92 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 90 000 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jíž měl utrpět tím, že v jeho pokoji na vysokoškolských kolejích Policie České republiky (dále jen "policie") provedla domovní prohlídku, při níž zajistila jeho počítač, 2 flash disky, externí harddisk a 5 kusů CD. Obvodní soud zjistil, že domovní prohlídka u stěžovatele proběhla na základě informací o IP adrese, které policii poskytla Univerzita Karlova. Po prohlídce, která proběhla dne 17. 6. 2016, se následně dne 20. 6. 2016 ukázaly poskytnuté informace jako mylné, o čemž univerzita tohoto dne policii informovala. Ode dne 20. 6. 2016 tak policie věděla, že stěžovateli byly věci zajištěny neoprávněně. O jejich vrácení však rozhodla až dne 11. 8. 2016, v čemž obvodní soud spatřoval nesprávný úřední postup, neboť podle jeho názoru měla policie stěžovateli věci předat bezodkladně poté, co se dozvěděla o jejich neoprávněném zajištění. Obvodní soud shledal, že stěžovateli vznikla škoda v celkové výši 27 305 Kč, která se skládá z řady položek (4 000 Kč jakožto ceny licence k užívání programu Codexis na zajištěném počítači po dobu 2 měsíců, 1 307 Kč jakožto ceny licence k dvouměsíčnímu užívání programu Adobe Photoshop, 200 Kč za vynaložený poplatek k obnovení přihlašovacích údajů k datové schránce, 6 534 Kč za notářský zápis, který si nechal stěžovatel zhotovit k prokázání obsahu počítače, a 15 264 Kč jakožto náklady vynaložené na právní zastoupení stěžovatele v souvislosti s domovní prohlídkou). Stěžovatel měl dle obvodního soudu nárok i na náhradu nemajetkové újmy ve výši 62 695 Kč za zásah do vlastnictví, soukromí a domovní svobody.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil tak, že žalobu do částky 48 002 Kč zamítl; ve zbytku I. výrok rozsudku obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Městský soud shledal, že stěžovatel prokázal vznik škody jen ve výši 21 998 Kč (tj. o 5 307 Kč nižší, než shledal obvodní soud). Částka 4 000 Kč za dvouměsíční licenci k programu Codexis škodu netvoří. Z notářského zápisu o obsahu počítače vyplynulo, že na počítači byl instalován program Codexis 6 Academia, jehož použití je pro studenty práv, jímž byl stěžovatel, bezplatné. Dále stěžovatel neprokázal škodu ve výši 1 307 Kč jakožto cenu dvouměsíční licence programu Adobe Photoshop. Dle notářského zápisu byl na počítači instalován program Adobe Photoshop 5.1 (64bit). Notářský zápis však nebyl schopen prokázat, zda byl program vůbec licencován a zda nešlo např. o bezplatnou zkušební verzi či nelegální kopii programu apod. Stěžovatel tak dle městského soudu neprokázal tvrzení o škodě v podobě licenčního poplatku 1 307 Kč za daný program. Dále se městský soud neztotožnil s výší náhrady nemajetkové újmy vyčíslenou obvodním soudem na 62 695 Kč. Městský soud nejprve rekapituloval, jakou výši nemajetkové újmy soudy přiznaly v jiných případech, porovnal je s povahou a závažností dopadu posuzované prohlídky a dospěl k závěru, že přiměřená náhrada je ve výši 10 000 Kč za šok a nejistotu ohledně toho, kdy se stěžovateli jeho věci vrátí, a dále náhrada ve výši 10 000 Kč za dočasnou nemožnost užívat materiály v zabavené elektronice, celkem tedy 20 000 Kč. Oproti obvodnímu soudu tak městský soud neshledal důvodný nárok na náhradu nemajetkové újmy v části odpovídající 42 695 Kč. Na náhradu nákladů řízení za řízení před obvodním soudem a odvolacím soudem dle městského soudu neměl žádný z účastníků právo podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel uplatnil dva nároky - v nároku na náhradu nemajetkové újmy byl převážně neúspěšný, v nároku na náhradu materiální škody byl úspěšný pouze částečně.
4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností, protože dovolání do výroku o nepřiznané části nároku na náhradu škody ve výši 5 307 Kč a nepřiznané části nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 42 695 Kč nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť u nich jednotlivě nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebylo přípustné dovolání proti nákladovému výroku.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně a odvolací řízení užil §142 odst. 2 o. s. ř., a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643), podle něhož se má ve sporech o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kde žalobce prokáže základ svého nároku, aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje přiznat náhradu nákladů i částečně úspěšnému žalobci, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Tím, že městský soud o nákladech rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., vznikla paradoxní situace, kdy přiznané odškodnění stěžovateli nepokryje ani jeho náklady soudního řízení.
6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud pouze mechanicky provedl výpočet výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť zmínil několik v minulosti soudy řešených případů a výši jimi přiznaného odškodnění a s ohledem na ně určil jeho výši v posuzované věci. Dle stěžovatele však nepřihlédl k dopadům, které pro něj domovní prohlídka měla.
7. Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu jen do nepřiznané části nároku na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Takový závěr neodpovídá dovolání, v němž stěžovatel brojil proti všem výrokům odvolacího soudu. Tím, že dovolací soud zúžil rozsah podaného dovolání, zasáhl do stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Procesní předpoklady řízení a opodstatněnost ústavní stížnosti je vhodné posoudit odděleně jednak v části proti usnesení Nejvyššího soudu, jednak v části proti rozsudku městského soudu pro rozdílnou povahu těchto rozhodnutí. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, aniž by se, byť kvazimeritorně, vyjadřoval k rozsudku městského soudu, naproti tomu městský soud se věcí zabýval věcně.
III. A. Usnesení Nejvyššího soudu
9. U části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti usnesení Nejvyššího soudu se mu nenabízely další prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
11. Stěžovatel tvrdí, že dovoláním napadl rozsudek městského soudu v celém rozsahu, a namítl, že Nejvyšší soud zúžil rozsah podaného dovolání. Podle stěžovatele Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s odůvodněním, že dovoláním byl napaden rozsudek městského soudu pouze v části týkající se nepřiznané části nároku na náhradu škody a nepřiznané části nároku na zadostiučinění za nemateriální újmu.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud si byl vědom toho, že rozsudek městského soudu byl dovoláním napaden v celém rozsahu (ve 4. odstavci svého odůvodnění tuto skutečnost Nejvyšší soud výslovně uvádí).
13. Pro účely přezkumu Ústavním soudem lze výrokovou část rozsudku městského soudu rozdělit na tři části: 1) část I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se stěžovatelova žaloba v částce 48 002 Kč zamítá; 2) zbylou část I. výroku rozsudku městského soudu, v níž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen v části, v níž ohledně částky 41 998 Kč bylo stěžovatelově žalobě vyhověno; a 3) nákladový výrok (II. výrok rozsudku městského soudu).
14. Nejvyšší soud ve svém usnesení objasnil, proč je dovolání nepřípustné ve vztahu k sub 1), tj. změně rozsudku obvodního soudu [dovolání zde bylo nepřípustné pro nepřekročení finančního limitu přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a sub 3), tj. nákladovému výroku [dovolání nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Výslovně však dovolací soud v odůvodnění nepopsal, proč je dovolání nepřípustné i ve vztahu k sub 2), tj. částečnému potvrzení rozsudku obvodního soudu. Tím se Nejvyšší soud dopustil pochybení. Ústavní soud však neshledal, že by toto pochybení dosáhlo v posuzované věci intenzity porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
15. Dovolací soud zkoumá i tzv. subjektivní přípustnost dovolání, která se vztahuje k určení subjektu, jenž je oprávněn dovolání přípustně podat, a která reflektuje stav procesní újmy, jež konečným výsledkem sporu nastala v osobě určitého účastníka. Jak se uvádí např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1620/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz): "Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. [...] Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší." Právě zmíněné pojetí subjektivní přípustnosti dovolání Ústavní soud již v minulosti akceptoval (např. v usnesení ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 725/10, bod 7.; či usnesení ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2494/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Jak vyplývá z jiné části citovaného usnesení sp. zn. 30 Cdo 1620/2016, nesplní-li dovolatel podmínky subjektivní přípustnosti dovolání, pak se dovolání odmítá podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. Jak je dále patrné z citovaného usnesení a také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2649/2012 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3822/13); ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. 32 Cdo 3813/2016; ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1136/2019, v případě, že účastník byl zčásti úspěšný a zčásti neúspěšný, zkoumá Nejvyšší soud subjektivní přípustnost dovolání vůči každé z těchto částí samostatně.
16. Popsaná subjektivní přípustnost dovolání vychází z náhledu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který účastníku zákon svěřuje k ochraně jeho práv. Vyústilo-li řízení před odvolacím soudem do výsledku, který je z procesního hlediska pro účastníka nejlepší možný, nemá smysl mu přiznávat právo podat dovolání, neboť by jeho prostřednictvím nemohl pro sebe dosáhnout lepšího výsledku sporu a tudíž ani ochrany svých práv, o nichž soudy rozhodovaly. Z tohoto důvodu výše popsaná subjektivní přípustnost dovolání nemůže být rozporná s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Z uvedených důvodů není s právem na soudní ochranu rozporné ani zkoumání subjektivní přípustnosti dovolání samostatně vůči jednotlivým výrokům odvolacího soudu či jejich částem (typicky tehdy, když je výsledkem odvolacího řízení stav, kdy části žaloby bylo vyhověno, zatímco jiná část byla zamítnuta).
17. Je zřejmé, že stěžovatel pro nesplnění požadavků subjektivní přípustnosti dovolání nebyl oprávněn podat dovolání proti té části rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v části, dle níž je vedlejší účastnice povinna stěžovateli zaplatit 41 998 Kč. V této částce byl totiž stěžovatel se svým žalobním požadavkem úspěšný a ohledně této částky pro něj nemohlo řízení dopadnout z procesního hlediska lépe. Ústavní soud tak konstatuje, že byly dány důvody pro odmítnutí dovolání i proti části rozsudku městského soudu, jíž byl částečně potvrzen rozsudek obvodního soudu. V částce 41 998 Kč, v níž před soudy stěžovatel uspěl, by mu řízení před Nejvyšším soudem nemohlo přinést ochranu jeho práv, neboť této částky se již před soudy úspěšně domohl. Ústavní soud za této situace neshledal, že intenzity porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dosáhlo pochybení Nejvyššího soudu, který stěžovateli výslovně nesdělil, že dovolání je nepřípustné proti té části rozsudku městského soudu, v níž stěžovatel dosáhl procesního úspěchu. Při tomto závěru Ústavní soud zohledňoval, jaké námitky stěžovatel k danému vznesl v ústavní stížnosti. Stěžovatel v ní uvedl, že dovoláním brojil proti všem výrokům odvolacího soudu jak kvůli nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, tak kvůli souvislosti s výrokem o náhradě nákladů řízení. K tomu nutno poznamenat, že zdůvodnění, že podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, se stěžovateli od Nejvyššího soudu dostalo, a skutečnost, že dovolání směřovalo proti rozsudku městského soudu v celém rozsahu, na tom nic změnit nemohla. Ani tvrzení o nepřihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci nic nemění na tom, že v částce 41 998 Kč byl s obranou svého práva stěžovatel úspěšný.
18. Ústavní soud dodává, že v bodu 20. nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75), při posuzování finanční limitace přípustnosti dovolání podle již neúčinné úpravy v §237 odst. 1 ve spojení s §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012, uvedl, že dělení nároku je možné tam, kde soud k odvolání rozhoduje o základu nároku a v odůvodnění vyjádří názor limitující výši nároku, neboť v takovém případě je totiž z čeho dovodit jiný skutkový základ pro tu část nároku, o které bylo původnímu rozhodnutí vyhověno, a jiný skutkový základ pro tu část výroku, o které původnímu rozhodnutí vyhověno nebylo. V podmínkách posuzované věci pak Ústavní soud nespatřuje kolizi s právem na soudní ochranu v přístupu dovolacího soudu, který nejprve vyhodnotí, proti kterým částem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání subjektivně přípustné, a následně u těch částí, které prošly testem subjektivní přípustnosti dovolání, zhodnotí, zda je splněn i finanční limit přípustnosti dovolání (více než 50 000 Kč), jde-li o výrok o peněžitém plnění uvedený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
19. Samotná subjektivní přípustnost dovolání nekladla stěžovateli překážku pro podání dovolání proti té části rozsudku městského soudu, jíž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že se stěžovatelova žaloba zamítá v částce 48 002 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však stěžovateli objasnil, že v této části nebylo dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s ohledem na finanční limit přípustnosti dovolání. V daném ohledu šlo o aplikaci jasné zákonné úpravy, která stanovila v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky výkonu práva na soudní ochranu. Porušení tohoto základního práva tak Ústavní soud neshledal. Shodný závěr platí i pro nepřípustnost dovolání proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, která jednoznačně vyplývá z §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., na který Nejvyšší soud ve svém usnesení poukázal.
20. Ústavní soud tudíž neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu byl stěžovatel zkrácen na svých základních právech či svobodách.
III. B. Rozsudek městského soudu
21. Při hodnocení procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud shledal, že stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti v rozsahu, v němž směřuje proti části I. výroku rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu v části, v níž obvodní soud vyhověl stěžovatelově žalobě v částce 41 998 Kč.
22. Z povahy ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod vyplývá, že ji je oprávněna podat jen ta osoba, které nebylo rozhodnutím obecných soudů vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím obecných soudů způsobena újma na základních právech či svobodách (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2/09). Městský soud rozhodoval o odvolání podaném vedlejší účastnicí. Před obvodním soudem byl stěžovatel plně úspěšný (obvodní soud plně vyhověl jeho žalobě o 90 000 Kč). Nejlepší možný výsledek řízení o odvolání by tak z procesního pohledu stěžovatele byl představován rozsudkem městského soudu, který by potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud rozsudek obvodního soudu nepotvrdil v celém rozsahu, potvrdil jej jen ohledně povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli 41 998 Kč. Ohledně zmíněné částky 41 998 Kč nemohlo řízení před městským soudem dopadnout pro stěžovatele z procesního hlediska lépe, než jak dopadlo. Z tohoto důvodu je stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti části I. výroku rozsudku městského soudu, jíž městský soud v části (ohledně částky 41 998 Kč) potvrdil stěžovateli vyhovující rozsudek obvodního soudu. V ústavní stížnosti ostatně ani nelze nalézt argumentaci, proč by městský soud měl porušit stěžovatelova základní práva či svobody svým hodnocením, na jehož základě částečně potvrdil rozsudek obvodního soudu.
23. Ve zbylém rozsahu rozsudku městského soudu byly splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Vhodné je zmínit, že dovolání nebylo proti rozsudku městského soudu přípustné z důvodu nesplnění subjektivní přípustnosti dovolání a objektivních podmínek jeho přípustnosti stanovených v §238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř. (viz část III. A.). Za těchto podmínek nepředstavovalo dovolání zákonem stanovený procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost tak bylo možno podat přímo proti rozsudku městského soudu. S tím souvisí i počítání lhůty k podání ústavní stížnosti, která by se měla odvíjet od doručení rozsudku městského soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pro nesprávné poučení o přípustnosti dovolání v rozsudku městského soudu se však lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu odvíjela až od doručení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Městský soud v poučení uvedl, že proti jeho rozsudku lze podat dovolání za splnění podmínek podle §237 o. s. ř. Správně však měl uvést, že dovolání přípustné není. Uvedl-li v poučení, že proti jeho rozhodnutí je dovolání přípustné, ačkoli ve skutečnosti přípustné být v dané věci nemůže, a podal-li účastník dovolání veden nesprávným poučením, odvíjí Ústavní soud plynutí lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení o odmítnutí dovolání, nikoli od doručení rozhodnutí odvolacího soudu [viz nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223); nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), bod 21.; usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, bod 11.].
24. Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že dle jeho názoru městský soud určil výši náhrady za nemajetkovou újmu na základě mechanicky provedeného výpočtu bez přihlédnutí k individuálním okolnostem případu.
25. Ústavní soud námitku nechanického přístupu městského soudu neshledal důvodnou. Městský soud nejprve rekapituloval výši náhrady za nemajetkovou újmu, kterou v minulosti ve vybraných případech soudy přiznaly (100 000 Kč pro muže, jež čelil domovní prohlídce Útvarem rychlého nasazení, při níž došlo k vyražení dveří a při níž policejní útvar na muže a jeho rodinu mířil zbraněmi, 50 000 Kč pro manželku tohoto muže, která v důsledku události utrpěla šok a musela brát léky, 50 000 Kč pro jejich sedmiletou dceru; v jiné věci 34 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, které způsobilo deprese a zásah do rodinného života). Následně se městský soud zabýval charakterem a dopadem domovní prohlídky ve stěžovatelově věci. Zohlednil způsob jejího provedení a okolnost, že šlo o prohlídku na koleji, kde bydlící obecně užívají menší míry soukromí než v domácnosti. Dále zohlednil dobu, po kterou stěžovatel nemohl své elektronické záznamy užívat. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud své úvahy k výši náhrady za nemateriální újmu (celkem 20 000 Kč) odůvodnil, věnoval se okolnostem stěžovatelova případu a její výši porovnal s jinými případy, kdy postup státu nesl závažnější zásah. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod tak dáno není.
26. Dále stěžovatel namítl, že městský soud neměl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně rozhodnout podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, ale podle §142 odst. 3 o. s. ř. tak, že měl rozhodnout o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli jejich náhradu. Stěžovatel se dovolával nálezu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 42/16 (N 53/80 SbNU 643). Dle zmíněného nálezu rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění, na rozdíl od posuzování existence újmy, obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř., a tedy představuje úvahu soudu ve smyslu tohoto ustanovení. Neexistuje totiž žádná exaktní metoda pro stanovení přiměřenosti zadostiučinění, respektive jeho výše. Proto přizná-li obecný soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž v takovém případě, tedy závisí-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
27. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že městský soud se nezabýval výhradně jen náhradou nemajetkové újmy, ale rovněž náhradou škody. Stěžovatel nebyl úspěšný s požadavkem na náhradu škody za nemožnost po dva měsíce užívat licenci k programům Codexis a Adobe Photoshop. Městský soud zde dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by v počítači měl placený software Codexis (městský soud uvedl, že v počítači byl program Codexis 6 Academia, který je bezplatný pro studenty práv, jímž byl i stěžovatel). Dále městský soud uvedl, že stěžovatel neprokázal, zda program Adobe Photoshop měl licencován a zda tak nešlo např. o bezplatnou zkušební verzi. Z náhrady škody požadované ve výši 27 305 Kč, tak neměl stěžovatel nárok na 5 307 Kč. Náhradu škodu za zbylé stěžovatelem požadované položky jako oprávněnou městský soud uznal. Neúspěch s nárokem na náhradu škody ve výši 5 307 Kč přitom nebyl založen na úvaze soudu o její výši, ale na tom, že stěžovatel neprokázal, že by vůbec došlo k tvrzené škodě, kterou odvozoval od ceny licence programů na dva měsíce, po které neměl svůj počítač.
28. Ve druhé řadě nutno zmínit, že aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. není nevyhnutelná ani tehdy, je-li splněna hypotéza normy zakotvené v daném ustanovení (srov. obrat "může mu soud přiznat"). I při naplnění hypotézy normy v §142 odst. 3 o. s. ř. tak může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2904/12; či usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2942/12; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3356/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014 sp. zn. 28 Cdo 258/2014; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5183/2014). V dané souvislosti lze poukázat na bod 21. rozsudku městského soudu, který popsal postup stěžovatele. Dle městského soudu stěžovatel od počátku požadoval úhradu částky 90 000 Kč, od které v závislosti na změnách druhu a výše položek materiální škody odečítal položky materiální újmy, jejíž výši přizpůsoboval tomu, aby celkově vyšlo 90 000 Kč. Městský soud tak zdůraznil, že tímto způsobem se tvrzená materiální újma pohybovala v různých výších, až se ustálila na částce 62 695 Kč, s níž byl stěžovatel v převážné výši 42 695 Kč neúspěšný. Ústavní soud tak konstatuje, že při posuzování věci městský soud přihlížel i k postupu stěžovatele v řízení a jeho vlastnímu vztahu k výši nárokované náhrady za nemateriální újmu, což jsou skutečnosti, jež podle okolností věci lze zvažovat i při úvaze, zda aplikovat či neaplikovat §142 odst. 3 o. s. ř.
29. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k problematice náhrady nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Náhrada nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a ústavněprávní dimenze by mohla nabýt teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. nález ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2864/12 (N 157/70 SbNU 453), bod 16.]. Vzhledem ke kombinaci důvodů popsaných v bodech 27. a 28. výše, Ústavní soud prizmatem popsaného omezeného ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, vyhodnotil, že nebyl dán důvod k jeho zásahu do závěru městského soudu o nepoužití §142 odst. 3 o. s. ř.
IV.
Závěr
30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neoprávněnost stěžovatele (body 21. a 22.) a dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu